Daniel Anýž, iHNed.cz, 4. listopadu 2009
Klausova návštěva ve Spojených státech bude mít širší smysl, jen dokáže-li prezident mluvit s Joem Bidenem jako jeden z představitelů Evropské unie
Potřetí v tomto roce (a šest neděl od své poslední cesty) přijíždí dnes Václav Klaus na další pracovní návštěvu Spojených států. Podobně jako v předchozích případech ale není zcela zřejmé, nakolik zde bude zastupovat postoje a zájmy České republiky, či spíše jen sám sebe a své názory.
Hned první bod jeho programu – dnešní referát na konferenci ke změnám klimatu – jednoznačně patří do kolonky soukromé. Klausův pohled se nejen nekryje s oficiální českou pozicí, ale stojí i mimo americkou politickou realitu.
Spojené státy sice na summit do Kodaně nepřivezou závazné limity, ale vyvozovat z toho, jak činí Václav Klaus, že americká diskuse se obrací ke skepsi, je – z neznalosti či záměrně – špatné čtení situace. Důvodem, proč se v Kongresu právě teď válčí o emisní zákon a proč Obamova administrativa o legislativu bojuje například i s hospodářskou komorou, je právě to, že po letech obecných proklamací a odsouvání tématu je na stole konkrétní návrh. Ten už prošel Sněmovnou reprezentantů, jeho výsledek v Senátu pak kromě jiného přímo souvisí s tím, jak se k věci postaví Čína a Indie. Ve srovnání se situací před dvěma třemi roky, lze ale těžko tvrdit, že administrativa a Kongres začaly couvat. Naopak, začaly věci řešit.
Ruce státníků jsou stisknuty, ale jejich pohledy směřují jinam. Na snímku americký viceprezident Joe Biden (vlevo) s českým prezidentem Václavem Klausem během Bidenovy návštěvy Prahy 23. října 2009. Foto čtk
Mé úspěchy a prohry ostatních
Druhá konference, kde prezident vystoupí, je pro něj velkou výzvou. V pátek v kalifornské Knihovně Ronalda Reagana promluví u příležitosti 20. výročí pádu berlínské zdi v diskusní sekci Nedokončené dědictví pádu zdi. Zadáním je tedy zhodnocení polistopadového vývoje a současné situace České republiky.
Když na stejné téma mluvil během předchozí návštěvy ve washingtonském Cato Institutu, rozdělil polistopadových dvacet let na dekádu vzestupu k tržní i osobní svobodě a k demokracii a dekádu, kdy se podle něho pohybujeme opačným směrem, dolů, k sociální a ekologické tržní ekonomice.
Toto vidění, v duchu nejdříve mé úspěchy – pak ostatních prohry, ale nevyhnutelně ústí v hodně podivný obraz současného Česka. Pokud Václav Klaus nechce, aby právě u příležitosti výročí pádu železné opony a právě v Reaganově knihovně představil svoji zemi jako strašidelnou post-demokracii, měl by místo krajně subjektivního, ideologicky vymezeného a sebestředného výkladu promluvit prostě jako prezident České republiky, ne jen jako nadšený student Hayeka či Friedmana. Ty ostatně v Reaganově knihovně znají, nejen v teorii, ale i v praxi asi lépe než Klaus.
Kdopak to mluví?
Otevřenou příležitostí s nejistým výsledkem bude i setkání Václava Klause s americkým viceprezidentem Joem Bidenem. Klaus se k Bidenovi pozval během jejich schůzky v Praze. Třebaže je to neobvyklý postup, samotný fakt, že Biden kývl, je cenný. Ale opět bude záležet na tom, zda jen pro Klause, nebo i pro české zájmy.
Při krátkém časovém odstupu ani ne dvou týdnů mezi oběma setkáními nemá prezident Klaus přijít s čím novým, a ani Biden nemá co nového nabídnout. A nemají se ani o čem zásadně novém informovat. S výjimkou Lisabonu, kde se mezitím vyřešily Klausovy výhrady, a smlouva spěje k platnosti.
Z hlediska americké administrativy, kterou to může zase o něco přiblížit k vysněnému jednomu telefonnímu číslu do Evropy, je to dobrá zpráva. Z hlediska Klause bude záležet, co bude akcentovat. Zda svoji lisabonskou nechuť, s kterou by pro něho jistě nebyl problém Bidenovi vysvětlit, že si ve Washingtonu nemají nic slibovat, neboť věci zůstanou stejně špatné, nebudou-li horší. Pokud ale využije toho, že je za unii jedním z prvních státních představitelů, kdo může v soukromém rozhovoru s druhým mužem americké administrativy novou situaci pojmout pozitivně, může tím do budoucna posílit české akcie v transatlantickém vztahu.
Pokud by Václav Klaus něco takového dokázal, dostala by jeho audience u viceprezidenta Joe Bidena smysl. Když to nedokáže, bude to jen PR fotečka do mediálního památníčku. Pro prezidenta osobně jistě důležitá, pro jeho zemi ale bezcenná.
Autor: Daniel Anýž