Václav Šmidrkal, psáno pro Euroskop, 4. května 2009
Helmut Schmidt (1918) začínal svou politickou dráhu v 50. letech jako poslanec Spolkového sněmu, později byl senátorem v Hamburku, v 60. letech vedl ve Spolkovém sněmu poslaneckou frakci SPD, ve vládě Willyho Brandta (1969-1974) zastával post ministra obrany a financí a v letech 1974-1982 byl do té doby nejdéle úřadujícím spolkovým kancléřem za sociální demokracii. Nejen proto patří k největším politikům v historii Spolkové republiky a uznávanou osobností je i pro české sociální demokraty.
Na tom se shodli panelisté konference „Helmut Schmidt 90 let – Zastavení nad výsledky politického života“ uspořádané Masarykovou dělnickou akademií a Nadací Friedricha Eberta v pražském hotelu Adria dne 29. dubna 2009.
Schmidt – kancléř z časů SSSR a Rote Armee Fraktion
V hlavním referátu rekapituloval profesor Hartmut Soell, někdejší poslanec za SPD a autor dvoudílné Schmidtovy biografie, základní etapy Schmidtovy životní cesty. Narodil se v učitelské rodině v Hamburku, v roce 1945 vstoupil do SPD a studium ekonomie ukončil v roce 1949. Posléze vystřídal řadu volených politických funkcí.
Úřadu spolkového kancléře se ujal v roce 1974 po tzv. Guillaumově aféře, která donutila k složení funkce Willyho Brandta. Byl to způsob nástupu k moci, který byl Schmidtovi vzdálený, protože šlo o náhradu za „odstřeleného“ politika. Funkci kancléře přijal, ale Brandt si ponechal vedení SPD.
Jako kancléř řešil Schmidt několik zásadních problémů. V ekonomické oblasti následky ropných šoků, které změnily dosavadní ekonomické uvažování západního světa. EHS zavedlo evropský měnový systém (1979), který nahradil opuštěný Brettonwoodský systém navázání západoevropských měn na americký dolar a zavedl měnovou jednotku ECU, předchůdkyni současného eura.
V obranné politice bylo nutné reagovat na sovětský plán rozmísťování raket středního doletu SS-20 namířených na západní Evropu. NATO reagovalo na Schmidtův popud „dvojím rozhodnutím“, které v roce 1983 vedlo k rozmístění raket Pershing II na území SRN, ačkoliv velká část SPD i německé veřejnosti byla proti.
V evropské politice se Schmidt soustředil na posilování spolupráce s Francií vedené Giscardem d’Estaignem, Schmidtovým osobním přítelem. Na předchozí posílení mezivládního principu vznikem Evropské rady (1974) navázalo zvýšení míry demokratické kontroly zavedením přímých voleb do Evropského parlamentu (1979).
V SRN vedl Schmidt boj proti útokům a únosům osob páchaných teroristy z Rote Armee Fraktion, který vyvrcholil sérií násilností v roce 1977. Ve vtahu k východní Evropě upřednostňoval před rozvíjení vztahů se sovětskými satelitními státy jednání po ose Bonn – Moskva. Určitou výjimkou bylo Maďarsko, poněvadž z jedním z vysoce postavených maďarských komunistů chodil Schmidt v Hamburku do roku 1933 do školy. Konec Schmidtovy vlády přineslo konstruktivní vyslovení nedůvěry v roce 1982. Sociálně-liberální koalice se rozpadla a FDP vytvořila vládu s CDU-CSU.
Helmut Schmidt „mimo službu“
Schmidt se k věcem veřejným vyjadřuje doposud. Jeho názory na současné i minulé problémy, které publikuje v tisku a také knižně (naposledy vyšla vzpomínková knize Außer Dienst /Mimo službu/, 2008), přiblížil Ivan Kulhánek. Budoucnost Evropy vidí Schmidt v Evropské unii, která jako jediná umožní evropským národním státům být partnerem pro mocnosti jako USA, Čína nebo Rusko.
Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU je podle Schmidta nutností, přestože nalézt v těchto otázkách společnou pozici je velmi těžké. Mezi bezpečnostními zájmy USA a EU však vidí rozluku. Zájmy EU v bezpečnostní oblasti jsou podle něj užší a není v jejich rejstříku úloha globálního policisty. Vztah k USA ovšem může ohrozit soudržnost EU i NATO, podobně může být rizikovým faktorem vztah k Rusku, kde se pokusy o sblížení střídají s obavami z konfliktu.
Základní hodnotou, která zůstává spjata se Schmidtovým odkazem, je zodpovědná politika, neboť se ve funkci spolkového kancléře musel rozhodnout pro řešení, k nimž nedává návod „ani ústava, ani bible“, nýbrž je nutné spolehnout se pouze na vlastní svědomí.
Autor: Václav Šmidrkal
