Julie Hrstková, Hospodářské noviny, 17. února 2011
Představte si, že máte milence, který vám sice sem tam poskytne nějakou tu něhu, radu a psychickou útěchu, ale když má dojít na placení – byť jen krabicového vína -, rychle vycouvá, protože si „právě zapomněl peníze“, je v „tíživé finanční situaci“ nebo prostě nemá svůj platicí den. Úplně stejně se chová i Česká republika ve vztahu k Evropské unii. Také je občas ochotna poskytnout psychickou útěchu, tedy schválit nějaké to nařízení, o jejímž smyslu není tak zcela přesvědčena, a také ráda radí, co by bylo nejlepší, ale když dojde na placení, není zrovna v kondici.
Na druhou stranu proti darům rozhodně nic nemá. Česko je čistým příjemcem z evropských fondů. Za dobu, co je součástí EU, zaplatila do evropského rozpočtu necelých 220 miliard korun a získala 364,4 miliardy, tedy skoro sto padesát miliard čistá ruka. Evropa pak pro Českou republiku z rozpočtu na politiku soudržnosti na léta 2007-2013 vyčlenila dalších bezmála 700 miliard korun, což odpovídá skoro stovce miliard ročně. To, že Česko z různých důvodů (obtížné čerpání nahrávající podvodům, nedostatek peněz na kofinancování, málo projektů atd.) není schopné je vyčerpat, není problém unie.
Eurozóna si poradí bez nás
Teď probíhá debata o příspěvku České republiky do budoucího záchranného mechanismu eurozóny (ESM), jehož vznik má podle premiéra Nečase „plnou podporu vlády. Plnou ano, ale jen slovní. Ministr financí Miroslav Kalousek po setkání ministrů financí ECOFIN prohlásil, že připojení k ESM vládě rozhodně nedoporučí. Na podobná gesta podle něho nejsou peníze.
A to je do jisté míry pravda (příspěvek by mohl dosáhnout až 180 miliard korun během tří let). Nikdo však zatím nezná konkrétní podobu záchranného mechanismu, takže by možná stačil jen příslib oné sumy. Evropa se doposud nedokázala shodnout ani na navýšení již dnes existujícího záchranného fondu (není to podle Němců potřeba, a protože je Německo největším plátcem, bez jeho souhlasu žádný fond nebude), a tak je podoba následného mechanismu, jenž má platit po roce 2013, ještě ve hvězdách. Jediné, na čem se ministři dohodli, je to, že celkem má být k dispozici půl bilionu eur, polovinu by prý mohl dodat Mezinárodní měnový fond.
Být nekolegiální se nevyplácí. Ilustrační foto Euroskop
Konkrétní podobu by mohl ESM dostat v březnu, pravděpodobnost finální shody není ale s ohledem na dlouhotrvající vzájemné spory stoprocentní. Nikdo tudíž nemůže říci, zda výhledově půjde o „novou evropskou banku nabitou penězi, nebo jen o automatický systém, který by si vyžádal dodávku peněz až v okamžiku potřeby. Tvrdit už nyní, že by příspěvky zruinovaly český rozpočet, je proto čistou demagogií.
Vstřícné gesto nestojí nic
Evropská unie byla dlouho bohatou a rozmarnou milenkou, ochotnou pouštět peníze i do méně perspektivních vztahů. Jenže s dluhovou krizí finance docházejí, což se promítá i do vyjednávání o tom, kolik kdo dostane z rozpočtu EU po roce 2014. Již teď je dost pravděpodobné, že obdobná velkorysost jako v minulosti se očekávat nedá, přesto nějaké peníze určitě budou. Jde jen o to, jak se nastaví konkrétní kritéria a kdo na tom bude profitovat.
Z čistě pragmatického pohledu na tom budou lépe kamarádi z unijního jádra než ti, kteří odmítají skoro všechno – s výjimkou darů. Mít za milence škrta (byť možná někdy zábavného) dlouhodobě nikoho nebaví. Česká republika se sice bude moci chlubit, že unii nedá ani korunu, ale moc toho nedostane.
V tomto ohledu by nějaké vstřícné gesto vůči EU nebylo zase tak od věci.
Autor: Julie Hrstková