Martin Komárek, MfDnes, 31. října 2009
Evropa ustoupila Klausovi! Klaus porazil Evropu! Tyto titulky vystihují vítězství českého prezidenta. Hlavy Unie bleskově vyšly vstříc jeho dodatečnému a podle mnohých obstrukčnímu požadavku. Titulky mají pravdu.
Pravdu však mají i ty noviny, které píší, že Klaus vyjednal „prkotinu. A klidně by se mohlo i napsat: Unie ukázala svou životaschopnost a sílu. Zvítězila totiž i šestadvacítka. Sice zapanáčkovala, když krotitel s knírkem máchl bičem, ale za malé ztrapnění získá mnohem víc. Český prezident totiž ztratil morální právo Lisabonskou smlouvu nepodepsat. A už dal najevo, že další podmínky klást nebude.
Přesto zůstávají otázky: Co řekne Ústavní soud příští úterý? Když Ústavní soud Lisabon posvětí, nemají senátoři, možná inspirovaní Klausem, v rukávu další obstrukce?
Ztrácíme, či získáváme tím, že pro nás nebude platit Charta práv Unie?
Je poškozena, nebo se naopak vylepšila pozice Česka na evropské scéně?
Kdo vlastně s Klausovou obstrukcí Lisabonské smlouvy vyhrál a kdo prohrál – EU, Václav Klaus, Česká republika, občané ČR? Na snímku zleva doprava šéfové EU předseda Evropské komise Jose Manuel Barroso, premiér předsedající země, Švédska Frederik Reinfeldt a předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek na tiskové konferenci v Bruselu 7. října 2009, kde pomocí telemostu hovořili s českým premiérem Janem Fischerem. Foto čtk
Pokusme se odpovědět.
1) Ústavní soud. Předjímat soudní rozhodnutí se nesluší. A někdy je to horší než předpovídatpočasí. V tomto případě můžeme udělat výjimku. Senátoři sice oproti předchozí stížnosti snesli další argumenty, ale můžeme se domnívat, že soudci při prvním posuzování Lisabonu probírali jen jednotlivosti? Že neporovnali celek dokumentu s duchem ústavy? Poslední dobou se zdejší politika honosí kotrmelci, salty mortale a piruetami, nad nimiž se tají dech a třese bránice. Že by ale Ústavní soud o jednom a témž spisku řekl v létě, že je v souladu s ústavou, a na podzim, že není, se jeví jako příliš velká šílenost i ve středoevropských poměrech.
2) Václav Klaus v hloubi duše i srdce věří, že smlouva je špatná a poškodí republiku. Aby zastavil toto domnělé absolutní zlo, používá všech prostředků. Teď „porazil Evropu. Jenže sám ví, že je to sice blyštivé, ale hlavně propagandistické vítězství. Včera se jím pochlubil, ale zároveň vzkázal, že to byla poslední rebelie.
Prezident je totiž velmistr politického šachu a ví, že žádný další korektní tah nemá. Kdyby teď obstruoval okatě dál, nejenže by postavil zemi do pozice ne už nevypočitatelného, ale přímo věrolomného partnera. Semkla by se proti němu domácí politická scéna a drtivá většina veřejnosti. Jeho vliv by byl omezen a není vyloučeno, že politici by změnili ústavu tak, aby omezili i jeho práva.
To nechce. Jenže se možná najdou „jiní lidé, kteří vsadí na nekonečné soudní průtahy. Co když se objeví nové a nové ústavní stížnosti?
3) Charta práv je ponejvíce listina vznešeně deklarující věci, které jsou nekonečnými cíli. Je na pováženou, když umožňuje ideály soudně vymáhat. Lze skoro říci, že za chvíli budeme moci u soudu žalovat stát za to, že nejsme dost šťastni nebo že nás opustil milenec(ka). Ochrana zaměstnanců před propuštěním je podle všeho upřílišněná. Z tohoto hlediska spíše získáme.
Na druhou stranu ztrácejí občané možnost obracet se přednostně na evropské soudní instituce. Vzhledem ke kvalitě našich soudů je to škoda.
Benešovy dekrety zmiňme až na konci: Charta práv s nimi nemá nic společného. Absolutně nezakládá možnost pro zpětné působení práva. Už dnes se mohou vyhnaní či odsunutí evropští občané domáhat případného odškodnění u soudů všech stupňů včetně evropských. Šance, že uspějí, se limitně blíží nule. Neexistuje právní základ ani vůle ke změně poválečného pořádku.
4) Pokud Ústavní soud řekne ano a prezident Lisabon podepíše, prestiž republiky v Evropě neklesne. Od nesmyslného svržení vlády uprostřed předsednictví se čeští politici chovají výstředně. Jenže která země nemá výstřední politiky? Tu kradou náhrady, tu létají za chlapečky do Thajska, tu chtějí rozehnat Ústavní soud, když mají jít za mříže… Máme právo na svého Klause. Avšak pokud se vyskytnou další překážky a obstrukce vůči demokraticky dojednané smlouvě, začne se Unie chovat nepřátelsky. Vzhledem k tomu, že životním zájmem země je být součástí Západu, budou následky těžké.
Autor: Martin Komárek