Ukrajina: Co s tím a jak dál?


Miroslav Krejča, 27.2. 2014, pro Euroskop

Nechtěl jsem již nikterak veřejně komentovat dění na Ukrajině, ale je to mnohem silnější než jsem předpokládal. Zoufalost, lítost, vztek a spousta dalších emocí. Ale také smutek, smutek nad bezzubostí Evropské unie. Komentář pro Euroskop k Ukrajině a Východnímu partnerství napsal předseda senátního evropského výboru Miroslav Krejča.

Delegace našeho výboru (Výbor pro záležitosti EU Senátu PČR) uskutečnila pracovní zahraniční cestu na Ukrajinu v květnu loňského roku. I když jsme během pobytu a jednání v Kyjevě a na Krymu narazili i na odlišné postoje a názory, vztah Ukrajinců k Evropské unii byl u všech, se kterými jsme se setkali a jednali, zcela jednoznačný. Všichni potvrzovali, že chtějí co nejrychlejší a nejtěsnější integraci do struktur EU a že na listopadovém summitu ve Vilniusu bude slavnostně ratifikována Asociační smlouva včetně Dohody o volném obchodu. Tehdy jsme tomu všichni věřili.

Při zářijové cestě do Arménie, bezprostředně poté, co prezidenti Serž Sargsjan a Vladimir Putin vydali společné prohlášení o přistoupení Arménie k Celní unii s Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem (a tím pádem odklonu od integrace do struktur EU), jsem ale začal pochybovat. Ne o odhodlání a zájmu Ukrajiny, ale o tom, zda se Rusko skutečně tak rychle vzdá svého vlivu v této části Evropy. Bohužel se mé obavy vyplnily v mnohem horší podobě, než jsem si tehdy dokázal představit.

České postoje k Ukrajině

Když začala situace na Ukrajině a především v Kyjevě po překvapivé změně v přístupu vládců Ukrajiny k integračnímu procesu houstnout, přijal náš výbor v listopadu 2013 usnesení k Asociační dohodě mezi EU a Ukrajinou a budoucnosti projektu Východního partnerství, které jsme předložili do pléna Senátu. „Díky“ některým z kolegů z něho ale vypadl bod týkající se současné situace na Ukrajině, konkrétně vyjádření „silného znepokojení Senátu z použití násilí vůči pokojným protestům a z případů porušování práva shromažďovacího“, a bod s konstatováním, že „Senát bude pozorně sledovat další vývoj včetně přípravy prezidentských voleb v roce 2015“. Bohužel i mezi námi je řada kolegů, kteří padají na zadek před bratrem z východu (třeba právě v oné otázce Ukrajiny) a jiní zase před bratrem ze západu (např. v otázce špiclování Evropanů americkými tajnými službami – viz kauza Edward Snowden a NSA). Když jsme pak předložili na jednání pléna Senátu v prosinci usnesení k výsledkům summitu ve Vilniusu a aktuální situaci na Ukrajině, bylo klima i u nás již natolik vyhrocené, že prakticky nikdo nenašel odvahu náš návrh jakkoli rozporovat.

Dalším krokem, který připravujeme, je uspořádání debaty 4. března k aktuální situaci na Ukrajině a možnostech podpory a spolupráce ze strany ČR. Tuto akci pořádáme společně s Výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost a přizvali jsme k ní zástupce MZV, Člověka v tísni, Ukrajinské iniciativy a další. Doprovodnou akcí tohoto setkání bude i výstava fotografií z dnešního Kyjeva „Od karnevalu k revoluci“.

A co Východní partnerství?

Projekt Východního partnerství (VP), který se zrodil před pěti lety v Praze v době našeho předsednictví v Evropské radě se pomalu hroutí. Arménii dostala Moskva bez jediného výstřelu na svoji stranu. Na Ukrajině, na náměstí jen několik stovek kilometrů od nás, po kterém jsme v květnu chodili, padaly výstřely a umírali lidé. Při pohledu na odvahu ukrajinské občanské společnosti bychom měli uvažovat o tom, jak bychom se asi v podobné situaci chovali my.

Proč je Bělorusko formálním členem projektu Východního partnerství, nikdo pořádně neví. Ázerbajdžán stojí tak trochu mimo, Gruzie nehraje zas tak významnou roli (přestože má velmi dobře nakročeno v integračních procesech). Na Moldávii upře Moskva svoji pozornost v nejbližších dnech a týdnech, jakmile přestane být Ukrajina tak klíčovým tématem. A EU i ČR dosti nepochopitelně přistupují s despektem a nedůvěrou k dalšímu klíčovému hráči v této oblasti, kterou je Turecko. I když není členem šestice zemí Východního partnerství, jeho role je a bude větší, než si dokážeme připustit. Jaká bude Evropa na konci tohoto roku? A jaká v letech příštích? Stáhne Rusko své ozbrojené síly dislokované do oblasti Soči kvůli olympiádě a hrozbě terorismu, nebo zde zůstanou v blízkosti Ukrajinských hranic? Dá odpověď na tyto a další otázky minisummit Východního partnerství na konci dubna v Praze? A uskuteční se vůbec za této situace?

Autor: Miroslav Krejča, předseda Výboru pro záležitosti EU Senátu PČR

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality