Projev premiéra Mirka Topolánka na téma českého předsednictví EU

11.04.2008
Mirek Tolopánek, premiér ČR, 11.4. 2008

Mirek Topolánek pronesl 11. dubna 2008 při návštěvě Řecka projev, který se dotkl tématiky Českého předsednictví Evropské unie.

České předsednictví EU: návrat ke kořenům

Často jsem nyní dotazován na priority českého předsednictví EU, a to jak doma, tak v zahraničí. Je to logické, protože do jeho začátku zbývá již jen o něco více než osm měsíců. Jsem si samozřejmě vědom, že možnosti předsednické země prosadit své vlastní priority jsou poměrně omezené a to bez ohledu na její velikost. Evropská unie má svou vlastní setrvačnost, svou vlastní trajektorii a nějakým zásadním způsobem ji pozměnit během půl roku je podobná ambice, jako otočit tanker na sto metrech.

Nicméně platí, že myšlenky mají důsledky. Jistě, během onoho půl roku bude muset Česká republika zejména administrovat naplánovanou agendu, která do tohoto období spadá. Na naše vlastní priority, které zastřešuje motto „Evropa bez bariér“, zbude méně prostoru. Ale to, co chceme ovlivnit, má delší horizont než šest měsíců. Chceme totiž obrátit pozornost k hodnotám, na kterých EU stojí. Které ji půl století přinášely prosperitu a bezpečí. A které jsou také klíčem k řešení problémů, které před ní stojí a budou stát kdykoli v budoucnu.

Základní evropskou hodnotou je svoboda – až potom solidarita. Základními a stále platnými cíli EU jsou původní postuláty Společenství uhlí a oceli: mír a prosperita. Nepotřebujeme objevovat nic nového. Náš první prezident T. G. Masaryk řekl, že státy se udržují těmi ideály, na kterých vznikly. Platí to i pro EU. Bude to platit i pro české předsednictví.

Svět se za těch padesát let od podpisu Římských smluv proměnil a zásadně se proměnila i podoba společenství, které se nakonec stalo Evropskou unií. Ale pod všemi těmi změnami je stále stejné jádro, stále stejné kruciální otázky. Jsme věrní ideálům svobody? Naplňujeme důsledně všechny čtyři unijní svobody: volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu? Pokračujeme v naší civilizační misi, jíž je rozšiřování prostoru bezpečí, stability a prosperity? Toto jsou zásadní, řekl bych věčné otázky, na které musíme stále znovu hledat odpovědi. Budu je hledat i v této přednášce v konfrontaci s aktuálními problémy měnící se světové i evropské reality.

Problém první: rozšiřování

Během posledních čtyř let se Evropská unie musela vyrovnat s bezprecedentním rozšířením. Počet členů vzrostl z patnácti na dvacet sedm. Musím říci, že to bylo úspěšné rozšíření a EU se s ním vyrovnala dobře. Navzdory intermezzu vyvolaném tak trochu umělou debatou o institucionální reformě. Ukázalo se, že EU je schopna i v sedmadvaceti fungovat dobře podle starých pravidel. Tvrzení, že unie je v krizi a před dalším rozšířením potřebuje reformu institucí, tak bylo spíše zástěrkou, která měla zakrýt nechuť k přibírání nových členů jako takovému. Případně šlo o páku, jak tuto reformu prosadit. Mlha uměle vytvořeného problému se rozestoupila a problémy pod ní se překvapivě pro některé samy nevyřešily. Nyní, po podpisu Lisabonské smlouvy, naštěstí máme tuto debatu za sebou, a můžeme se věnovat reálným problémům, které zajímají občany. Včetně rozšiřování. Česká vláda a já osobně jsme toho názoru, že tento proces se nesmí zastavit. Evropa nemá geografické hranice. Má jen hranice hodnotové. Každý, kdo se k nim přihlásí a splní patřičné podmínky, má dostat šanci na plné členství. Ať se jedná o západní Balkán, o Turecko, Ukrajinu, Gruzii, či třeba severní Afriku. Ostatně jde stále o naši civilizační oblast, o naši polis, jak ji známe již z helénských dob. Rozšiřování EU neznamená jen zvětšování společného volného trhu, i když to je samozřejmě obrovská přednost. Znamená také, jak jsem již řekl, šíření prostoru stability a bezpečí. Prostoru, kde se uznávají stejné hodnoty a kde vládne spolupráce. Proto považuji další rozšiřování za naprosto klíčové pro budoucnost EU. Jakmile na něj rezignujeme, jakmile se začneme opouzdřovat, uzavírat v pevnosti Evropa, bude to začátek konce. Mír a prosperita jsou přece spojeny s otevřeností, ne s izolací.

Problém druhý: integrace

S rozšiřováním souvisí druhý problém: integrace EU. Jsou to doslova spojité nádoby, protože čím tužší integrace, tím obtížnější rozšiřování a naopak, čím rychleji se bude unie rozšiřovat, tím flexibilnější musí být. Jak jsem již naznačil, vůbec si nemyslím, že Unie trpí krizí institucí. Přijetí reformy dané Lisabonskou smlouvou beru spíše jako nutný politický krok. Většina zemí ratifikovala bývalou Ústavní smlouvu a trvala na dořešení institucionální reformy. Kdybychom tak neučinili, byla by EU vskutku paralyzovaná. Nikoli však kvůli nefunkčním institucím, ale kvůli nedostatku politické vůle. Nyní jsme dospěli ke kompromisu, který sice nikoho netěší, ale který je nutné respektovat. Nejen proto, že bylo tak obtížné k němu dospět. Ještě důležitější je, že nám umožňuje jít dál. A tím dál vůbec nemyslím jít dál v integraci. Náš problém přece není v tom, že by integrace byla málo hluboká, Evropa málo unifikovaná a rozhodovací mechanismy málo akceschopné. Naopak, EU trpí nedostatkem reálného obsahu. Tento svůj názor opírám o analýzu současného mezinárodního prostředí. Klasické diplomatické mezinárodní vztahy se stále více ekonomizují. Státy, ale i mezinárodní uskupení spolu neválčí zbraněmi, ale ekonomickými nástroji. Přičemž země ještě nedávno zaostalé zažívají obrovský hospodářský boom. Aby stát či společenství států v této soutěži uspěli, musí si udržet schopnost adaptace. Musí rychle a flexibilně reagovat na měnící se prostředí. To je zákon konkurenceschopnosti. Unie se bohužel na měnící se prostředí neadaptuje. Místo toho salámovou metodou sleduje cíl „ever closer union“. V mezinárodním kontextu, který jsem zde nastínil je – tak trochu imperiální – rčení „the big is beautiful“ již neplatné. Musíme se smířit s tím, že s novými členy je EU stále více heterogenní. Nejen v otázce politických preferencí a zájmů. Je heterogenní i co se týče hospodářských cyklů a vůbec ekonomických podmínek. Násilná unifikace této různorodosti nemůže přinést prosperitu, pouze zničí komparativní výhody jednotlivých zemí. S tím máme smutnou zkušenost již z doby RVHP. Je snadné uvařit z akvária rybí polévku. Ale zkuste z něj udělat znovu akvárium.

Problém třetí: flexibilita

Pokud má Unie najít odpovědi na výzvy dnešního světa – a ona je najít musí – pak řešení nespočívá v tužší integraci. Právě naopak, potřebujeme EU flexibilnější, liberálnější, adaptabilnější. Svět za hranicemi EU nevěří v regulaci, nevěří v byrokracii, nevěří v unifikaci. A tento svět, kdysi jsme mu říkali pohrdavě třetí svět, slaví úspěch. Ekonomická rovnováha se vychyluje čím dál více v náš neprospěch. Na to musíme reagovat. A abychom mohli reagovat, potřebujeme být pružnější. Proto byl naším unikátním příspěvkem do debaty o Reformní smlouvě mechanismus „oboustranné flexibility“, který umožňuje přenos pravomocí zpět na úroveň členských států, pokud se jejich výkon na úrovni EU ukáže jako neefektivní. Evropská integrace bývá metaforicky přirovnávána k cyklistovi, který musí neustále šlapat do pedálů unifikace, aby nespadl z kola. Já k tomu dodávám, že onen cyklista navíc jede stále jednosměrkou. Nechme ho z toho kola sesednout, pořiďme mu automobil a nechme ho svobodně se prohánět po dálnicích ekonomického liberalismu. Ať si jede kam chce. Nebo ať se klidně třeba zastaví, rozhlédne se po krajině a v klidu naplánuje další cestu. Liberalizace, decentralizace, flexibilita. To jsou nástroje, které nám umožní sledovat náš věčný cíl: svobodu. My přece nechceme mít z akvária rybí polévku! Budu to ilustrovat na aktuálním příkladu harmonizace daní. Evropská komise tlačí na zavedení jednotného základu daně z příjmu právnických osob. Obáváme se, že tím to neskončí a na řadu přijde snaha sjednocovat i výši sazeb korporátních daní. K tomu ale není žádný ekonomický důvod. Pravá příčina tohoto sílícího tlaku tkví v tom, že v Německu a jižním křídle EU si nastavili příliš vysoké daně. A teď mají oprávněný strach, že se jejich firmy odstěhují do zemí, které jsou k podnikatelům přívětivější a netrestají je za úspěch.

Moje vláda patří k těm, které reagují na ekonomickou realitu a proto firemní daně snižujeme až na úroveň 19 procent. Obviňují nás z daňového dumpingu. V těchto slovech cítím hrozbu. Ti, kteří je užívají, totiž zjevně věří tomu, že existuje něco jako „přirozeně vysoká míra zdanění“, kterou každý stát musí dodržovat. Nemusí. A také nedodržuje, což činí úsilí Evropské komise marným. Pokud by byly snahy o harmonizaci vysokých daní úspěšné, nevedlo by to k zastavení odchodu velkých firem. Jen by místo na Slovensko, do Holandska či do Česka zamířily do Asie. Unifikace zkrátka není řešením problému, ale jeho součástí. Musíme se vrátit ke kořenům evropské integrace. Ta byla postavena na odbourávání obchodních bariér, na volném trhu. Tím se zvyšovala konkurence uvnitř společenství a rostla konkurenceschopnost navenek. Konkurence, nikoli unifikace stojí za poválečným růstem bohatství Evropy. Přesněji řečeno její svobodné části. Unifikovaný svět za železnou oponou naopak chudl. Výmluvným příkladem je stav východní části Německa. Stejná země, stejní lidé, ale jedna svobodná, druhá nikoli. Jedna prosperující, druhá upadající. Směřujme tedy raději k flexibilní, než k unifikované Evropě.

Problém čtvrtý: čtyři unijní svobody a naše předsednictví

Integrace musí sloužit svobodě, ne aby svoboda byla obětována unifikaci, jak se někdy děje. Je jediná ospravedlnitelná forma unifikace EU. Totiž unifikace, která vede k tomu, aby čtyři základní unijní svobody platily i v praxi, nejen na papíře. Proto jsme si za motto našeho předsednictví zvolili heslo „Evropa bez bariér“. Tím máme na mysli odbourání bariér nejen politických, ekonomických, administrativních a mezi státy, ale také psychologických, bariér v našich hlavách. Řada špatných politických rozhodnutí je totiž diktována strachem. Strachem, který se v případě nových členských zemí ukázal jako naprosto neopodstatněný. Na základě toho, co jsem zde řekl, chci coby premiér budoucí předsednické země do debaty o budoucnosti EZ přispět liberalizačním ethosem. Ethosem, který vychází z návratu ke kořenům Společenství. Motto Evropa bez bariér rozvíjí pět sloganů, jež pokrývají nejdůležitější oblasti dalšího vývoje:

– Evropa konkurenceschopná a otevřená
– Energetika udržitelná a bezpečná
– Rozpočet pro budoucnost Evropy
– Evropa jako globální partner
– Evropa bezpečná a svobodná

V roce našeho předsednictví, v roce 2009 si Evropa připomene dvacetileté výročí pádu železné opony a pětileté výročí historicky největšího rozšíření Unie. I s ohledem na tuto historickou zkušenost vnímáme tak citlivě přetrvávající bariéry evropského integračního procesu, zejména v oblasti vnitřního trhu. Zcela volný pohyb pracovních sil a služeb je nejen spravedlivý vůči novým zemím EU. Je také zárukou prosperity pro všechny. Právě proto, že zvyšuje blahodárnou konkurenci, která stojí za úspěchem Evropy. Rozhodně chceme během našeho předsednictví poukázat na existenci přechodných období pro volný pohyb pracovníků, překážky volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu. Na problematické fungování vnitřního trhu s energiemi. Na nadměrné financování tradičních politik (především Společné zemědělské politiky). Bude také nutné zjednodušit regulatorní prostředí EU. Je třeba ukončit praxi, kdy zjevně špatné rozhodnutí regulovat to či ono, je vzápětí následováno ještě tužší regulací s argumentem, že byrokraté potřebují „lepší“ nástroje. Nechceme lepší regulaci, chceme méně regulace. Chceme také národní zpětnou vazbu, protože důsledky bruselských regulací dopadají na naše podnikatele a živnostníky, jejichž zájmy musíme hájit.

V rámci vnější dimenze EU považujeme za bariéru, kterou je třeba odstraňovat, nízkou míru liberalizace obchodu se třetími zeměmi. Nedostatečně fungující energetickou politiku Unie. Zpomalenou dynamiku rozšiřování EU. A také existující překážky transatlantické ekonomické spolupráce. Dále je třeba pokročit ve vytváření společné migrační a azylové politiky EU v návaznosti na odstraňování bariér mobility osob mezi členskými státy Unie. Stejně tak potřebujeme dosáhnout celkově větší vnější otevřenosti Unie.

Společným jmenovatelem všech těchto návrhů je ona základní evropská hodnota: svoboda. Podtitul své přednášky jsem nezvolil náhodou. Ano, svět a Evropa se mění. Ale přesto k úspěchu vede stále stejná cesta: návrat ke kořenům. Držme se toho, co nám přinášelo úspěch nejen v minulém půl století. Svoboda učinila Evropu mocným kontinentem už před tisíci lety. Určitě je dobré si ji uchovat i v 21. století.

Autor: Mirek Tolopánek, premiér ČR

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality