Martin Weiss, Lidové noviny, 6. 9. 2008
Vyznívá to ale dost naprázdno. Vládní euroskeptici dobře vědí, že Evropě nic sladit nebudou. Je axiomem evropské politiky, že nic takového jako euroskeptická strana u moci neexistuje. I z těch největších skeptiků se ve světle evropských ramp stávají realisté, kteří se poslušně zapojí do hry.
Tou zkouškou, při které se lámal chleba, bylo v našem případě schválení Lisabonské smlouvy. A na ní Topolánkovi hoši Vondra a Zahradil tak dlouho nabíjeli tříštivým, až ji nakonec odkývali. Rozpouštějící se kostka cukru je zároveň taky šťouchanec na adresu Václava Klause. Ale to už je trochu moc postmoderní kombinace. Kdo tady nakonec komu co osladí? Tahle interní hříčka asi širokou veřejnost, které byl klip určen, moc neosloví.
Kostka cukru ovšem nese ještě jeden významový odkaz, který tvůrcům kupodivu nepřišel podstatný, ačkoliv o něj museli přímo zakopávat. Kostku prý vybrali proto, že jde o český vynález. Ano, naše cukrovarnictví patří mezi ty skvělé tradice, které by se hodilo vysunout do popředí, když se na nás bude soustřeďovat pozornost Evropy (rozumí se evropských úředníků). Nějaká pobočná schůzka by se mohla konat třeba v hotelu Chateau Kotěra v Ratboři na Kolínsku.
Průkopník českého modernismu Jan Kotěra tuto elegantní rezidenci v roce 1913 postavil pro rodinu Mandelíkových, cukrovarnické magnáty, kteří ovlivňovali cenu této komodity v celé střední Evropě. Je to krásný kus historie, ale cukrovarničtí magnáti už u nás vily nestaví. Cukrovarnictví totiž zdecimovala Evropská unie.
Když jsme vstupovali do EU, stanovila nám unie produkční a exportní kvóty. Že byly malé, o tom se u nás moc nepsalo; tehdejší bruselští zpravodajové se věnovali spíš glorifikaci našich vyjednávačů. Ti se ve finiši přístupových jednání hlavně snažili, aby mohli veřejnost oslnit penězi, které přitáhnou domů. (Jak řekl tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda: „Mě zajímají peníze na dřevo.) A skutečně přivezli příslib pár set milionů eur, ubohou záplatu na uboze vyjednané podmínky, které už ovšem platí napořád.
Ale to byl teprve začátek. Produkční kvótu mohlo ministerstvo zemědělství rozdělit buď mezi pěstitele řepy, nebo mezi cukrovary, vlastněné převážně zahraničními firmami. Zvolilo ty druhé. V roce 2005 vstoupila za blahosklonné nečinnosti naší vlády v platnost reforma evropské regulace cukrovarnictví, která, v rámci snižování celoevropské nadprodukce, umožňovala firmám odprodat své kvóty Komisi.
Firma Eastern Sugar se rozhodla této možnosti využít, za což získala od unie stamiliony eur, a ČR naopak nenávratně přišla o čtvrtinu své produkční kvóty. Jestliže se u nás firmě Eastern Sugar nelíbilo, nelze se jí divit, neboť ji vláda při rozdělování kvóty opakovaně diskriminovala, což potvrdil Ústavní soud i mezinárodní arbitráž. Takže jí vláda za likvidaci cukrovarů nakonec musela přihodit ještě 750 milionů ze svého. A aby unie dala najevo, že to s destrukcí našeho cukrovarnictví myslí vážně, prosadila, že se cukrovary opravdu musely zbourat – jako když ČOI likviduje falešné značkové zboží zabavené na tržnicích.
Zdálo by se tedy, že chtít vzbuzovat pozitivní zájem o EU cukrem je asi tak chytrý PR tah jako pozvat si v den podpisu smlouvy o radaru ruského generála nebo poslat Jiřího Čunka na sjezd zelených. Ale nefunguje to tak. Povědomí o cukerné story je omezeno na odborníky a kraje, jichž se dotýká.
Politika se u nás dělá nepořádně a nevěcně. O reputaci politiků nerozhoduje seriózní hodnocení jejich práce, nýbrž to, koho nafotí s figurantkou ve vířivce. Názor na unii není formován seriózním hodnocením jejích přínosů, nýbrž kvantem modrých vlajek se žlutými hvězdami a nadšenými zprávami o hojnosti jejích fondů. Kostka cukru ve vládním klipu je tak hlavně vizitkou naší manipulovatelnosti.
Autor: Martin Weiss