17.02.2020
Milena Hrdinková, státní tajemnice pro evropské záležitosti
Nový dlouhodobý evropský rozpočet bude tento týden v EU otázkou číslo jedna. Sestavuje se na sedm let a stávající sedmileté období končí právě letos. Pokud má to další začít hladce v roce 2021, je na jeho schválení opravdu nejvyšší čas. Tento čtvrtek 20. února začne na mimořádné Evropské radě velká bitva o to, jak bude vypadat.
Letos ale bude vyjednávání trochu jiné, než kdykoliv předtím. Na konci ledna totiž opustil EU jeden z největších přispěvatelů do rozpočtu EU, Spojené království. Rozpočet EU tak přijde o víc než 12 mld. euro ročně. Z toho jasně plyne, že všichni ostatní budou muset do unijního rozpočtu platit víc, ať už bude jeho konečná podoba jakákoliv.
Pro největší čisté plátce je navýšení více než dramatické a počítá se řádově v desítkách procentních bodů. Pro bohaté státy jako Nizozemí, Dánsko, Švédsko, Rakousko a Německo je takový nárůst politicky velmi komplikovaný, a proto se mu logicky brání. Usilují o co nejmenší rozpočet a co největší slevy ze svých příspěvků, které by mohli znovu uplatnit. Ve výsledku to však vede k tomu, že, měříme-li příspěvky jako procento z HND na obyvatele, nevyšší podíl připadá na nejchudší státy: zatímco příspěvek Bulharska dosahuje 0, 87 %, nejbohatší státy EU jako Německo či Švédsko přispívají kolem 0, 7 % a Nizozemí nedosahuje ani 0, 67 %.
Rozpočet EU představuje asi 1 % HDP EU. Vede se velký boj o to, jestli to bude 1,0 %, nebo 1,07 %, nebo 1,1 %, případně 1,3 %. Jeho cílem je financovat společné priority a politiky, ze kterých pak něco navíc získávají všichni zúčastnění.
Evropský rozpočet není jen „má dáti – dal“
Proč připomínám takové základní věci? Všimla jsem si totiž, že v české debatě o EU občas převládá účetnické vidění evropských financí. Představa, že členství v EU se dá omezit čistě na otázku „má dáti – dal“ – tedy že být členy EU je pro nás výhodné pouze do té doby, dokud dostaneme z rozpočtu EU více, než do něj odvedeme.
To ovšem není správné. Projekt evropské integrace zajistil v Evropě mír, přinesl prosperitu a EU jako takové silný hlas ve světě. Je dobře být jejím členem. Je to samozřejmě ale také projekt, který má své vady. Rozhodování je někdy těžkopádné, kvůli nutnosti dosažení konsenzu bychom mnohdy přijatá opatření neoznačili za optimální. Chybí nám dostatečná akceschopnost v zahraniční politice. Stále je to to nejlepší, co máme!
Členství v EU nám zajišťuje stabilní a ekonomicky výhodné prostředí. Jak? Především díky volnému obchodu mezi všemi členskými státy, díky čtyřem základním svobodám vnitřního trhu EU, tedy volnému pohybu osob, zboží, kapitálu a služeb. Ze silného a propojeného vnitřního trhu, tvořeného trhy všech členských států, profitují všichni. To je prokázaný fakt, o kterém se učí v úvodním kurzu na všech ekonomických fakultách, od Harvardu přes Frankfurt po Žižkov.
Vnitřní trh však dobře funguje jen tehdy, mají-li státy, které jsou jeho součástí, co nejpodobnější ekonomickou úroveň. Proto je potřeba neustále pracovat na tom, aby se dotčené ekonomiky přibližovaly. Zatím se však hospodářská úroveň jednotlivých členských států EU stále poměrně značně liší, o tom není pochyb. Dědictví 40 let komunismu i hospodářské experimenty transformace 90. let rozdíly mezi Západem a Východem EU prohloubily a teprve až během našeho členství v EU jsme se evropskému průměru začali přibližovat.
Víceletý rozpočet EU se řešil i na summitu V4 s Rakouskem, který se konal 16. ledna v Praze. Zdroj: Úřad vlády
Rozpočet slouží k naplňování cílů EU
Z hospodářského vývoje ČR a dalších zemí nicméně těží také ty státy, které jsou čistými plátci, tedy do evropského rozpočtu více přispívají, než z něj získávají, a u nás investují. Rozvoj infrastruktury či podpora výzkumu jim usnadňují podnikání, a mohou tak vykazovat slušné zisky. Ty si po zdanění odnášejí zpět domů, a stabilizují tak díky většímu vnitřnímu trhu své bohatství. Státy, do kterých investují, naopak z těchto investic profitují. Otevřením hranic a odstraněním překážek volnému pohybu zboží a služeb ale na druhé straně ztrácejí některé nástroje, pomocí nichž by mohly přinutit státy investorů k většímu zapojení do budování místní infrastruktury. A právě to je důvodem existence tradičních politik, zejména té kohezní.
Česká republika od vstupu do EU v úhrnu bohatne. Hospodářskou úrovní přeskočila Řecko i Portugalsko, dohnali jsme Španělsko a pravděpodobně brzy předhoníme i jednoho ze zakládajících členů EU, Itálii. Ukazuje se tak, že naše hospodářská politika, těžící z členství v EU, jde správným směrem.
Klíčovou roli v našem přibližování se bohatší části EU hrají evropské fondy. Ty jsou součástí dlouhodobého rozpočtu EU, a tak se právě ve čtvrtek 20. února se bude intenzivně řešit také jejich další fungování na příští sedmileté období, tedy roky 2021 až 2027.
Jak jsem už zmínila, evropský rozpočet je jeden z hlavních nástrojů, pomocí kterých EU naplňuje své cíle. Mezi ty patří dokončení vnitřního trhu, soudržnost a přibližování ekonomické úrovně členských států a regionů. A právě k tomu slouží tzv. tradiční politiky – tj. kohezní politika a společná zemědělská politika. Obě dvě jsou přímo zakotveny v zakládajících Smlouvách o EU a jejich význam je tedy nezpochybnitelný.
S čím ČR jede na mimořádnou Evropskou radu?
ČR jede na summit především s cílem zachovat stávající úroveň financování tradičních politik. Nejen ČR, ale i naprostá většina ostatních členských států EU je přesvědčena, že by se struktura nového evropského rozpočtu na dalších sedm let neměla významněji měnit. Klíčem pro to, abychom dále bohatli, jsou totiž právě i tradiční politiky. Z fungujícího vnitřního trhu a z prostředků z evropských fondů na kohezní politiku těží všechny členské státy, včetně těch vyspělejších. Mělo by tedy být v našem společném zájmu zachovat silné investice do infrastruktury, výzkumu, inovací a lidských zdrojů v méně rozvinutých státech Unie.
Pro představu, z kohezní politiky ČR od svého vstupu do EU do konce roku 2019 vyčerpala 955 miliard korun – tedy více než polovinu jednoho ročního státního rozpočtu.
U tradičních politik také platí, že v posledních letech procházejí významnou proměnou a stále více se orientují na financování nových priorit a výzev. V evropském rozpočtu tak budou představovat klíčové politiky přispívající značnou mírou k financování klimatických opatření, které se staly prioritou nové Evropské komise. Tyto politiky mají tedy podíl na významné modernizaci rozpočtu EU, na níž mají zájem opět všechny členské státy i evropské instituce. O zachování rozpočtově silných tradičních politik by proto mělo jít všem členským státům, a to bez ohledu na jejich čisté rozpočtové pozice. Tedy bez ohledu na to, zda do rozpočtu EU přispívají více, než z něj čerpají, či naopak.
Autor: Milena Hrdinková, státní tajemnice pro evropské záležitosti
