Svítání nad městem hříchu


Respekt

Dvě stě tisíc Čechů se bude i letos hřát pod bulharským sluncem, a málokdo z nich přitom pozná, že tráví dovolenou ve stínu mafie. Organizovaný zločin urval velký kus moci nad Bulharskem. Tak velký, že Evropská unie musela svému nejchudšímu členovi pozastavit vyplácení peněz. A řadoví Bulhaři jsou jí za to vděční. Jen Brusel podle nich může zabránit hrozící proměně dovolenkového ráje na dokonalý stát mafie.

Sin City – „Město hříchu. Před vchodem do velkého červeně natřeného klubu na jedné z hlavních sofijských křižovatek parkují velké černé mercedesy, BMW a audi. Jejich poznávací značky jako C 9999 nebo C 0330 dávají všem kolemjdoucím najevo, že se za volantem vozí někdo mocný. Dnes o půlnoci tady v Sin City zazpívá Resslava, hvězdička bulharského popu. Koncertní sál je plný zrcadel, na zdech a na stropě prosvitují vitríny s kresbami biblických motivů, uprostřed podniku barevně problikává pódium. Mezi stoly obcházejí číšníci v oranžových vestičkách a s motýlkem kolem krku.

U největšího stolu vedle pódia usedlo dvanáct vysokých a ramenatých, holohlavých mužů a objednalo si rundu Red Bullů. Resslava koncert začíná právě u jejich stolu. Zatímco zpívá o milování, mercedesech, hořkém martini a sladkých úsměvech při západu slunce, strkají jí někteří z mužů bankovky za hluboký výstřih. Sin City je proslulým sofijským klubem, kde se spolu s herci, modelkami a sportovci baví „béčkoví mafiáni. Pobočníci a ochránci vlivných bulharských oligarchů.

Tito „byznysmeni dělají stále větší starosti Evropské unii, do které Bulharsko spolu s Rumunskem v roce 2007 vstoupilo. Vláda je v souboji s mafií tak neúspěšná, že Brusel v obavách z totálního rozkradení peněz před časem zastavil přísun evropských fondů do Sofie. V tomto týdnu mají v Evropské komisi rozhodnout, zda se situace na jihu Balkánu už změnila natolik, že nejchudší člen EU bude zase moci čerpat dotační miliardy eur.

Jenže spolu s celým Bulharskem se mění i mafiáni. Ti významnější už se nechovají jako gangsteři z divokého východu, ale jako starostliví podnikatelé. Modelem administrativy ovládnuté pochybnými byznysmeny je podle bulharských novinářů Dupnica, padesátitisícové městečko sedmdesát kilometrů na jih od Sofie.

Je to báječný svět

„Vidím zelené stromy, také rudé růže. Vidím je kvetoucí pro mě a pro tebe a říkám si, jaký je to báječný svět. Píseň Louise Armstronga „What a Wonderful World vyhrává mládeži korzující v letním žáru po dupnickém náměstí mezi hotelem Rila a panelákem městského úřadu, ze kterého vlají vlajky Bulharska a Evropské unie. Tóny jazzové klasiky doléhají i do kanceláří radnice, kde starosta Atanas Janev chválí novinářům z Prahy svůj „dupnický zázrak – systém správy města, který si prý získává popularitu v obcích po celém Bulharsku.

Na židlích v místnosti starostovy sekretářky tou dobou sedí a mlčí sedm vysokých svalnatých mužů oděných do černých kalhot a těsných černých triček. Bicepsy většiny nakrátko sestřihaných bodyguardů zdobí velká tetování. Sedí tu, aby chránili tvůrce dupnického modelu, starostovy hlavní poradce a nejvýznamnější byznysmeny města Plamena Galeva a Angela Christova, jejichž poradní výbor má na radnici také vlastní kancelář.

„Od konce komunismu tady nikdo neudělal nic pro lidi. Jako významní místní podnikatelé jsme chtěli, aby se něco zlepšilo, a proto jsme se o město ve volném čase začali starat sami, říká Plamen Galev, až do poloviny devadesátých let příslušník speciální policejní jednotky pro boj s terorismem a organizovaným zločinem.

Na ruce muže, který podle bulharských médií spolu se svým podnikatelským partnerem ovládá Dupnici jako své léno, se při gestikulaci tu a tam zlatě zatřpytí velké hodinky. „Nahradili jsme nefunkční správu a dnes nás podporují všechny místní politické strany. Čím víc lidí jako my se najde, tím se Bulharsku bude dařit lépe, dodává Plamen. Drobný starosta sedící mezi oběma mohutnými poradci-byznysmeny tiše přikyvuje.

Kmotři z Dupnice

„Viděl jsi první díl Kmotra? Když měl někdo nějaký problém, zašel za kmotrem a on to nějak vyřešil. Podobně se tady chodí za ,bratry‘. Od té doby, co vládnou, jsou ulice města čisté a úplně zmizela drobná kriminalita – nikdo nekrade a je tu bezpečněji než jinde v Bulharsku, vysvětluje systém dupnické správy student Bobi.

Plamen Galev a Angel Christov se poznali až během práce v elitní policejní jednotce, po celém Bulharsku jsou ale známí jako „bratři Galevové. Přezdívky totiž získala většina velkých byznysmenů, kteří v 90. letech tajemným způsobem zbohatli. Podnikatelská dráha „Kmotra, „Rusáka, „Doktora či „Bankéře už ale skončila pod mramorovými náhrobky s jejich vytesanými podobiznami na centrálním hřbitově v Sofii. Stali se obětí některé ze 120 neobjasněných vražd, ke kterým v Bulharsku od roku 2001 došlo.

Tímto „bulharským podnikatelským prostředím odůvodňují Plamen Galev a Angel Christov svou ochranku, která je všude doprovází. Také jejich sídlo připomíná spíše vojenský bunkr než dům. Ve vesničce Ressilovo deset kilometrů od Dupnice opadává z většiny domů omítka. Starší muži posedávají před samoobsluhou, pokuřují a upřeně pozorují silnici, po které jen málokdy projede nějaký vůz. Tady bratři Galevové vybudovali svůj komplex, aby tu – jak říká Angel Christov – „organizovali semináře a konference pro elitu Bulharska. Budovu chrání vysoká betonová zeď lemovaná stožáry s osvětlením; zvenčí jde zahlédnout jen několik oken vyrobených prý z neprůstřelného skla.

Zatímco okukujeme opevněné sídlo, kousek dál do mobilu divoce gestikuluje soused, který nám předtím rozmlouval cestu blíž ke zdi. Vzápětí poté, co schová do kapsy svůj mobil, zvoní ten náš. Na druhém konci je asistent bratrů Galevů. „Kde jste? říká. Najednou je možná stále odkládaná schůzka s „bratry. „Vraťte se do Dupnice, podnikatelé se s vámi chtějí sejít. Teď hned.

Balkánské mýty

Ministr vnitra Rumen Petkov, lídr vlivného nereformního křídla vládnoucích socialistů, vypadal nezničitelně. Vloni například zajistil eskortu v prezidentském stylu mafiánskému bossovi, který měl přijet svědčit k soudu. O Vánocích zas vyšlo najevo, že ministerstvo vnitra dalo bulharský pas srbskému obchodníkovi s drogami, který byl předtím soudem navždy vykázán ze země. Ani takové skandály ho o funkci nepřipravily.

Nakonec ho ale letos na jaře sestřelilo zveřejnění dva roky starých záběrů z jeho tajného setkání s „bratry Galevy. Ti dnes tvrdí, že s ministrem debatovali o výsledcích studie o organizovaném zločinu; sofijská média psala více o tom, že ministr na setkání úspěšně vyjednal klid zbraní mafiánských gangů v měsících před vstupem do EU. Galevům přitom nikdo nikdy žádné nekalé praktiky nedokázal, zeptáte-li se však kteréhokoli Bulhara, má oslovený pod podmínkou zachování anonymity jasno – Galevové jsou mafiáni.

Jak se Plamen Galev a Angel Christov dopracovali ke svému vlivu, to vědí dosud jen oni sami. Ani obyvatelé Dupnice neumějí odpovědět na otázku, jak jejich „bratři získali takovou moc. „Znám jen mytologii kolem jejich vzestupu, ale ta je pro celé Bulharsko typická, říká i nejznámější bulharský sociolog kriminality Tihomir Bezlov ze sofijského think-tanku Center for the Study of Democracy. „Během práce pro ministerstvo vnitra v první polovině devadesátých let byli v úzkém kontaktu s podsvětím. Kvůli údajnému skandálu s pomocí zločincům museli službu v polovině desetiletí opustit, a tak začali podnikat v Dupnici, říká Bezlov, který editoval novou studii o moci mafie v Bulharsku.

Své kontakty a informace pak nejspíše dobře využili při získávání kontroly nad podnikateli ve městě. „Dlouho tvrdili, že jsou jen zaměstnanci jisté zahraniční firmy se sídlem na Seychelách, a obchodovali s luxusními auty, možná kradenými na Západě, ale to také nikdo nedokázal. Hlavně ale zbohatli během mezinárodního embarga proti Miloševičově Jugoslávii, i když není jasné jak přesně, říká Bezlov. „Zdejšímu organizovanému zločinu protisrbské embargo pomohlo podobně jako prohibice americké mafii ve 20. a 30. letech minulého století.

Obyčejní zaměstnanci v regionu při srbských hranicích často po práci natankovali kanystry benzinu a jeli se s nimi na otočku projet k čáře; vetší podnikavci na obchodu s benzinem, olejem a jiným zbožím vydělali desítky milionů dolarů. Právě v tomto příhraničním regionu leží i Dupnica.

Po stopách bratří Grimmů

„Nejsou to špatní lidé, chovají se zdvořile. V polovině 90. let tady nic nefungovalo a všichni byli zchudlí. Galevové ten stav využili a získali moc. Kdyby se neobjevili oni, tak se objeví někdo jiný, vypráví šedesátiletý bývalý profesor, který Plamena kdysi učil na technické střední škole. Dnes se už prý žije o něco lépe, pořád si ale ke svému důchodu 155 leva čili asi 80 eur (ceny jsou přitom jen nepatrně mírnější než v Česku) musí přivydělávat na stavbách. Příjmy řadových Bulharů v první polovině 90. let klesly o tři čtvrtiny.

Bulharsko tehdy ztratilo své hlavní trhy – vazby na Evropu zpřetrhala válka v Jugoslávii a srbské embargo, protože přes Srbsko vlaky a kamiony putovala většina bulharského exportu na Západ; obchod s Ruskem se propadl kvůli tamní hospodářské krizi. Z Bulharska od té doby za prací do světa odešel zhruba milion lidí – hlavně těch mladších, podnikavějších a inteligentnějších. Počet obyvatel klesl z tehdejších devíti milionů na dnešních sedm a půl milionu lidí.

S učitelem „bratrů si povídáme v jedné z dupnických restaurací. Má ze svého bývalého žáka strach? Vypadá to jako novinářův výmysl, ale přesně v momentě, kdy padne tato otázka, přisedá si k vedlejšímu stolu v dosud prázdné kavárně starší, elegantně vyhlížející pán. Učitel náhle končí přátelsky vedený rozhovor. Před svým odchodem ještě rychle v tichosti objasní, že pán u vedlejšího stolu je otcem jednoho ze společníků „bratrů, a proto nám už nic dalšího říkat nemůže. Ostatní obyvatelé Dupnice na otázku vesměs říkají, že se ničeho nebojí, protože s „bratry do křížku nepřijdou.

Galevové však nikdy neublížili „disidentovi, který v Dupnici žije se svou rodinou. Je povoláním zvěrolékař, na rukách se mu blýskají prsteny a zlaté hodinky a při procházce městem pořád s kolemjdoucími laškuje. Zahraničním novinářům i bulharským médiím nepřestává říkat, že městu vládne dvojice mafiánů a že je potřeba s tím něco dělat. Jmenuje se Parvan Dangov, je členem vedení vládní Socialistické strany a bývalým starostou Dupnice.

Čemu současný šéf dupnické radnice a dvojice jeho „poradců říká „dupnický model, to Parvan Dangov a novináři v Sofii nazývají „soukromým městem, nebo dokonce moderním feudalismem. „Feudálové mají moc, která nepochází z voleb. Bydlí za zdí oddělující je od poddaných, vlastní nejkrásnější koně a nejpůvabnější ženy. A svou moc dávají na odiv, aby se jim každý bál postavit, srovnává Dangov. Bratry Galevy nikdo nezvolil, přesto skrze svůj poradní výbor kontrolují chod města. Bydlí v obrněném sídle, pohybují se většinou za kouřovými skly velkých černých aut a ještě nedávno se prý s ochrankou po městě procházeli se zbraněmi v rukou. Jejich ochranka prý dokázala z města bez soudu vystrnadit všechny drobné kriminálníky a nikdo si už nevzpomíná, jak se jí to vlastně povedlo.

„Dangov je zamindrákovaný, neschopný alkoholik. Neuměl spolupracovat s místními podnikateli a teď jen bez důkazů šíří pomluvy! komentuje obvinění spoluobčana Plamen Galev. A veřejnost jako by stála na jeho straně: když před dvěma lety Dangov pozval do Dupnice na inspekci tehdejšího ministra vnitra Rumena Petkova, čekalo na ministra a na sofijské novináře náměstí plné občanů demonstrujících za „své byznysmeny.

Podle disidenta Dangova to občané udělali ze strachu, že jinak přijdou o místo ve firmách, které tu „bratři a jejich společníci povětšinou vlastní. Celkový obraz však může být o kapku složitější.

„Lidé ztratili důvěru v normální politiku, říká sofijský odborník na organizovaný zločin Tihomir Bezlov. „Upínají se tedy k lokálním autoritám – úspěšným, inteligentním podnikatelům podezřelým obvykle z nelegální činnosti, kteří ale lidem v regionu dávají práci. Podobný systém jako v Dupnici funguje v řadě dalších bulharských měst, včetně velkých černomořských letovisek a přístavů Varna a Burgas.

„Bratři teď už prý svou moc nedávají najevo tak okatě jako dříve. Vystupují jako efektivně řídící, starostliví podnikatelé zvelebující své město. S bulharskými novináři se nebaví, ale nás provázejí po městě a předvádějí své zásluhy. Novotou zářící klimatizovanou autobusovou zastávku s obří televizí (Galevové kontrolují místní autodopravu). Právě opravovanou školní jídelnu. Rozestavěný odpočinkový park s jevištěm pro koncerty a divadelní představení. Chystané dětské hřiště nazvané „Po stopách bratří Grimmů, jehož název je prý inspirován budoucí skluzavkou u perníkové chaloupky a nikoli zvukomalebnou shodou s přezdívkou „bratří Galevů.

Projíždíme městem za černým mercedesem řízeným Plamenem Galevem. „Bratři se cestou zdraví s místními policisty a udělují příkazy dělníkům na stavbách. „Nevíte o nějakém zaměstnání? ptá se jich starší paní u nového nádraží. Učitelé a učitelky v opravované škole se staví do řady, aby své „bratry pozdravili.

A byznysmeni mají spoustu dalších plánů. „Postavíme kino a na náměstí také barevnou zpívající fontánu. A taky tu bude univerzita. Soukromá, ruská, kterou zaplatí moskevská vláda, chlubí se starosta Atanas Janev a nebojí se, že by mu někdy došly peníze. „V poradním výboru působí špičkoví podnikatelé a sportovci z města. Mají své známé všude, a proto dokážeme snadno získat peníze z ministerstva sportu, z ministerstva kultury a podobně. Zakázky na všechny současné veřejné stavby podle starosty získaly místní stavební firmy. Největší z nich patří právě Plamenu Galevovi a Angelu Christovovi.

Bulharské Švýcarsko

„Vítejte v Bansku. Dějišti Světového poháru v lyžování, hlásá cedule při vjezdu ho horského městečka, nad kterým vládnou skalnaté vrcholky dvoutisícového pohoří Pirin. Po pravé straně silnice jeřáby skládají panely, z nichž brzy postaví vysoký hotel, další část projektu, který staré městečko mění v moderní lyžařský areál. V Bansku si dnes návštěvník spíše než jako na Balkáně připadá jako ve švýcarském zimním středisku.

Během minulých osmi let kolem Banska vyrostly desítky nových vícepodlažních domů, většina z nich je už prodána, ale přesto je bez majitele pořád ještě 20 tisíc bytů. A staví se dál. Domky starého centra jsou opravené a do vyčištěných uliček září výlohy obchodů. Nejčastější jsou pobočky realitních agentur s názvy jako Balkan Dreams, které lákají ke koupi luxusního apartmánu.

Billboardy realitek lemují už silnici do Pirinu, na jednom z nich jsou v bulharské divočině vyfoceni čtyři dudáci ve skotských kiltech. Britové totiž objevili Bulharsko. Jen ve Francii a ve Španělsku dnes vlastní více nemovitostí než právě ve slunném Bulharsku. Obvykle na hypotéku kupují apartmány v horách i u černomořského pobřeží, které se v minulých letech podobně jako podhůří Pirinu proměnilo v nekonečné staveniště. Neony hotelů v Bansku lákají na živé vysílání sportovního kanálu Sky Sports a v „Hospodě U lva, ze které vlají britské vlajky, si můžete dopřát pravou britskou snídani – sázené vejce, opečenou slaninu, fazole a párky.

Čtyři kilometry od Banska před třemi lety bývalo pole. Dnes silnice vede do komplexu Pirin Park Resort. První bagry se tu do země zakously počátkem roku 2006, teď už tu stojí apartmány pro šest tisíc lidí a první ze sedmi plánovaných golfových hřišť. Dvě třetiny bytů už mají své vlastníky, všechny Brity, kteří svou nemovitost často koupili přes internet. V Pirin Park Resortu teď v létě jsou jen dělníci, stavící další a další vícepatrové domy a luxusní hotely. Restaurace zdejšího Hotelu Rila je prázdná. Blýskají se vybrané skleničky, nové příbory, zrcadla na stěnách i vypulírované podlahy. Ale nikdo po nich nechodí ani v hotelu nebydlí. Jen čtyři muži v černých oblecích postávají u baru, popíjejí whisky a chlubí se tím, že v Anglii „dělají fotbal.

Právě v Bansku v pohoří Pirin a v podobně se rozvíjejících střediscích Borovec a Super Borovec v pohoří Rila objevili svou podnikatelskou budoucnost mnozí z vlivných a bohatých „nových Bulharů. „V 90. letech ovládal organizovaný zločin tuzemské velkoobchody, pojišťovny, banky i benzínky, říká Tihomir Bezlov. „Dnes tyhle oblasti převzaly zahraniční společnosti. To je jasný posun k lepšímu. Ale polovina stavebního trhu zůstala v šedé ekonomice.

Pozemky se v Bulharsku koncem 90. let daly koupit levně. Přitom sem za nenarušenou přírodou, divokými horami a písčitým pobřežím Černého moře jezdívaly desítky tisíc turistů z východní Evropy. Jenže ti bohatší ze Západu se „divoké hranice Evropy, jak Bulharsko ve svých článcích pravidelně nazývá třeba britský Financial Times, pořád báli. Obávali se o bezpečí své i svých investic. Ale vidina brzkého vstupu do Unie pohled západní Evropy na Bulharsko změnila.

Na atraktivních místech začal stavební boom a šanci na výdělek objevili právě oligarchové, již potřebovali zhodnotit kapitál, ke kterému často nelegálně přišli. Bez ohledu na poptávku turistů začali stavět hotel za hotelem a pomocí úplatků obcházeli všechny stavební a ekologické regulace. Ceny pozemků pak každým rokem stoupaly o sto procent. Vloni, kdy se stavební konjunktura ocitla na svém prozatímním vrcholu, podle odhadů trh s realitami dosáhl jedenácti miliard eur, necelé poloviny HDP Bulharska.

Je bulharským veřejným tajemstvím, že se obří turistické komplexy staly pračkou peněz organizovaného zločinu. Ovšem v horských střediscích i na pobřeží Černého moře investují i britské firmy a jiní bulharští podnikatelé. „Čisté a „špinavé peníze tu nikdo rozeznat neumí.
„Mafie si dokázala včas zajistit ty nejatraktivnější pozemky poblíž moře či hor a pak ještě před vstupem do EU získala co nejvíce povolenek na stavby, říká rozzlobeně Stojan Jotov, dlouhovlasý a vousatý muž, který v těchto týdnech pomáhá zakládat bulharskou Stranu zelených. Hlavním impulzem k jejímu vzniku je právě protest proti stavebnímu boomu.

„Až díky vstupu do Unie jsou regule přísnější, vláda například musela vytvořit seznam chráněných oblastí Natura 2000, které teď už chrání evropské zákony. V tom vidím hlavní šanci na to, že krásná příroda nebude úplně zastavěná, doufá absolvent environmentální politiky na Středoevropské univerzitě v Budapešti. Ale Evropu za jedinou spásu před mafií nepovažují jen mladí bulharští ekologové.

Méně po našem, prosím

Radnice v Dupnici si zřídila web s doménou .eu. „Je skvělé, že jsme v EU. Otevřely se trhy, přijíždějí turisté, globalizace je bezvadná. A výborné jsou i přísnější regule, které u nás Brusel zavádí. Jen naši politici jsou hlupáci, říká Plamen Galev nadšeně. Se svým parťákem totiž nyní investuje ve velkém právě v Bansku a v pohoří Rila. A z Evropy těží i další vlivní byznysmeni.

Většina zakázek financovaných z evropských fondů směřuje na opravu bulharské infrastruktury, na stavbu mostů, opravu silnic či zpevňování koryt řek. Provádějí je tedy právě stavební firmy bulharských „oligarchů. Brusel na jaře kvůli korupčním skandálům při renovaci silnic přerušil posílání předvstupních fondů a dosud neaktivoval ani fondy, na které Bulharsko získalo nárok vstupem do Unie.

„Brusel se oprávněně bojí hlavně toho, že jeho peníze skončí na účtech mafie, která dnes podniká nejvíce právě ve stavebnictví, říká Ivan Michalev z týdeníku Kapital. Jeho investigativní článek z počátku letošního roku o bulharském budování silnic přiměl Unii k prvním sankcím. Čerpání eurofondů je dnes i díky němu nejžhavější politickou otázkou v zemi. EU se ani po přistoupení nejnovějších dvou členů nevzdalo pák, kterými je nutí k reformám. Do konce roku 2009 může vlády v Bukurešti a Sofii trestat za lenost při zavádění reforem především tím, že jim zablokuje přísun financí z Bruselu.

Většina Bulharů s přiškrcením peněz souhlasí. „Někteří politici včetně premiéra hrají na patriotickou strunu, ale lidé vědí, že nebýt tlaku Bruselu, byla by mafie ještě mocnější, říká Michalev. „Evropské peníze se ale v minulých letech staly opravdu jedním z hlavních zdrojů příjmů organizovaného zločinu.

Díky jistotě členství v Unii se Bulharsko stalo stabilní zemí pro zahraniční investory a začaly sem také létat levnější aerolinky. Nezaměstnanost během posledních pěti let klesla ze 17 na 6,5 procenta a hospodářství ročně roste rychlostí kolem šesti procent. Hodně mladých lidí stále jezdí studovat a pracovat do zahraničí, na rozdíl od dřívějška se ale většina z nich vrací domů. A přinášejí si s sebou zkušenosti i chuť Bulharsko změnit a více přiblížit západní Evropě. Jak říká novinář Michalev: „Musíme být více Evropany a méně Bulhary.

Salto na Liulin beach

Výhled ze staré žluté tramvaje se po celou třičtvrtěhodinovou cestu nemění. Sofie je kromě drobného centra městem sídlišť. V pravoúhlých ulicích mezi zašedlými hranatými domy každou chvíli vysvitne nová skleněná výšková budova nebo vznosná vila. Sloupy a zdi jsou polepené úmrtními oznámeními. Bulhaři je tradičně vylepují na co nejvíce místech i několik měsíců nebo let po smrti člena rodiny.

Za zdmi domů, jež jsou vidět z oken tramvaje, žijí ti lidé, kteří tratili v letech, kdy se mafie zmocnila velké části Bulharska. Teď mají ale i oni blízko k lepšímu životu. Do Bulharska po vstupu do EU přichází více investorů. Chytří mladí studenti se zkušenostmi ze zahraničních univerzit přinášejí nové nápady do firem a nevládních organizací.

Pouliční kriminalita v Sofii rychle klesla na úroveň bohaté Evropy a už je zas bezpečné procházet se i nočním městem. Optimismus ještě do Bulharska nezavanul, ale obyvatelé už podle průzkumů nepatří mezi ty nejpesimističtější na světě (podle průzkumu Eurobarometru se dnes Bulhaři dívají do budoucnosti s většími nadějemi než třeba Maďaři, Italové, Němci anebo také Češi).

Nápisy a neony pizzerií, obchodů a heren zdobí paneláky v Liulinu, největším sofijském sídlišti. Tramvaj zastavuje pár desítek metrů od pravoslavného kostela, který architekti vsadili do svého betonového díla. Za plotem uprostřed sídliště se desítky lidí v plavkách sluní u bazénu na „Liulin beach. S výhledem na vysoké paneláky polehávají na plastových lehátkách nebo kouzlí s fotbalovým míčem. Studentky poslouchají hudbu z iPodu a čtou si dívčí časopis Joy. Puberťáci skáčou svá salta a šipky a před fotografem napínají svaly. Bulharsko, 45 minut cesty od „Města hříchu.

***

Rozhovor s Ogňanem Minchevem, ředitelem sofijského Institutu pro regionální a mezinárodní studia a předním bulharským politologem:

Nevstoupilo Bulharsko do Evropské unie moc brzy? Neztratil tím Brusel bič, jak vládu v Sofii nutit k reformám a k boji proti mafii?

Stimul členství v EU zabránil tomu, aby se z Bulharska opravdu stal mafiánský stát. Ale je dobře, že jsme do Unie vstoupili už v roce 2007. Další a další odklady do budoucna by tady nefungovaly, politici by se úplně přestali snažit. Ale teď musí Brusel tlačit dál, abychom se stali opravdu demokracií.

A dnešní Bulharsko není demokratické?

Má demokratickou fasádu. I mezinárodní organizace nás během reformní vlády v letech 1999-2000 uznaly za konsolidovanou demokracii. Jenže od té doby se tu jako lavina šíří něco pro zbytek Evropy nepředstavitelného – kupování voličských hlasů.

Jak se hlasy kupují?

Těch triků je hodně. Třeba u volební místnosti stojí černé auto s kouřovými skly. Řidič do něj voliče pozve, a když se domluví, tak mu půjčí digitální fotoaparát. Volič pak v hlasovací místnosti za plentou vyfotí svůj zakřížkovaný volební lístek, donese řidiči důkaz v podobě fotografie a dostane za odměnu třeba dvacet eur. Jiné triky se zas používají třeba ve vesnicích obývaných tureckou menšinou. Starší lidé na vsích často neumějí číst bulharsky. Od turecké etnické politické strany dostanou špagátky s příkazem, že je musejí přiložit k horní straně volebního lístku a zakřížkovat kolonku v místě, kde šňůra skončí. A předák turecké strany nakonec v televizi řekne, že kupování hlasů je normálním celoevropským jevem, a že se proto novináři nemají rozčilovat.

Jak rozšířené jsou tyhle praktiky?

Začalo to v 90. letech v romských čtvrtích. Místní bossové Romům výměnou za jejich hlasy odpustili dluhy na elektřině u energetické společnosti. Od té doby se kupování nezadržitelně šíří. V posledních parlamentních volbách před třemi lety k němu prvně docházelo v celé zemi. Dnes už si hlasy kupují všechny strany, vládní i opoziční. Na některých místech, třeba u pobřeží Černého moře, zas vyhrávají speciální lokální kandidátky, které slouží jen zájmům stavařů a investorů, často dost pochybným lidem. Bulhaři nevěří žádným politikům, hlasovat chodí už jen třetina voličů. Mnozí si pak říkají, proč by na svém hlasu aspoň trochu nevydělali. Poslanci se pak ale stávají loutkami těch byznysmenů, kteří jim tuhle „kampaň zaplatí.

Co s tímhle může Evropská unie dělat?

V zahraničí se o tom problému moc neví, protože u nás neexistuje žádný mezinárodní monitoring voleb. Jsme v EU, svět nás uznává jako vyspělou demokracii… Proto formálně není žádný důvod vyslat sem volební pozorovatele, i když bychom to hodně potřebovali. Bulhaři jsou přitom vážně ochotní dát co nejvíc pravomocí do Bruselu, který jediný může tuhle zemi modernizovat.

***

Vzdej se svého jména

Komuniga leží v zaoblených, těsně při sobě navršených kopcích pohoří Rodopy na jihu Bulharska. Z vesničky do krajiny září opravený minaret. Ve venkovní hospůdce místní muži slaví zemědělský svátek plodnosti. Popíjejí pivo a pojídají kousky medu, které včelař odkrajuje přímo z pláství.

Sedí tu také padesátiletý místní rodák Fikret Emin Murad. S tímto jménem se také narodil, jenže v 80. letech mu ho bulharští komunisté chtěli sebrat. Do jeho rodné vesničky Komuniga, kde žijí muslimští bulharští Turci, tehdy přijely armádní tanky. Vojáci všechny vesničany nahnali na místní radnici, kde je postavili před dlouhý list papíru.

„Byl to seznam bulharských, slovanských křestních jmen a příjmení, vzpomíná Fikret.
„Já si musel nějaké z nich vybrat, prostě jsem musel ukázat na nějaký řádek s úplně cizím jménem, které jsem potom také měl na své nové občance. Jak jsem se jmenoval? To jméno už nikdy nevyslovím. Chci na něj zapomenout.

Povinné přejmenování všech Turků, kteří tvoří zhruba deset procent obyvatel Bulharska, bylo poslední křečí komunistického režimu konce 80. let, který chtěl touto kampaní odvést pozornost od svých selhání. Do té doby spolu Turci a Bulhaři žili bez jakéhokoli napětí, jenže diktatura tuto harmonii narušila. Do Turecka uprchlo 300 tisíc lidí a jen polovina se později vrátila.

Boj za práva Turků stál na počátku konce čtyřicetileté komunistické diktatury nad Bulharskem. Zárodkem občanského protikomunistického hnutí totiž bylo hnutí za práva Turků. Jednou z předních aktivistek tehdy byla historička Antonina Željazkovová, která dnes vede Mezinárodní centrum pro studium menšin a vztahů mezi kulturami v Sofii. „Počátkem 90.
let jsme tu mohli skončit podobným krveprolitím jako Jugoslávie, vzpomíná usměvavá padesátnice. „Naštěstí tu etnika nežila tak smíšeně jako v Bosně, takže se konflikt tak rychle nepřiostřil. Skvěle pracovala komise pro národní usmíření a tehdy také politická strana Turků.

Strana „Hnutí za práva a svobody zatím seděla ve všech postkomunistických vládách.
Podle bulharských politologů je i proto ale ještě zkorumpovanější než ostatní strany.
Novináři ji srovnávají spíše s korporací, která bez opozice vládne politice i byznysu v muslimském Bulharsku. Strana se chlubí skoro stoprocentní voličskou podporou Turků, kteří na rozdíl od Bulharů k volbám pečlivě chodí.

Autor: Tomáš Lindner

Sdílet tento příspěvek