Silvie Lauder, Respekt, 10.-16. leden 2011
Norman Eisen se vrací do země svých předků
Byť je to možná jen na rok, vyvolává nový americký velvyslanec v Česku vcelku velká očekávání. A nejde jen o to, že v tuzemsku pozorně sledované křeslo bylo skoro dva roky prázdné. Do Prahy totiž už brzy přijede dlouholetý přítel amerického prezidenta a muž, který zná – bez přehánění – v Obamově administrativě téměř všechny. Normana Eisena navíc předchází pověst odvážného úředníka a zajímavého muže, který by mohl pomoci oživit česko-americké vztahy, jež v Obamově éře postupně ztrácejí někdejší jiskru.
Americká story
Osoba nového šéfa americké ambasády na Malé Straně nebyla zřejmě ještě nikdy nabita tak silnou symbolikou. Padesátiletý právník Norman Eisen se cestou do střední Evropy vrací ke kořenům. Jeho matka Frieda se narodila v Československu jako nejmladší ze sedmi dětí v židovské rodině, usazené podle nepotvrzených informací na Slovensku. V dubnu 1944 byla rodina zařazena do transportu do Osvětimi – peklo vyhlazovacího tábora přežila jen Frieda a jedna z jejích starších sester. Po válce odešla do Izraele, kde se ale – jak to před pár lety řekla na setkání se studenty Kalifornské univerzity – cítila „nevítaná a ztracená. Velmi záhy po svatbě s dalším uprchlíkem před nacisty, tentokrát z Polska, proto odešla do Spojených států.
Už v Americe narozený Norman prý sice svá první slova pronesl v češtině, protože mu matka zpívala české ukolébavky, a vyrůstal při vyprávění o Masarykovi a za tónů Dvořáka, ale jinak je jeho příběh jednoznačně americký. Rodiče bez formálního vzdělání provozovali stánek s hamburgery v nechvalně proslulé čtvrti Los Angeles zvané South Central sužované od 70. let minulého století válčícími gangy. Z takového prostředí obvykle nevede přímá linka na Harvard nebo do Bílého domu. Eisen navíc v čtrnácti letech, po smrti otce, odešel ze střední školy, aby matce pomohl uživit své dva mladší bratry. Po dvou letech se ale ke studiu vrátil, a pak už to s ním šlo jen do strmého kopce, na jehož jednom vrcholu byla právnická fakulta na Harvardu a na druhém práce pro spolužáka, s nímž se při studiích spřátelil – Baracka Obamu. Právě tento úspěch v Eisenovi podle jeho slov vypěstoval „možná trochu staromódní, ale velmi silný pocit loajality k zemi, která mu to umožnila.
Normane, budeš mi dohlížet na chování! – Na snímku z 21. ledna 2009 vítá americký prezident Barack Obama v Bílém domě spolupracovníka Normana Eisena. Prezident svého bývalého spolužáka z vysoké školy pověřil dohledem na etické chování vládních úředníků. Eisen, který zná Bílý dům jako málokdo, se má stát americkým velvyslancem v Praze. Foto AP
V době, kdy se jejich cesty znovu protnuly, byl Obama na počátku své prezidentské kampaně a Eisen pracoval jako právník v prestižní washingtonské kanceláři Zuckerman Spaeder, ale zároveň si tak trochu odskakoval do nevládního sektoru (spoluzakládal třeba washingtonskou nevládní organizaci CREW – Citizens for Responsibility and Ethics in Washington, jež sama sebe definuje jako „hlídacího psa, který se zaměřuje zejména na sledování a odhalování korupce v politice). Obamovu týmu pomáhal shánět peníze na kampaň, podílel se na náčrtu vzdělávací politiky, ale nakonec se zaměřil hlavně na etické otázky typu antikorupčních opatření a regulace lobbingu. Záhy se zařadil mezi blízké Obamovy spolupracovníky.
Kazí nám zábavu
Eisenova práce „etického guru nové administrativy začala ještě před nástupem Baracka Obamy do úřadu a brzy se ukázalo, nakolik si nový prezident Eisena cení. Svěřil mu totiž do rukou odpovědnost za bezúhonnost nové vlády. Zjednodušeně řečeno – Eisen si měl osvojit vládní etická pravidla a regulace, ostatním je vysvětlit a proškolit je (včetně prezidenta a první dámy), dohlédnout na jejich dodržování a v nejednoznačných či sporných případech rozhodnout.
Jeho oficiální titul zněl poradce pro etiku a vládní reformy, ale brzy získal od kolegů různé přezdívky typu „Pan Ne či „Doktor Ne, které velmi přesně vystihovaly podstatu jeho práce. Deník Washington Post v článku z předloňského března popisuje Eisena jako vysokého obrýleného chlapíka, který uhání chodbami Bílého domu, v ruce tlustý, více než tisícistránkový svazek pravidel, a jeho BlackBerry neustále pípá a vibruje telefonáty a e-maily s žádostmi o radu od politiků i úředníků nové vlády. Mohu přijmout malý dárek k narozeninám od někoho, s kým mám pracovní vztah? Mohu zaměstnat bývalého lobbistu? Mohu přijmout pozvání na golf od vlivné korporace?
Takových specifických žádostí se na Eisena hrnulo až dvacet denně a téměř na všechny – čímž se dostáváme k přezdívce – odpovídal: „Ne. A nakonec prý ani není potřeba složitý etický kodex. „Stačí použít zdravý rozum. Jak bude tohle vypadat na titulní straně Washington Post? vysvětlil svůj přísný přístup zmíněnému deníku. A byť kolegové z Obamova týmu ujišťovali novináře, že „Normana mají všichni rádi, k přezdívkám se časem přidala i „The Fun Sponge, čímž se ve slangové angličtině označuje někdo, kdo kudy chodí, tudy kazí zábavu. Což mu prý nevadilo – kolegové se shodují na tom, že Eisen si vždy zakládal na své schopnosti říkat lidem, jakkoli mocným, nepříjemné věci.
Jak si Norman Eisen coby etický guru vedl, asi nejlépe ilustrují reakce, které letos v létě vyvolalo oznámení, že Eisen odchází do diplomacie. Lobbisté téměř bouchali šampaňské – jeden z nejvlivnějších ve Washingtonu, Tony Podesta, podle New York Times prohlásil, že to je „největší úspěch za poslední rok (a to je Podesta nakloněn demokratům).
Naopak z protější strany, od washingtonských neziskových organizací a sdružení zaměřených na boj s korupcí, průhlednou státní správu, financování kampaní či regulaci lobbingu, znělo zklamání. „Za čtyřicet let své praxe jsem nezažil nikoho takto schopného a takto nakloněného změnám, kdo by zároveň prosazoval takto striktní pravidla, telefonuje ze své washingtonské kanceláře Fred Wertheimer, šéf neziskové organizace Democracy 21. „Změnil podstatně způsob, jakým Washington funguje, dodává Danielle Brianová, ředitelka další organizace Project On Government Oversight. „Mnohem více teď politikům vidíme pod prsty.
Zní to jako fráze, ale faktem je, že kromě toho, že úředníkům „kazil zábavu, když jim zakazoval večeře a golf s lobbisty, Eisen zavedl spoustu konkrétních věcí. Bílý dům kupříkladu poprvé v historii na internetu zveřejňuje seznamy návštěv (byť s několika výjimkami, mají ji třeba kandidáti na soudce Nejvyššího soudu, jejichž jména chce vláda utajit). Pravidla pro přijímání darů se tak zpřísnila, že by se úředníci neměli nechat pozvat ani na kafe. Další nová pravidla mají zabránit střetu zájmů – dva roky od nástupu do úřadu nesmějí vládní zaměstnanci dělat nic, co by souviselo s jejich předchozím zaměstnavatelem či obchodními partnery, a stejně tak odcházející zaměstnanci se zavazují, že dva roky po odchodu z úřadu v dalším zaměstnání nebudou dělat nic, co by jen vzdáleně souviselo s jejich prací pro vládu.
Nicméně rčení o tom, že když něco vypadá příliš dobře na to, aby to byla pravda, tak to taky pravda nebude, platí i tady: vzývaná pravidla měla své výjimky i nedostatky. Podle deníku New York Times se úředníci s lobbisty scházejí nerušeně dál, ale v kavárnách (aby se schůzka neobjevila ve výpisu návštěv). A jeden problematický krok nakonec zkomplikoval i Eisenovo jmenování velvyslancem. Řeč je o vyhazovu Geralda Walpina, inspektora federální agentury odpovědné za státem financované sociální či vzdělávací programy. Zjednodušeně řečeno – jde o podezření, že Walpin dostal vyhazov za to, že začal vyšetřovat demokratického starostu kalifornského Sacramenta – a Obamova blízkého spojence – pro vážné podezření ze zpronevěry státních peněz.
Veterán mezi republikánskými senátory Charles Grassley z Iowy právě kvůli této aféře v Senátu zablokoval Eisenovo jmenování velvyslancem. Eisen takové podezření odmítl – o celkovou prověrku Walpinovy práce žádala i správní rada agentury, v níž jsou zastoupeni demokraté i republikáni, a množily se stížnosti na inspektorovu práci.
Norman Eisen do Prahy nakonec přijede (pevné datum ještě není stanoveno, ale mělo by to být do dvou tří týdnů), protože prezident Senát při jeho jmenování vynechal. Není to úplně čítankový postup, avšak ústava jej povoluje a předchozí prezidenti toho hojně využívali (Clinton ve 139 případech, jeho nástupce Bush ve 171 případech, Obama zatím zhruba třicetkrát). Není to ovšem zadarmo: Eisenovo jmenování platí pouze rok, namísto běžných čtyř (a co se stane za rok, nechce nikdo z americké strany ani naznačit).
Podle tradice
Jak přesně si Norman Eisen svoje angažmá představuje a jak vidí budoucnost vztahu své problémy přetížené země k malému středoevropskému státu, zatím nevíme. Z protokolárních důvodů nový velvyslanec do doby, než na Hradě předá prezidentovi pověřovací listiny, s tiskem nekomunikuje. Což platí i pro jeho manželku, profesorku Georgetownské univerzity a expertku na Shakespeara, která Respektu jen zdvořile v e-mailu odpověděla, že se do Prahy „všichni moc těší.
Nicméně čeští diplomaté mají – na základě dosavadního Eisenova působení i osobních dojmů – poměrně jasno. Přijíždí ambasador velmi dobře připravený, s detailní znalostí historie země i českoamerických vztahů. Na první pohled Eisen nijak dramaticky nevybočuje ze série amerických kolegů – s výjimkou Adriana Basory na prahu 90. let totiž byli všichni jeho předchůdci politickými, nikoli kariérními diplomaty. Příběhem i zájmy se Eisen podobá Clintonovým ambasadorům – zvlášť Johnu Shattuckovi (v Praze v letech 1998-2000): i on se na různých pozicích v administrativě věnoval lidským právům a občanským svobodám. Blízkým vztahem k prezidentovi se zase podobá republikánským velvyslancům, což byli přátelé (osobní či obchodní) George W. Bushe.
Jenže spojení nového ambasadora s domovskou vládou vede nejen skrz osobní vztah s prezidentem, díky zmiňované praxi v Bílém domě zná Norman Eisen téměř všechny důležité hráče Obamovy administrativy. A to by mohlo být pro česko-americké vztahy výhodné. „Takový velvyslanec může významně pomoci, když půjde o nějaký významný společný projekt, ať už obchodního nebo vojenského charakteru, říká český chargé d’affaires v USA Daniel Koštoval. „Může pomoci tomu, že se na něm bude podílet Česko, a ne jiné země.
Eisenova éra by se pak mohla podobat dvouletce Johna Shattucka ještě v jednom směru. Shattuck otevřeně kritizoval poměry v Česku (kauzu Matiční zdi v Ústí nad Ladem, postavení Romů), často i kroky vlády, a byl obecně velmi aktivní. A od Eisena se čeká něco podobného. „Bude mít tendenci být aktivní v tématech, která jsou mu blízká, tvrdí politolog Jan Jireš, který se s Eisenem osobně setkal loni v říjnu na semináři pořádaném americkým ministerstvem zahraničí. „Řekl bych, že svoji misi nebude chápat jako odpočinek v krásném městě, které je v americké diplomacii velmi populární, ale bude mít chuť se angažovat.
Otázkou pak je, jak se na to bude tvářit vláda či prezident, který „zahraniční rady v minulosti nesnášel úplně nejlépe. Nicméně ministr zahraničí Karel Schwarzenberg si myslí, že to Česku jedině prospěje.
Autor: Silvie Lauder