Miroslav Singer, guvernér ČNB, HN, 27. září 2011
Pouze tři země eurozóny – Finsko, Lucembursko a Estonsko -maastrichtská rozpočtová kritéria splňují. Názor, že vstup do eurozóny zlepší fiskální disciplínu, se ukázal jako neopodstatněný.
Politici a tvůrci hospodářské politiky na národní úrovni i na úrovni celé EU během krize mnohokrát zcela změnili své postoje. K obratu o sto osmdesát stupňů došlo například v otázkách záchrany bank a její nezbytnosti, potřeby uvolnění měnové politiky v Evropě, stavu finančního sektoru v EU, ustanovení o zákazu pomoci členským státům a dostatečnosti současného balíčku pro Řecko.
Je snad eurozóna bez peněz?
Navíc se rozšířilo několik nepravdivých mýtů. Jedním z nich je, že eurozóna nemůže přežít řecký bankrot. Proč ne? Je snad insolventní? Existují snad významné obchodní toky mezi Řeckem a eurozónou? Podle dostupných údajů DTCC by dokonce ani swapy úvěrového selhání (CDS), které se dnes tak často zmiňují, neměly pro evropský finanční systém představovat systémový problém. Povšimněte si, že CDS pro řecký dluh jsou vyšší než před rokem, ale euro je silnější než na vrcholu řecké krize loni v létě. Zdá se, že podle názoru trhů není Řecko pro přežití eurozóny tak důležité.
Dále je naznačováno, že když vyřešíme dluhový problém, jsou Řecko a Portugalsko zachráněny. Nejsou. Skutečným problémem těchto zemí je konkurenceschopnost. Žádná ekonomika nemůže přežít a prosperovat, jestliže není konkurenceschopná. Důsledkem nedávných změn postojů je, že trhy jsou zcela zmateny a nevidí žádný předvídatelný výsledek, kterému by se mohly přizpůsobit. Nevidí vůli umožnit Řecku opuštění eurozóny a znehodnocení měny, ale také nevidí ochotu poskytnout mu dostatečnou podporu. Řešení krize se již nevyhnutelně prodražilo kvůli nedůvěryhodné a nejasné komunikaci v uplynulém období.
Dva hlavní scénáře
Existují dva potenciálně nákladné, avšak důvěryhodné způsoby obnovení konkurenceschopnosti. První variantou je řešení v rámci eurozóny. To by představovalo restrukturalizaci dluhu a zavedení, ale také důsledné vynucování fiskální disciplíny. Strukturální reformy však stěží postačí k obnovení konkurenceschopnosti v dostatečně krátkém čase. Kromě nich by od silných ekonomik eurozóny k těm slabším musela proudit pomoc v objemu desítek miliard eur. Domnívám se, že vzhledem k relativně malé velikosti Řecka -a pokud by bylo třeba, tak i Řecka a Portugalska – jsou oba tyto kroky politicky realizovatelné.
Druhou cestou z krize je „klasický recept MMF, tedy fiskální disciplína, restrukturalizace dluhu a devalvace měny. Pro snazší provedení tohoto scénáře by také byla velmi žádoucí určitá pomoc, přinejmenším v podobě podpory drachmy ze strany ECB či evropských orgánů (mimo jiné), aby po opuštění eurozóny nedošlo k přestřelení.
V současné době sledujeme poněkud neuspořádanou snahu o první scénář, tj. udržení eurozóny pohromadě. Ve stejném duchu bychom ovšem mohli být svědky uspořádaného odchodu z eurozóny, bude-li k němu politická vůle.
Stručně řečeno, k minimalizaci nákladů je nutné, aby ten či onen scénář byl proveden organizovaně, zatímco neuspořádaná realizace povede v obou případech k dramaticky vyšším nákladům. Další pokračování současné nejistoty přinese další významné náklady, a to především pro EU a Evropu. V současné době se razantně zvyšuje riziko událostí, které by Řecko (a případně ostatní?) dotlačily k neočekávanému defaultu. To by jistě byl ten nejnákladnější výsledek, alespoň v krátkodobém horizontu. Kořeny této krize spočívají v institucích eurozóny, o nichž jsme byli ujišťováni, že byly vytvořeny k prevenci krizí. Bez dalších důsledných kroků institucí eurozóny včetně ECB a členských států eurozóny krize s největší pravděpodobností povede k neuspořádanému kolapsu přinejmenším některých evropských ekonomik.
Na mnoha úrovních včetně úrovně evropských institucí byla krize způsobena nesrozumitelnou či neupřímnou komunikací, která zvýšila nejistotu účastníků trhu v širším slova smyslu. Jestliže se země eurozóny a instituce EU rozhodnou pro „bezpečné řecké členství v eurozóně, musí předložit řešení, které bude dostatečně široké, velkorysé a obecné, aby přesvědčilo trhy o své důvěryhodnosti.
Takové řešení by však mělo přijít rychle, protože pouhé „protloukání se znamená značné ekonomické náklady a dramaticky zvyšuje rizika. Příslušné instituce by se mezitím alespoň měly vyhýbat takové komunikaci, která zvyšuje riziko runu na banky a hněvu voličů ve fiskálně zdravějších zemích eurozóny.
Český zájem
Rád bych na závěr zdůraznil, že jakýkoli neuspořádaný výsledek nepochybně jde proti veškerým zájmům České republiky a její ekonomiky. V tuto chvíli už není šance na šťastný (tj. relativně nenákladný) konec. Měli bychom však skoncovat s nejistotou. Koneckonců, protloukání se současnou krizí zjevně zaměstnává evropské činitele natolik, že jim brání v řešení otázek podstatných pro klíčové součásti eurozóny a Evropské unie.
Autor: Miroslav Singer, guvernér ČNB