Respekt: Václav první nečitelný


Silvie Lauder, Respekt č. 38

Čtyři týdny po ruském útoku proti Gruzii přinesly mnohé – na domácí scéně mimo jiné další potvrzení, že mezi Václavem Klausem a jeho mateřskou stranou se rozevírá čím dál hlubší propast. Nejde už jen o odlišnost názorů. Prezidentovi prohlašujícímu, že za ruský vpád na své území si může sama demokratizující a prozápadně orientovaná Gruzie, „jeho“ občanští demokraté přestávají rozumět. S kým se tedy radí hlava státu, jejíž názory vykládají odlišně i nejbližší spolupracovníci a politici? Kdo prezidenta Klause inspiruje?

Zabraňuje studené válce. Stojí na straně Ruska, protože mají stejný cíl – slabou Evropskou unii. Poškozuje české zájmy. Chrání české zájmy. Marnivě na sebe upozorňuje. Obdivuje sílu a jednotu, proto podporuje silného a jednotného hráče. Je Ruskem vydírán. Nechce být kašpárkem Američanům. A konečně – nic z toho, co říká, si vlastně nemyslí, jen chce vyprovokovat lidi k myšlení…

To je jen ukázka přepestrého vějíře vysvětlení, jaká novinář dostane, když se vydá zeptat politiků, diplomatů či politologů, co sleduje Václav Klaus svou demonstrativní proruskou politikou. A vydat a vyptat se musí – vzniklo sice několik analýz Klausových klimatických úvah či jeho odporu k občanské společnosti, ale důkladná studie zahraničněpolitických postojů českého prezidenta, jeho motivů a možných následků nikoliv.

„Na tu otázku nedokáže odpovědět nikdo, neexistuje jednoznačná odpověď, kroutí sice pochybovačně hlavou bývalý velvyslanec v Rusku a někdejší ministr obrany Luboš Dobrovský, nakonec však jedno „spekulativní (a filozofičtější) vysvětlení nabídne – prezidentova slabost pro Rusko je výrazem jeho přesvědčení o nedotknutelnosti národního státu. „Má výhrady k nadřazování lidských práv nad ostatními právy, věří v právo vlád národních států určovat míru svobody. Má to být podle něj vláda systému, nikoli okolní svět, myslí si Dobrovský.

Z dalších stran zaznívá konkrétnější vysvětlení – náklonnost k Rusku logicky zapadá do prezidentova letitého odporu k těsnější integraci Evropské unie. Tak to vidí kupříkladu někdejší předseda senátního zahraničního výboru Josef Jařab či politolog Bohumil Doležal. „Silné Rusko mu pomůže v oslabení Evropy a on může zůstat kohoutkem na malém českém smetišti, říká Jařab. „Nevím, co sleduje, ale jemu imponuje síla, rozhodnost, Evropa je rozhádaná, tam sílu nevidí, Evropou pohrdá, kdežto silné Rusko mu imponuje, doplňuje Doležal.

ODS nezná svého Klause

Ať už jsou tyto úvahy objevné či ne, jejich autoři se o ně alespoň pokusí. Když se ale člověk obrátí s prosbou o analýzu Klausových tahů na občanské demokraty, narazí jen na rozpačité mlčení či nervózní smích. „Prezidentovu postoji nerozumím, krčí rameny místopředseda sněmovního zahraničního výboru Tomáš Dub. „Nevím, co tím sleduje, já se zahraniční politice až tak nevěnuji, říká někdejší Klausův poradce Boris Šťastný. „Do hlavy mu nevidím, směje se předseda Senátu Přemysl Sobotka. Nikdo z nich se však pro vysvětlení na prezidenta neobrátil.

„On se mnou své postoje nikdy nekonzultoval, špatně se mi to komentuje, říká Sobotka. A proč se jednoduše svého prezidenta nezeptá? „To mi nepřísluší, abych hodnotil prezidenta České republiky, odpovídá předseda Senátu. Existují samozřejmě i výjimky. Třeba prezidentovi názorově blízký senátor Jaroslav Kubera má naopak v Klausově „gruzínské politice zcela jasno: bylo to „úmyslné přehánění. „Prezident jenom nechtěl, aby se tu vedla černobílá a jednostranná kampaň jako vystřižená z 50. let, kdy se všichni shodují, nechtěl se vézt na populistické vlně, chtěl debatu vyvážit, chtěl lidi vyprovokovat k přemýšlení, tvrdí Kubera. Takže prezident to vlastně ani tak nemyslí? Podle senátora je to tak. „On chápe mocenské choutky Ruska – není blázen ani naivní, říká Kubera.

Pokud ovšem Klausovi nerozumí experti ani jeho straničtí kolegové, jak tomu má porozumět běžný občan? Kdo tedy prezidentovi radí, kdo formuje jeho zahraničněpolitické názory? Kým se nechá ovlivnit? Tyto otázky nejsou na místě jen kvůli nutnosti porozumění. Vláda sice opakuje, že za tvorbu zahraniční politiky je odpovědná ona, Václav Klaus ale velmi reálně český postoj ovlivňuje. Ukázalo se to před nedávným mimořádným summitem EU svolaným Francouzi. Vláda slibovala, že bude navrhovat ostrý postup vůči Rusku, jenže těsně před setkáním sedmadvacítky postoj zmírnila. Byl to výsledek kompromisu mezi Hradem a vládou -Václav Klaus se vzdal požadavku jet rovněž na summit, výměnou za to kabinet ustoupil z původní pozice.

Vzdalující se ODS

Hledá-li někdo možné Klausovy rádce či debatéry, má velkou šanci na úspěch v Centru pro politiku a ekonomiku (CEP) – konzervativním think tanku tvořeném lidmi z prezidentova intelektuálního okolí. Šéf CEP Petr Mach (33) je jedním z desetičlenného týmu poradců, který prezident má, a bývá často označován za jednoho z těch opravdu vlivných. K dalším rádcům patří například vystudovaný historik a politolog a z Kanady se navrátivší emigrant Tomáš Haas, někdejší poslanec ODS Jiří Payne či tři studenti Vysoké školy ekonomické, kteří prezidenta zaujali během jeho kurzu na škole.

Vysvětlení Klausova postoje z úst jeho poradců ukazuje, že experti tušící za ním averzi k Evropské unii se nemýlili. „Prezident si raději přeje čitelné Rusko než sjednocenou Evropu, ve sjednocené Evropě totiž ztrácíme rozhodování o své zahraniční politice, říká Tomáš Haas. „A český zájem sleduje i tak, že my Rusko potřebujeme třeba kvůli exportu či dodávkám plynu a ropy, Rusko ale nepotřebuje nás. Náš zájem rozhodně nebyl hned na začátku konfl iktu vykřikovat, že viníkem je Rusko. Podle Petra Macha existuje v druhém plánu ještě jedna politická motivace: prezident má prý u stále většího počtu témat pocit, že se mu ODS vzdaluje a „vyměňuje ideje za pragmatismus. Tím, že svoje názory říká nahlas, tento vládní pragmatismus vyvažuje.

Poradci pro hlavu státu posuzují zákony a doporučují mu, který případně vetovat, zkoumají žádosti o milost, připravují pro prezidenta podklady k jeho článkům či projevům nebo s ním debatují na nejrůznější témata typu Lisabonská smlouva. Vliv na politiku a postoje hlavy státu ale nemají žádný a prezident s nimi svá prohlášení – la Gruzie versus Rusko dopředu nekonzultuje. „Pan prezident je pevně hodnotově zakotvený a každý jeho postoj je inspirován určitým myšlenkovým proudem, který je pevný. Nemusí se radit o tom, co si má myslet, vysvětluje to Petr Mach a jeho kolega Haas dodává: „Prezident rozhoduje o svojí politice, já mu nemůžu říkat, aby to dělal nějak jinak.

Tak, jako s poradci nekonzultuje politiku samotnou, neradí se s nimi ani o jejích případných následcích – ostatně oni jsou spolu s ním většinou přesvědčeni, že Česku jen prospěje. Právě u Gruzie měl nicméně třeba Tomáš Haas pocit, že by mohl prezident „postupovat taktičtěji, obezřetněji, aby se „znovu nevystavoval zbytečně útoku na svoji osobu. A poradil mu to? „Ani jsem se o to nesnažil, krčí rameny poradce. „Má svůj názor a nic ho nezastaví.

Autor: Silvie Lauder

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality