Zlámalová v LN: Cena za místo u stolu


Lenka Zlámalová, Lidové noviny, 13. 1. 2012

Předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg udělal z naší role v evropské integraci zásadní existenční otázku, kvůli níž je ochoten složit vládu. Za necelé dva roky úřadování má Nečasův kabinet za sebou už tolik vztahových krizí, kdy si koaliční strany navzájem vyhrožovaly složením vlády, že to svádí k mávnutí rukou nad další půtkou, na niž si za pár dní nikdo nevzpomene. Tenhle konflikt je ale jiný.

Schwarzenberg totiž zvedl věc, která za pád kabinetu stojí. Rozkládat koalici, které se podařilo prosadit docela dost důležitých změn od penzí po zdravotnictví, kvůli nižší DPH na potraviny, policejním prezidentům, úředníku Bátorovi ani církevním restitucím nedávalo smysl. Pokračování za normálních okolností docela akceschopné koalice se 118 poslanci bylo vyšší hodnotou.

Největší zlom od eura

Evropská unie ale stojí na zásadní křižovatce, kdy se všechny země rozhodují, jestli odevzdají dost podstatnou část suverenity. Posledním podobně významným zlomem byl vznik eurozóny. Do konce ledna se musíme rozhodnout, jestli vstoupíme do nové rozpočtové a ekonomické unie. Prakticky to znamená podřídit rozpočet kontrole a sankcím evropských institucí a podstatně víc koordinovat s ostatními signatáři nové mezivládní smlouvy celou hospodářskou politiku a třeba i vydávání státních dluhopisů.

Připravovaná smlouva se sice stále mění, ale už teď je zřejmé, že jsou v ní právní kličky, které zvyšují naši závislost a otvírají dveře k odevzdávání dalších pravomocí. Kontrolou rozpočtu a sankcemi to jen začíná. Konec zatímnikdo nedokáže dohlédnout. Směr je ale jasný – společné ekonomické vládnutí. Jedním ze dvou hlavních znaků suverenity jsou daně. Svoboda rozhodnout, kolik peněz a za co chce země vybrat a za co a jak je bude utrácet. V nové rozpočtové unii se předává pravomoc kontrolovat a případně i trestat za hospodaření s veřejnými financemi. Že je to významné odevzdání pravomocí, se jistě shodnou zastánci i odpůrci sílící integrace.

Už teď je jasné, že i pokud do rozpočtové unie vstoupíme, bude naše účast dočasně jen formální. Pravidla pro nás začnou platit, až pokud přijmeme euro. Náš přístup je ale důležitým symbolickým gestem. Je to souhlas se současným směrem evropské integrace, který vede přes rozpočtovou a ekonomickou unii do unie přerozdělovací. Zároveň tím potvrzujeme, že dřív nebo později chceme skutečně přijmout euro.

Je naším zájmem se k hlavnímu integračnímu proudu do rozpočtové unie přidat? Když má hlavní zastánce účasti Karel Schwarzenberg vysvětlit, proč vstupovat, moc argumentů dohromady dát nedokáže. Okamžitě otočí k tomu, co nám hrozí, když nevstoupíme. Podobně mluví i jeho názoroví následovníci. Odměnou za to, že si necháme od ostatních kontrolovat rozpočty, má být místo u stolu při rozhodování. To místo je pro nás prý zásadní, protože země eurozóny jsou naším hlavním obchodním partnerem. Tato úvaha předjímá, že se tvrdé jádro těch, kdo si budou kontrolovat rozpočty, začne protekcionisticky zapouzdřovat.

Obchod není charita

Volného trhu, který je opravdu naším bytostným zájem, se ale nová rozpočtová unie nedotýká. I když v jisté chvíli ho tam ambiciózní autoři vložili stejně jako sociální politiku. Tento styl přemítání o židli u stolu, která má zaručit, že můžemes Němci a spol. obchodovat, je hodně zavádějící. Země eurozóny s námi obchodují a investují tady nikoliv proto, že by nám tímprokazovaly milost nebo děkovaly za to, že je podporujeme v čím dál hlubší integraci. Obchodují s námi, protože je to pro ně výhodné.

Německé firmy sem dováží polotovary, které se tady díky stále levnější práci smontují, nalepí se na ně štítek Made in Germany a vyvezou se zpět do Německa. Odtud je tamní obchodníci a specialisté na marketing, kterým se ti naši zatím ani náhodou nemůžou rovnat, rozprodají po světě. Až na výjimečné případy se dělají obchody, které jsou výhodné pro obě strany. Obchod není charita. Proč by se Němci uzavírali před zemí, jejíž levnější práce jim pomáhá k prosperitě?

Ochranářské instinkty jsou samozřejmě především v jižní části Evropy silné. Těžko si reálně představit, že by nám třeba Francie zavřela trh jen proto, že si od ostatních nenecháváme kontrolovat rozpočet a nechceme společný dluhopis. Paříž je mimochodem dobrou ilustrací, proč se přes všechny výhrůžky ochranářství v Evropě neujme. Francouzi by moc rádi zavřeli vlastní trh, ale zároveň by si rádi udrželi přístup na všechny ostatní. Galské firmy patří nejen v Evropě k nejčilejším zahraničním investorům.

Do podpisu smlouvy o rozpočtové unii zbývá něco přes dva týdny. Ty by bylo užitečné využít k poctivé debatě oproštěné od klišé o izolaci a místech u stolu. Proč je v našem zájmu nechat si kontrolovat rozpočty od jiných, místo abychom si na fiskální zodpovědnost dohlíželi sami? V čem nám pomůže slaďování hospodářské politiky? A naopak: co konkrétně by nás postihlo, kdybychom vstoupit odmítli?

Autor: Lenka Zlámalová, Lidové noviny

Sdílet tento příspěvek