Hana Chuka, EUROSKOP, 24. listopadu 2009
Účastníci konference Spouštění, střežení a stržení železné opony se alespoň v jejím prvním panelu shodli, že nikoli. Akci, která se uskutečnila v pražském Lichtenštejnském paláci, uspořádal Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ve spolupráci s Úřadem vlády a Institutem mezinárodních studií Fakulty sociálních věd University Karlovy. V následující reportáži přinášíme souhrn nejzajímavějších příspěvků, které přednesli Michael Hopkins, profesor historie z Liverpoolské university a uznávaný expert na anglo-americké vztahy, Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny a Rolf Steininger, který působí na universitě v Innsbrucku.
Hopkins: Rusové si střední Evropu zabrali už v roce 1943
Jako první z panelistů vystoupil Michael Hopkins, který na úvod svého vstupu uvedl, že Evropa byla formálně rozdělena už dva roky před samotným koncem války, což zdůvodnil jako daň, kterou západní Spojenci chtě nechtě zaplatili za sovětskou pomoc na východní frontě. Zároveň ale upřesnil, že ačkoli si Spojené státy byly plně vědomy nutnosti nového poválečného uspořádání, nepočítaly rozhodně s variantou, kde by Sovětský svaz ve své budoucí sféře vlivu zastával rozhodující postavení v ekonomických, politických i společenských aspektech.
Z pozice odborníka na anglo-americké vztahy rovněž upozornil na rozdíl mezi Rooseveltovým a Trumanovým přístupem k rudému spojenci. Zatímco prvně jmenovaný se snažil zavděčit na jedné straně Stalinovi a na straně druhé kongresu a americké veřejnosti, jeho nástupce zachovával ve vztahu k Sovětům podstatně větší odstup. V závěru svého příspěvku Hopkins kritizoval právě Rooseveltův přístup. Jeho diplomacie byla podle něj příliš často založena raději na osobních vztazích s vůdci, než na politických zájmech.
Železná opona: zbytky zátarasů na původní čs. hranici se strážní věží a signálním plotem s ostnatým drátem. Foto čtk
Smetana: „Stalinovi pacholci“ neměli na vybranou
Vít Smetana se na začátku svého příspěvku zamyslel nad tendencí submisivity v české, potažmo československé historii, která ovlivnila jak pomnichovskou dobu, tak události, které předcházely nástupu komunistického režimu. V této souvislosti uvedl Mnichovskou dohodu jako jednu z příčin československé prosovětské orientace, ve které osvoboditelé z východu zvítězili nejen nad nacisty, nýbrž i nad „západními zrádci“. Komunismus byl pak mylně vnímán jako opak nacismu, nikoli jako jeho alternativa. Tuto záměnu ulehčila křehkost a krátká doba trvání předválečné demokracie.
Co se týká poválečného vývoje, Smetana přirovnal Benešovo postavení k Háchovu, když připomněl, že Beneš – podobně jako jeho předchůdce v době protektorátu – plnil po válce přání Sovětského svazu ve snaze zachovat ve své zemi alespoň minimální míru vnitřní autonomie. Svou vstřícností vůči Sovětskému svazu si Beneš podle něj do velké míry zajistil poválečné obnovení svého mandátu.
Steininger: Rakousko bylo „speciální případ“
Rolf Steininger, který panel uzavřel, zdůraznil zejména speciální statut Rakouska v době studené války a jeho strategickou důležitost jak pro Sověty, tak pro spojence. To jej nakonec uchránilo před totalitou. V této souvislosti uvedl, že Západ svůj zájem vyčíslil i penězi, když Rakousko obdrželo miliardu dolarů v rámci Marshallova plánu poválečné evropské obnovy, zatímco sousední západní Německo, kde v té době žilo dvojnásobné množství obyvatel, se muselo spokojit s dotací pouze o třetinu větší. Steiningrer na závěr svého výstupu zažertoval nad „rakouským čecháčkovstvím“, díky kterému si prý Vídeň, jíž Stalin vnutil neutralitu, mohla během studené války užívat toho nejlepšího z obou světů.
Autor: Hana Chuka, Euroskop
