Tomáš Sacher, Respekt, 2.- 8. srpna 2010
Kam teče zlatý déšť z bruselských fondů?
S tou přihláškou neváhala Arnoštka Ženčáková ani vteřinu. „Na vsi bývá i čtrnáct velkých událostí do roka, a když se sál osvědčí, přibudou další. Mělo by to být srdce celé obce,“ rozpřahuje ruce v přízemí právě rekonstruované budovy starostka Vysokých Studnic, čtyřsethlavé vesničky nedaleko Jihlavy.
V útrobách stavení, na které je paní Ženčáková tolik hrdá, už dnes sídlí mateřská škola a na podzim, kdy mají dělníci dokončit zbytek prací, se v přízemí otevře i restaurace s pódiem a parketem. Na toto finále, které by mělo rozhýbat život v obci, čekala paní starostka dvanáct let. „Peněz nemáme nazbyt, ale od chvíle, kdy jsme tu budovu dostali od bývalého JZD, jsem doufala, že to dáme nějak dohromady, říká a ukazuje k rozpadajícím se chodníkům a špatně záplatované silnici lemující obecní úřad. Kvůli vysněnému kulturnímu centru, jehož cena se dodnes vyšplhala na patnáct milionů, nezbývají Vysokým Studnicím v posledních letech peníze prakticky na žádné další investice. Radnice si dokonce musela vzít čtyřmilionový úvěr a za další dva miliony prodat plynárenské firmě RWE Transgas obecní plynovod.
To všechno prý za ten velkolepý cíl stojí, nicméně v jednom ohledu paní Ženčáková neskrývá rozdurděnost. Jednu chvíli si totiž dělala naději, že obec opraví kulturní dům bezbolestně – za peníze z eurofondů. „Ty dotace se mi zdály jako skvělá šance šitá pro nás. Vždyť jsou určené hlavně na rozvoj oblastí a to je pro něco takového důležitější než podobné společenské centrum, říká starostka. Vystudovaná programátorka proto dala před čtyřmi lety dohromady několik místních a známých, aby vypracovali dotační žádost. Se složitými formuláři si nejprve nevěděli rady (jen základní manuál k vyplnění žádosti čítá téměř sto stran), s pomocí jihlavského úřadu a najaté profesionálky se však nakonec skutečně do boje o dotace pustila. Roky očekávání, kdy obec opakovaně usilovala o dotační příspěvek, jsou dnes pryč a o tlustém šanonu s vyplněnými formuláři se paní Ženčáková nezmíní jinak než jako o „ztraceném čase. „Nejde ani tak o to, že jsme peníze nezískali. Zaráží mě ta mlha, která se kolem celých fondů vytvořila, říká starostka na adresu brněnské centrály Státního zemědělského a intervenčního fondu (SZIF), který má 44 miliard evropských dotací pro malé obce na starosti. „Zdá se mi, jako by ty peníze zkrátka nebyly určené pro obyčejné lidi jako my. 
Jak se točí peníze z evropských fondů? Ilustrační foto Euroskop
Bereme to vážně
Pocit trpkosti a přesvědčení, že zdejší úředníci nepouštějí k penězům z Bruselu „obyčejné lidi, stojí za mimořádnou pozornost. Do Česka má v průběhu pouhých šesti let natéci více než sedm set miliard korun a právě regiony a tuzemské radnice z nich měly ukrojit největší díl. Teprve dnes navíc začíná celý program nabírat na obrátkách. Ačkoli se balík bruselských peněz rozdává už od roku 2007, za první tři roky Češi rozdělili jen zhruba čtvrtinu peněz, většinu z toho navíc zatím jen papírově. Tři čtvrtiny celé částky přijdou na řadu až nyní, a jak avizují úředníci ministerstva pro místní rozvoj, které má na celý systém dohlížet, „křivka dotací teď bude strmě stoupat.
O to cennější potom výtky starostů a dalších lidí „odspodu systému jsou. Jak známo, už při vyjednávání celé akce si Česko i přes nesouhlas Evropské komise prosadilo model, v němž jsou dotace na místě rozděleny do rekordních čtyřiadvaceti programů (například Irové mají čtyři, Španělé pouze jeden), jejichž vyřizování se navíc rozstrkalo do regionů po celé zemi. Právě díky tomu se měly podle tvrzení zdejších politiků bruselské peníze dostat k těm skutečně potřebným. To je možná pravda, teď jde však o to, aby správce těchto „detailně a daleko od centra rozdělovaných peněz držela na uzdě rovněž „detailní kontrola – tedy dohled veřejnosti v místě, kde se peníze porcují.
Ve stejné chvíli, kdy se naplno spouští bruselský zlatý déšť, se totiž kromě hlasu neúspěšných žadatelů objevují i další alarmující zprávy o riziku, které s sebou tato bezprecedentní masa peněz přináší. Na povrch dnes vyplouvá i stále více informací o spletitých politickopodnikatelských strukturách, které se kolem rozdělování dotací vytvořily. Češi už mají dokonce první případy tunelování eurofondů, jehož strůjci už sedí za mřížemi. (Úředníci rozhodující o desítkách miliard pro jižní Čechy jsou podezřelí, že si prostřednictvím „spřátelených agentur přihrávali dotace především sami sobě.) Obdobná podezření z dalších koutů Česka i rozměr, který dnes bruselský penězovod nabírá, dokonce některé tuzemské komentátory vyprovokoval k úvahám, zda v konečném důsledku eurofondy nemohou právě díky vytváření nových klientelistických sítí způsobit Česku více škody než užitku. „Jediná možnost – všechny dotace zrušit. Nejenže rozbujely korupci a škodí politice, ale kazí i volný konkurenční trh, hlásal například před časem ze svých komentářových stránek nejčtenější seriózní deník Mladá fronta DNES. A o hrozícím nezvládnutí situace dnes mluví i nová vláda. „Ten problém bereme vážně. V příštích letech závratně vzroste zdejší korupční potenciál a celou situaci komplikuje právě složitost rozdělovacího systému. Pro zájemce je příliš nedostupný, úředníkům a politikům naopak dává mnoho možností, jak do výběru zasahovat, říká premiér Petr Nečas.
Na odsuzování systému jako celku je však v tuto chvíli přece jen brzy. Experti napříč obory se dnes shodují na tom, že bruselské peníze z větší části plní svůj účel (tedy sblížení úrovně chudších regionů s bohatými oblastmi Západu) a nutnost obhájit si složitě každý projekt před komisí může politikům i radnicím poskytnout i cenné zkušenosti do budoucna. S výjimkou Bulharska, kde byly dotace právě kvůli rozkrádání místními mafiemi dokonce na čas zmraženy, zatím nad funkčností systému pokyvují hlavou i zástupci samotné Evropské komise. A prokazuje ji ostatně i čerstvá studie mezinárodní auditorské společnosti KPMG, podle níž dotace z EU představují v celém regionu střední a východní Evropy dvě až pět procent HDP a zásadním způsobem pomohly například zmírnit dopady ekonomické krize.
Imperial volá SOS
Na druhou stranu – to, že se nebude bulharský scénář opakovat v nějaké další zemi, Česko nevyjímaje, dnes nikdo nedokáže vyloučit. První náznaky tu, jak už bylo řečeno, jsou. Co je však v případě Česka důležitější, v dotační mašinerii lze najít i poměrně konkrétní díry, jejichž zalepení by mohlo konečnému úspěchu zásadně pomoci.
Vraťme se ještě za starostkou Vysokých Studnic Arnoštkou Ženčákovou. Mezi úspěšnými žadateli o dotace zatím stále není, a jak sama říká, už ani nebude. „Po dvou pokusech jsme to vzdali, krčí paní Ženčáková rameny. „Chtěla jsem vědět, proč jsme nebyli úspěšní, a znát například bodovou hranici, nad níž bychom uspěli. Zajímaly mě taky informace o projektech, které vyhrály na úkor toho našeho. Ale ty papíry jsem dodnes neviděla. A ve chvíli, kdy nedokážu zjistit, co jsme dělali špatně, mi další pokus připadá zbytečný, říká starostka. Otázka zní, jak je tohle možné. Jak to, že se odmítnutý žadatel o bruselské peníze nemůže nic dozvědět o podrobnostech soutěže?
„V minulosti se mohly objevit nějaké zmatky. Dnes se ale snažíme poskytovat co nejvíc informací, říká mluvčí SZIF Marek Ženkl s tím, že dva roky starý příběh by se v současnosti už nemusel opakovat. Jak však i sám mluvčí přiznává, věci se „zlepšují postupně a například na stránkách SZIF lze najít stále jen přehled úspěšných žadatelů, seznamu neúspěšných či dokonce detailů hodnocení se zájemce o informace nedočká.
„Tohle je věc, která se nám neustále vrací, pokyvuje hlavou i předseda Sdružení místních samospráv ČR Josef Bartoněk. „Všichni chápeme, že dotace nemůže dostat každý. Proč ale není ten systém co nejprůhlednější, abychom se mohli poměřovat s těmi úspěšnými? Tohle prostě nefunguje.
Vina přitom podle všeho není jen na straně SZIF. Jen namátkou – stačí si projet například seznam přiklepnutých dotací v jednom z Regionálních operačních programů Severozápad, kde se ve zlaté bruselské šestiletce rozděluje více než devatenáct miliard korun. Člověk se neubrání překvapení, když zjistí, že sto milionů korun z peněz pro rozvoj chudších získal luxusní lázeňský rezort Čajkovskij, vlastněný ruskou firmou Vesk, a šedesát milionů inkasovalo další vyhlášené místo k odpočinku – pětihvězdičkový hotel Imperial. „Objekty Spa Resortu slouží mimo jiné i klientům z členských států Evropské unie, jsou neoddělitelnou součástí Regionu Severozápad a v konečném důsledku slouží rozvoji a podpoře cestovního ruchu nejen v rámci regionu, ale i České republiky, vysvětluje na stránkách Imperialu jeho majitel, v Česku nechvalně proslulý ruský obchodník Alexandr Rebjonok, jakými argumenty se mu podařilo přesvědčit zdejší byrokracii, aby mu bruselské peníze přiklepla.
Prostě nesdělujeme
Co nakonec rozhodlo právě o Imperialu jako investici, která pozvedne Karlovarsko na evropskou úroveň? A koho v soutěži ruské hotely přeskočily? „Seznam neúspěšných žadatelů nemáme zpracovaný, a i kdyby ano, bodové hodnocení jednotlivých projektů nesdělujeme, říká mluvčí regionální rady Severozápad Marcela Klíchová. Proč je to ale problém? Vždyť ze své podstaty jde o veřejné peníze, a znát detaily jejich pohybu by mělo být samozřejmostí. „Zákon nám nic nepřikazuje a rozhodli jsme se, že to zkrátka zveřejňovat nebudeme, říká mluvčí.
Je to zarážející, ale v rámci Česka jde o zcela běžný přístup. „Povinnost jim zákon skutečně nijak nenakazuje a zatím jsem se ani nesetkal s nějakým větším zájmem o to, aby se informace podrobně zpřístupnily, říká ve své kanceláři první náměstek ministerstva pro místní rozvoj Daniel Braun.
Slabiny českého systému dnes ale popisují i další jeho klíčoví hráči, totiž zástupci agentur, které se rozdělování peněz účastní jako prostředníci. „Často spolu s radnicemi či firmami zpracujeme kvalitní projekt, který je ale vyřazen kvůli údajné formální chybě, vysvětluje manažerka jedné z menších poradenských společností. „Z těch dvaceti čtyř programů jsou kritické především ty regionální, které zpracovávají jednotlivé kraje. Tady vítězí projekty, které mají podporu politiků. Nemusí jít přímo o korupci. Politici zkrátka ten výběr ovlivňují a celá soutěž pak může být pokřivená, dodává náš zdroj.
Panter přichází
Odborníci i lidé z branže se přitom stále častěji shodují na základním předpokladu, který jsme zmínili úvodem: složitost českého systému by sama o sobě nemusela být zásadním problémem, kdyby na stejné decentralizované úrovni fungovala i průběžná kontrola. Do plánů na podezřelé porcování miliard dnes sice může zasáhnout i samotný Brusel – stalo se to naposledy s plánovanou stavbou dvacetikilometrového železničního tunelu do Berouna, který měl českou a bruselskou kasu vyjít na závratných čtyřicet miliard (tedy zhruba tolik, kolik se má za celé šestileté období rozdělit mezi všechny malé obce v Česku a na Moravě).
Podobný zásah „superkontrolora je však spíše výjimečný. Do Bruselu se dosud posílaly pouze dotace nad dvacet milionů a teď si Češi ve snaze urychlit čerpání posunuli limit dokonce na padesát. Takže o to větší odpovědnost bude v době sílícího přívalu unijních peněz ležet na zdejších úřednických jednotlivcích.
Jak ukazují případy SZIF či hotelových dotací z Karlovarska, na místě je pořádná dávka ostražitosti. Nicméně rostoucí veřejné angažmá a snaha po kontrole fair play dovoluje i opatrný optimismus.
Klíčovou roli sehrává už dnes tzv. auditní orgán ministerstva financí, který může nařídit hloubkovou kontrolu jakéhokoli z tisíců Bruselem spolufinancovaných projektů. Jeho zaměstnanci zatím kontrolu iniciovali zhruba v šesti stovkách případů a šéf útvaru Václav Štraser hlásí, že jeho lidé jsou připraveni zvládnout i rostoucí objem dotací.
„Jde o netransparentní hodnocení zakázek, špatně stanovená hodnotící kritéria nebo četné dodatky ke smlouvám, které mění předmět zakázky, vypočítává pan Štraser paletu manipulací, s nimiž se kontroloři v případě eurofondů dosud setkali. „Ty problémy systém včas identifikoval a zachytil ještě dříve, než došlo k proplacení peněz, říká hlavní kontrolor například na adresu již zmiňované jihočeské aféry, po níž skončil jeden z úředníků ve vazbě.
Samozřejmě – podobných případů jako v jižních Čechách se dnes děje mnohem více a řada z nich podle kritiků prochází bez povšimnutí. Tím více je příjemné zjištění, že český systém začíná také skutečně fungovat „odspoda. Například protikorupční organizace Růžový panter již avizovala zneužívání evropských dotací jako téma, které si pro příští roky vytkla jako prioritu, a právě auditní orgán je místem, na něž svou pozornost upřela jako první. „Vyžádali jsme si data k dosavadním kontrolám a chceme zjistit, zda jsou opravdu dostatečné. Zatím jsme dostali jen zlomek informací, chceme ale vědět víc a o ta data jsme připraveni se soudit, říká šéfka Růžového pantera Iveta Jordánová.
Ať je na ně vidět
O větší veřejné kontrole dnes ale hovoří i již zmiňovaný první náměstek ministerstva pro místní rozvoj Daniel Braun, který do klíčové funkce rezortu povýšil spolu s nástupem nového ministra. „Seznamy neúspěšných žadatelů a snadná možnost jejich porovnání, to jsou všechno dobré nápady a pokusím se v téhle věci něco podniknout, slibuje dnes pan Braun. V jistém smyslu tak lze konstatovat, že zdánlivě marná snaha starostky Vysokých Studnic Arnoštky Ženčákové přináší své ovoce. A podnětů k aktivitě budou mít úředníci spravující eurofondy zřejmě stále více.
Už dnes je ve hře i možnost, že po roce 2013 se ze současné pozice čistého příjemce bruselských miliard země posune k mnohem vyváženější poloze, kdy bude do společné kasy přispívat zhruba stejně, kolik z ní nakonec vybere. „Proto bychom tu dnešní šanci neměli promarnit, říká premiér Petr Nečas. „Eurofondy jsou pro nás především obrovskou příležitostí a čím víc bude na ty peníze vidět, tím větší budou mít smysl.
Autor: Tomáš Sacher