Jan Macháček, Respekt, 21.-27. března 2011
Britský týdeník The Economist se v čísle vydaném 10. března zabývá fenoménem, který by nás v České republice měl zatraceně zajímat: jde totiž o dvourychlostní Evropu. Den po vydání tohoto čísla Economistu se totiž konal kromě běžného summitu hlav států EU ještě zvláštní summit států eurozóny a právě na něm se dohadovalo to opravdu podstatné.
Je velmi pravděpodobné, že takovéto summity se budou konat častěji, protože to, co potřebuje eurozóna řešit, je prostě akutnější a v rámci dluhové krize momentálně důležitější než krátkodobé úkoly, které stojí před EU jako celkem. Přitom Německo až dosud bránilo větší institucionalizaci: bálo se o politickou nezávislost Evropské centrální banky a rozhodně stálo o to, aby u klíčového rozhodování byly vzorné a byznysu otevřené státy jako Švédsko a Dánsko a také velké země jako Polsko. Nepřítomnost těchto států při důležitých rozhodováních by totiž zvyšovala význam Francie a také států na jihu, které zrovna fiskálně spořádané nejsou.
Poláci mají jasno
The Economist detailně popisuje, jakou paniku a naštvání vyvolala představa dvourychlostní Evropy v Polsku, jak se jinak klidný premiér Donald Tusk velmi nahlas zlobil a jak si vymohl posílení slova pro Evropskou komisi v celé připravované koordinaci a jak se politické elity Švédska i Dánska chtějí integrovat do eurozóny i navzdory náladám svých voličů. V této souvislosti je zvláštní sledovat, jak v Česku nikoho moc nevzrušuje, že se ocitáme do značné míry ze hry, maximálně se hlasití čeští euroskeptici radují. Mlčí bohužel i sociální demokracie, která ještě před dvěma lety troubila do světa, že je proevropskou stranou.
Kde jsou Čechy? Kaple na vrcholu Sněžky. Ilustrační foto Euroskop
Jiná věc je, že v hlavním komentáři sice The Economist vyjadřuje obavu z rozdělení EU na dvě části, jinak je však poplatný spíše euroskeptické anglické pozici, což je pro tento týdeník (na rozdíl od britských Financial Times) typické. Tvrdí například, že EU je jen cosi jako „klub, a obává se plíživé harmonizace daní, jejímž předstupněm má být harmonizace daňového základu, který navrhuje Evropská komise. V obou případech se mýlí.
Evropská unie totiž už dávno není tím, co by se dalo nazývat „klubem. Stupeň její integrace je mnohem vyšší a pro eurozónu to platí dvojnásob – má například společnou centrální banku. A harmonizace daňových základů (jinými slovy pravidel), tedy jejich srovnání do latě, zjednodušuje byznys, podnikání a je to svého druhu deregulace. Suverenita daňových sazeb přitom zůstává plně v rukou jednotlivých států.
Češi v ofsajdu
U Economistu jistý chladný odstup od EU nepřekvapí, zajímavá je však měnící se pozice a cíl českých eurofobů. Dlouhá léta jsme poslouchali, že zlo EU spočívá v diktátu nikým nevolených bruselských eurokratů a byrokratů, socialistů, centrálních plánovačů, mocichtivých sociálních inženýrů apod. O všech těchto rohatých společenských laborantech už najednou není řeči a místo toho se brojí proti německofrancouzskému diktátu, kterému prý nesmíme ustoupit.
Tento „diktát je však ve své podstatě nejen velmi měkký, ale především by jej měla pravice místo odmítání vítat, protože je veskrze pravicový (od důrazu na snižování deficitů států až po koordinované zvyšování věku odchodu do penze). Kromě toho by mělo být české pravici jasné, že Německo jako otevřená ekonomika provázaná se zbytkem Evropy a světem nebude prosazovat nic protekcionistického ani hloupého a sebepoškozujícího.
Koncem týdne bude další summit EU, na němž se má rozhodnout o podobě oné „ekonomické vlády, která možná EU opravdu rozdělí na dvě části. Je tedy současná situace pro Českou republiku fatální křižovatkou, nebo nikoli?
Jak se to vezme. Nikdo nám nebude bránit, abychom postupně přebírali jednotlivé elementy ekonomické koordinace a mezitím si plnili domácí úkoly pro přijetí eura. Potíž je v tom, že se zjevně ocitneme mimo hlavní proud rozhodovacích procesů v Unii a často budeme mít pocit, že sedíme zvlášť jako ženy v synagoze, že se rozhoduje bez nás, a někdy dokonce o nás bez nás. To vše může mít své velmi neblahé psychologické důsledky a může to ve společnosti probudit určité temné proudy. Možná ale tu lekci potřebujeme. Možná nám dojde, jak nám vlastně bylo „v Unii pro všechny docela dobře.
Autor: Jan Macháček