Kateřina Šafaříková, Ondřej Kudrna, 7.-13. 2. 2011
Česko hledá odpověď na nejnovější vývoj v Evropské unii
Nečasova vláda právě stojí před peřejí, na jejíž proplutí jí rozhodně nebude stačit schopnost škrtat. Tento pátek se do Bruselu sjedou politické špičky Evropy a na stole budou mít dvě věci. Jednak co dělat s rozbouřenou Libyí a pak, jak dál pojistit eurozónu proti opakování řeckého nebo irského příběhu.
První téma zřejmě porazí druhé svou naléhavostí i počtem novinových titulků a diskuse proběhne i za účasti českého prezidenta. Ale teprve až Václav Klaus a další šéfové států, které neplatí eurem, opustí sál, odehraje se debata, která bude mít zásadní vliv na to, zda tato země zůstane v evropské první lize.
Zředěný pakt
Pakt pro konkurenceschopnost. Dvoustránkový německo-francouzský elaborát z počátku února vzniklý na popud kancléřky Angely Merkelové, která chce obrnit evropskou ekonomiku a zároveň svůj vlastní politický osud. Státy eurozóny se už před časem dohodly, že navýší loni zřízený záchranný fond pro země na hraně krachu ze současných 440 miliard eur na 500. Byť to vypadá jako malý rozdíl, ve skutečnosti půjde o zdvojnásobení fondu, protože k dispozici je v současné době zhruba 250 miliard. Němci coby nejlidnatější a ekonomicky nejsilnější stát eurozóny zaplatí podstatnou část – téměř třetinu.
Německo zároveň letos čekají sedmery zemské volby a v prvním testu na konci února v Hamburku to vládní CDU, domovská strana Merkelové, drtivě prohrála. Potíže eurozóny (a především fakt, že úsporní Němci musejí ze svých daní sanovat méně zodpovědné státy a kancléřka podle mínění opozice nenabízí záruky proti opakování řeckého či irského krachu) měly v kampani podstatné místo.
Kdo pojede? Skateboardisté před budovou Evropského parlamentu v Bruselu. Foto AP
Zmíněný pakt alespoň optikou Merkelové k trvalejšímu řešení krize poháněl. Obsahoval několik jasných bodů – státy uvnitř něj by musely přijmout jakousi finanční ústavu, pojistku proti zadlužování, věk odchodu do důchodu by se musel vejít do omezeného tunelu, například 62-67 let, koridor by byl stanoven pro dosud hodně rozptýlenou sazbu daně z příjmu firem atd. Pro země eurozóny by vše bylo povinné, ostatní, tedy včetně Čechů, by se mohli přidat, nebo ne – záleželo by jen na nich. V médiích se pro plán vžila poměrně přesná zkratka: zárodek budoucí ekonomické vlády Unie.
Pakt vyvolal kritiku napříč členskými státy minutu poté, co byl zveřejněn. Napadal se jak způsob jeho přípravy (že jej Merkelová se Sarkozym sepsali bez konzultace), tak vlastní obsah. Jednotlivým vládám vadilo tu zasahování do jejich sociálního polštáře, tu do přímých daní firem, což jsou stále výsadní vody národních států.
Jak to tak v evropské politice bývá, přišel ústupek. Týmy okolo šéfů Evropské komise a Evropské rady, Josého Barrosa a Hermana Van Rompuye, nalinkovaly jakýsi pakt II. Jde o velmi zředěnou sestru německo-francouzské nabídky. Zmizelo například hojně kritizované sjednocení sazeb daní ze zisku firem a změnil se jazyk. Zatímco původní pakt říkal, že něco nějak bude, ve verzi Barroso Van Rompuy z konce února se mluví o společných cílech, jak si je však státy zařídí, záleží na nich. Evropští ekonomičtí komentátoři k tomu napsali, že v tom případě může jít pakt do koše – je k ničemu, protože vlastně nic neřeší. Hra, která verze zvítězí a jak bude vypadat kompromis, je nicméně otevřená: podstatné pohyby budou naznačeny právě až tento pátek.
Zatím ne
Pro nás je podstatné, že česká vláda minulou středu dala najevo, že bychom se k paktu neměli připojovat. Ekonomicko-právní analýza, kterou připravil tým na úřadu premiéra, říká, že pokus o větší sladění not v evropské ekonomice česká vláda „chápe a úvahám o účasti na něm se „nebrání. Nicméně vypočítává pochybnosti o efektivitě toho či onoho kroku a zmiňuje i nepřekročitelnou hranici pro vládu – zásah do daňové sazby zdejších firem. Suma sumárum odpověď zní: Děkujeme, ale zatím ne.
„Se samotným obsahem většiny věcí nemáme přílišný problém. Těžko ale říkat, že se k něčemu zavážeme, když ani nevíme, jak to bude přesně vypadat. Čímž netvrdím, že pakt nakonec nepřijmeme, shrnuje postoj vlády premiér a dodává, že konečné stanovisko vláda přijme před klíčovým ekonomickým summitem Unie na konci března podle „budoucích podrobnějších návrhů. Ministerská debata k paktu v jinak rozhádané vládě podle několika přímých účastníků zněla nezvykle unisono a na standard evropských témat trvala nestandardně dlouho – hodinu. Vít Bárta, Miroslav Kalousek, Martin Kocourek a další, ti všichni upozorňovali na „rizika koupě zajíce v pytli, především na to, že by to v konečném důsledku mohlo přinést zemi nějaké finanční náklady – jakkoli je předem nelze specifikovat -, aniž by byl jasný podobně kvantifikovatelný přínos. Jinak mluvil pouze ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. „Prohrál jsem, nebudu to popírat. Chtěl jsem chvíli počkat a pak se k paktu připojit, přiznává šéf diplomacie. „Ale prohry k životu patří. Co to bude znamenat, to se teprve ukáže, dodává lakonicky.
Věc má však samozřejmě i jinou než čistě účetní polohu. Poměrně jasnými slovy to popsali serveru EU observer polští diplomaté. Také Polsko „není nadšeno nabídkou v paktu a nepřeje si sjednocení podnikových daní, protože ty své nízké – podobně jako česká vláda – považuje za konkurenční výhodu a lákadlo pro zahraniční firmy. Nicméně se rozhodlo k paktu přihlásit. „Chceme být u tvorby nových pravidel eurozóny, abychom je případně mohli ještě ovlivnit. Proto chceme být součástí paktu, citoval internetový deník nejmenovaného člena týmu premiéra Donalda Tuska. Poláci se také nejvíc rozčilovali, že už teď na páteční diskusi dostaly pozvánku pouze státy eurozóny. Podobná strategická logika by se měla týkat také Česka, protože i ono ke společné měně směřuje. Ani Nečasova vláda zatím tuto cestu nezpochybnila a navíc tady nikdo nahlas neříká, že Česko by se mělo od pozice sebevědomého člena Unie posouvat směrem do role pouhého pozorovatele. Ať se totiž Česko zachová jakkoli, beztak se neschová před kroky Německa, našeho největšího obchodního partnera a země, na níž jsme existenčně závislí. O důvod víc, proč být Berlínu co nejblíž.
Neobávám se
Nečasův kabinet to vidí jinak. „Právě tím, že jsme si na vládě řekli, jak se postavit k francouzsko-německému návrhu, jsme aktivně vstoupili do diskuse a stali se její součástí. Teď jen musíme svůj názor včetně nesouhlasu s harmonizací daňových sazeb intenzivněji šířit do okolí, tvrdí ministr obrany a bývalý vicepremiér pro EU Vondra.
Podobně na to vidí další účastníci debaty o evropské politice, například předseda sněmovního výboru pro unijní záležitosti Jan Bauer (ODS). „Eurozóna se na náš názor moc neptá, má svých starostí dost. Pro Merkelovou bude rozhodující, jak se k paktu postaví Nizozemci a další státy eura, ne my, míní Bauer a dodává: „Pro nás i pro ostatní bude prospěšnější, když si uděláme pořádek doma a pak budeme mluvit do věcí eurozóny.
Otázka však stojí jinak: Musejí být tyto úkoly v opozici, zejména když většinu požadovaných bodů v paktu má Nečasova vláda ve svém programovém prohlášení (finanční ústavu, zvýšení věku odchodu do důchodu atd.)? A není z logiky věci lepší být v centru debaty, o to víc, když to „nebolí, protože pakt nechává velký prostor jednotlivým národním vládám? „Probíhá tady pokus o fiskální unii, o další krok směrem k federalizaci a to je špatný trend. Já ani Petr Nečas si nemyslíme, že stejná pravidla budou vyhovovat všem, tvrdí neoficiální premiérův rádce a europoslanec za ODS Ivo Strejček. „A náklady, když zůstaneme mimo tento trend? Žádné nevidím. Máme měnu, kterou si můžeme dlouho držet. Pouze musíme počítat s tím, že když budeme něco po ostatních chtít, dá nám to možná víc práce. To je celé, dodává Ivo Strejček.
Posledně zmiňovaný europoslanec, stejně jako například jeden z nejvýraznějších euroskeptiků na české scéně Petr Mach, předseda Strany svobodných občanů, zmiňují v rozhovorech sen o tom, že by Česko bylo jako Švýcarsko nebo Norsko. Mělo by všechny ekonomické výhody plynoucí z obchodu na půlmiliardovém trhu a zároveň by nemuselo přijímat všechny unijní zákony. „Být Švýcarem je samozřejmě skvělé, říká žertem Giorgio Pompilio z úřadu pro EU při ministerstvu zahraničí v Bernu, a pak už na serióznější notu pokračuje. „Čistě obchodně, naše bilance s EU je jednoznačně pozitivní. Pokud jde o politickou suverenitu, tam už to tak jasné není, protože musíme mnohdy přijmout jako hotovou věc pravidla, na jejichž tvorbě jsme se nepodíleli, vysvětluje Pompilio a uvádí příklad z roku 2009, kdy Unie přijala nové normy na bezpečnost kamionové přepravy. „Tehdy jsme museli velmi tvrdě vyjednávat, aby EU uznala naše standardy. Kdyby se nám to nepodařilo, hrozily by nám na hranicích ohromné každodenní zácpy se všemi dopady na ekonomiku a životní prostředí, protože přes naše hranice s Unií denně přejede dvacet tisíc kamionů a ty by musely projít speciální kontrolou, vypráví a pak dodává: „Podařilo se nám to. Ale je samozřejmě věcí každé země dobře vážit svoji vyjednávací sílu.
Británie, a kdo ještě?
Zpátky na domácí scénu: s názorem české vlády na pakt nesouhlasí jen opoziční sociální demokraté. Jejich zahraničněpolitický mluvčí Lubomír Zaorálek ve své poslanecké kanceláři zapáleně hovoří o tom, že by Česko mělo podporovat vznik ekonomické vlády pro Evropu, protože je „chybou, že ji ještě nemáme a „riskujeme tím celý ten evropský projekt. Námitku o výhodnosti nízkých daní pro stále konvergující českou ekonomiku považuje za technický detail, který nestojí za odmítnutí účasti v paktu. Uznává ovšem, že názor ČSSD k této věci zatím není slyšet, a vláda tudíž nemá nejmenší důvod svůj postoj korigovat.
Aktuálně věci stojí tak, že k paktu má víceméně každá ze zemí Unie – ať už členů nebo nečlenů eurozóny – výhrady. Žádná z nich ale ještě natvrdo neřekla, že jde od toho. S výjimkou Británie. Britové se tváří, že se jich aktuální debata netýká. Dosud podobně naladění Dánové, kteří také neplatí eurem, se naopak překvapivě přihlásili k paktu – protože chtějí „být u toho. Z Prahy zatím zní měkké „ne.
Autor: Kateřina Šafaříková, Ondřej Kudrna