Topolánek, nejlepší premiér


Lidové noviny, Luboš Palata, 22. října 2008

Politika slouží něčemu dobrému, pokud se řídí rozumem, nikoli touhou po pomstě a uraženou ješitností. Jiří Paroubek a Václav Klaus dělají v těchto dnech všechno proto, aby svrhli vládu Mirka Topolánka. Každý má jiné důvody, ale ani jednomu z nich nejde o nějaký vyšší zájem, nýbrž o zájem vlastní, veskrze egoistický. Výsledkem jejich snah může být v této chvíli jen chaos, mocenský a politický. Poškozující demokratické základy České republiky a podemílající pozici státu ve chvíli, kdy se kvapem blíží hodina nejvážnější polistopadové zkoušky českých politických elit – předsednictví Evropské unie. Zkoušky, o níž Klaus zlehčujícím způsobem říká, že o nic nejde, protože „je to jen hra na demokracii“.

Ani Paroubek, ani na Hrad napojená rebelující část Občanské demokratické strany, o dvou pomatených poslankyních ze Strany zelených nemluvě, neví a snad ani nechce vědět, co bude následovat minutu poté co Mirek Topolánek přestane být premiérem.

Topolánek má jasno

Ne že by Topolánek byl dokonalým předsedou koaliční vlády a šéfem ODS. Jeho role jako silné spojnice mezi středovými protikomunistickými prohavlovskými silami a Občanskou demokratickou stranou je však v současnosti jen velice těžko zastupitelná.
Díky Topolánkovi se podařilo toto obtížné, avšak přirozené a české politice jako celku prospívající spojenectví obnovit. Poté co ho v roce 1998 Václav Klaus z důvodů převážně osobních rozmetal.

Na Topolánkovi je sympatické, že – ač v některých oblastech mnoho rozumu nepobral – ve věcech základních má jasno. Česká republika je členem NATO, Evropské unie, chce být konkurenceschopným a moderním evropským státem, chce důstojně uspět v čele unie.

Nereformovaní čeští komunisté nemají nárok vrátit se ve svém současném stavu k moci. Stejně jasno má Topolánek o současném putinovském Rusku. I v tom, že bezpečnost České republiky stojí na třech pilířích – členství v Evropské unii a NATO a euroatlantické vazbě s USA.

Toto vidění světa se někomu může zdát u demokratického českého politika samozřejmostí, ale není tomu tak. Pánové Paroubek a Klaus takto svět nevidí a mají v základních hodnotách guláš. Pan prezident nevnímá, že moskevský starosta Jurij Lužkov, vyzývající k rozpadu Ukrajiny, není zvláště po okupaci Gruzie politik hodný přijetí u hlavy českého státu.

Paroubek se nezdráhá dělat si politické body na vyslání českých vojáků do Afghánistánu, přestože tam naše NATO vede s islámskými teroristy klíčový souboj. Panu prezidentovi je jedno, že bez Lisabonské smlouvy bude Evropská unie nefunkčním torzem, a to přesto, že rozpad EU je největší hrozbou naší demokracie a národní existence.

Václav Klaus i Jiří Paroubek mají v této chvíli za určitých podmínek sílu svrhnout Mirka Topolánka a rozbít jeho vládu. Ani jeden však nemá plán, co dělat poté co Topolánek přestane být premiérem.

Nedůstojná úřednická vláda Česka v čele unie? Dokdy a čí odbornická vláda to má být? Klausova? A s čí podporou? Sociálních demokratů, nebo snad komunistů? Nebo nová vláda nové Paroubkovy koalice? S komunisty a pár přeběhlými lidovci a šílenými zelenými poslankyněmi? Obnovení opoziční smlouvy mezi klausovskou částí ODS a sociální demokracií pod vedením Paroubka, který ji ideově směruje ke komunistům? O čem by byly schopné takové vlády rozhodnout? O Lisabonu, americkém radaru, o Afghánistánu?

Dobré jen pro Paroubka

Některé z těchto scénářů jsou snad vhodné pro Jiřího Paroubka, pokud mu bude jedno, s kým bude vládnout a jak se k moci dostane. Ani jeden však není dobrý pro ODS, jako sebevědomou, středopravicovou demokratickou stranu s čitelnou a jasnou politikou. Prohra ODS v krajských volbách, mimochodem nikoli fatální, navíc není vzkazem voličů vládě po změně politiky. Ale výzvou, aby Topolánkova vláda konečně dělala to, kvůli čemu ji její voliči volili. Aby dělala skutečné reformy, aby posilovala pozici Česka v unii i unii jako takovou.

Taková Topolánkova vláda má právo zůstat. Nejen proto, že lepší mít dlouho nebudeme, ale i proto, že „plán B Klaus ani Paroubek nemají. V případě obou pánů naštěstí.

Autor: Luboš Palata

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality