Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

5. kolo soutěže k 15 letům v EU patřilo Lisabonské smlouvě

Petr Pospíšil, Kristina Kollertová, Euroskop

Poslední kolo soutěže k výročí 15 let v EU už zná své vítěze. Do slosování o ceny jsme zařadili všechny správné odpovědi, které zní: Fotografie č. 5 zachycuje zapečetění českého podpisu na B) Lisabonské smlouvě.

 

 

 

Výherci 5. kola jsou:

 

 

Zajímavosti o schvalování a ratifikaci Lisabonské smlouvy 


Dne 13. prosince 2007 hostil lisabonský klášter sv. Jeronýma slavnostní událost – lídři unijních zemí zde podepsali Lisabonskou smlouvu. Lisabonská smlouva byla v pořadí již několikátou revizí primárního práva Evropské unie, jejím prostřednictvím byly novelizovány zakládající smlouvy EU, nově nazývané Smlouva o Evropské unii (SEU) a Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU).

Lisabonská smlouva navázala na jednotlivé unijní reformní smlouvy – Maastrichtskou smlouvu, Amsterdamskou smlouvu a Smlouvu z Nice. Jejím cílem bylo vybavit rozšířenou Unii takovými právními nástroji, které jí umožní efektivní fungování. Lisabonská smlouva významně prohloubila integraci, zároveň však dbala na posílení demokratických prvků a záruk pro členské státy, že jejich suverenita nebude poškozena a i nadále zůstanou „pány Smluv“, jejichž souhlas je nezbytný ke změně primárního práva Evropské unie.

Cesta k Lisabonské smlouvě neproběhla bez obtíží. Samotný důvod jejího vzniku se datuje roku 2005, kdy došlo kvůli zamítavému postoji voličů v referendech v Nizozemsku a ve Francii k neúspěchu návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Ta měla přinést nejen reformu stávajícího primárního práva Unie, nýbrž zcela nový základní právní rámec, ve kterém byly znát otisky snah o postupující federalizaci Evropské unie.

Neúspěch ústavní smlouvy: Impuls pro práci na novém dokumentu

Během německého a portugalského předsednictví v roce 2007 unijní lídři opět zintenzivnili práci na přípravě nové smlouvy, která by měla neúspěšnou ústavní smlouvu nahradit. Na summitu Evropské rady v Bruselu v červnu 2007 se dojednaly základní principy nové reformní smlouvy. O měsíc později začala jednání mezivládní konference, jejímž účelem bylo převedení dohodnutých úprav do návrhu budoucího právně závazného dokumentu. Vyjednávání mezivládní konference probíhala do začátku října 2007. Na summitu Evropské rady v Lisabonu 18.-19. října se podařilo dojednat konečné znění reformní smlouvy, pojmenované podle místa svého vzniku „Lisabonská“.

K podpisu Lisabonské smlouvy došlo v portugalské metropoli 13. prosince téhož roku. Za Českou republiku dokument podepsali tehdejší premiér Mirek Topolánek a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Ratifikace se protáhla kvůli výjimkám, referendu i ústavnímu přezkumu

Lisabonská smlouvy musela být po svém podpisu ratifikována všemi členskými zeměmi Evropské unie v souladu s jejich vnitrostátním ústavním právem. V některých zemích – Česká republika, Polsko, Německo – trval ratifikační proces déle z důvodu kontroly souladu s ústavním pořádkem, prováděné ústavním soudem, či kvůli tomu, že dané země chtěly k textu smlouvy připojit v některé oblasti právně závazné záruky či požadovaly z Lisabonské smlouvy výjimky.

Nejnáročněji ratifikační proces probíhal v Irsku. Irské ústavní předpisy pro platnou ratifikaci novelizace primárních smluv Evropské unie vyžadovaly schválení irskými občany v referendu. Ti se však napoprvé vyslovili odmítavě. Unijní lídři se však s irskými politickými činiteli domluvili na opakování referenda poté, co EU vůči Irsku schválila záruky v oblastech, které představovaly pro irské voliče nejpalčivější problémy.

Irské záruky umožnily ratifikační proces dokončit

Irsko – stejně jako všechny ostatní členské země – tak například dostalo ujištění, že i po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost zůstane zachován princip „jeden stát – jeden eurokomisař“ a nedojde tak k uvažované redukci počtu členů Evropské komise. Ratifikační proces byl dokončen v listopadu 2009 a Lisabonská smlouva začala platit 1. prosince 2009.

Lisabonská smlouva přinesla do fungování unijních institucí mnohé změny. Předně došlo ke zrušení „pilířové struktury“ pravomocí zavedené Maastrichtskou smlouvou. V mnoha oblastech politiky (např. v oblasti vnitřní bezpečnosti, policejní a justiční spolupráce) došlo ke změně rozhodovací procedury – dřívější požadavek jednomyslnosti nahradilo hlasování kvalifikovanou většinou (v Radě EU).

„Lisabon“ posílil Parlament a rozhodování kvalifikovanou většinou

Lisabonská smlouva zároveň učinila normou pro přijímání právně závazných legislativních aktů Evropské unie (nařízení, směrnice) tzv. řádný legislativní postup, který počítá se spolurozhodováním Evropského parlamentu a Rady, které působí jako sobě rovné zákonodárné orgány. Řádného legislativního postupu se po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost využívá ve více oblastech, čímž má být zhmotněn požadavek na výraznější demokratizaci fungování evropských institucí, neboť dochází k posílení role jediné přímo volené evropské instituce (Parlamentu).

Změn doznalo i hlasování v Radě – původní mechanismus výpočtu hlasů přidělených jednotlivým členským zemím byl transformován v hlasování kvalifikovanou většinou. Nový systém v praxi předvídal nutnost dosažení tzv. dvojí většiny – legislativní návrh musel dosáhnout podpory ministrů států, které představují 55 procent počtu členských zemí Unie, a zároveň tyto státy tvoří alespoň 65 procent populace EU.

Vznikly nové funkce stálého předsedy a vysokého představitele

Lisabonská smlouva též zřídila dva nové posty – prvním z nich je pozice Stálého předsedy Evropské rady a druhým funkce Vysokého představitele Evropské unie pro zahraniční otázky a bezpečnostní politiku.

Aby Evropská unie posílení pravomocí vyvážila, zavedla rovněž opatření ve prospěch kontroly ze strany členských států. Lisabonská smlouva tak explicitně uznala možnost členského státu vystoupit z EU. Mimoto došlo k posílení pravomocí národních parlamentů vůči EU. Národní zákonodárné sbory tak mohou prostřednictvím tzv. kontroly subsidiarity vystavit Unii „žlutou“ či „oranžovou“ kartu. V případě, kdy určitý podíl národních parlamentů vyjádří přesvědčení, že předkládaný legislativní návrh je v rozporu s principem subsidiarity, Komise musí jejich pochybnosti přezkoumat a zaujmout k nim postavení, které může mít podobu stažení legislativního návrhu.

Hodnoty v pozadí: Efektivita, demokracie, lidská práva

Do výčtu demokratizačních opatření Lisabonské smlouvy dozajista patří i institut Evropské občanské iniciativy, jenž (jsou-li splněny podmínky: tedy shromáždění počtu 1 milionu podpisů ze 7 různých členských zemí) umožňuje občanům EU iniciovat legislativní akt na úrovni EU.

V neposlední řadě je třeba v souvislosti s Lisabonskou smlouvou připomenout Listinu základních práv a svobod EU. Dokumentu, původně přijatému jako příloha k usnesení Evropské rady z roku 2000, Lisabonská smlouva přiznává právní závaznost a právní sílu primárního práva Evropské unie.

Autor: Petr Pospíšil, Kristina Kollertová