Hana Chuka, EUROSKOP, 14. června 2010
Když Nicolas Sarkozy nastupoval do prezidentského úřadu, vyzval Francii, aby se připravila na velké změny. Jak řekl, tak se i stalo. V tomto ohledu neopomenul ani oblast politické kultury, která od doby jeho panování výrazně poklesla. Poslední číslo týdeníku The Economist se pozastavuje nad posledními skandály galské vládnoucí elity a vyzývá Sarkozyho aparát k morální detoxikaci, dokud je ještě čas.
Hledá se „pan čistý
Na začátku tohoto měsíce s hanbou rezignovali dva ministři Sarkozyho vlády pro skandální zneužití služebních nákladů. Ty totiž nestandardně zahrnovaly jak položky za luxusní kubánské doutníky (nepředstavitelných dvanáct tisíc eur), tak i pronájem soukromého letadla pro dopravu na humanitární konferenci věnovanou obětem zemětřesení v Haiti. Další skandály jsou již méně kuriózní, ale finančně minimálně stejně závažné. Eric Woerth, šéf resortu práce, v jednom z nich čelí nařčení, podle kterého byl více než dobře obeznámen s daňovými úniky Liliane Battencourtové, nejbohatší ženy starého kontinentu.
Hořkou třešničkou na dortu představuje obvinění samotného prezidenta, který byl podroben vyšetřování po té, co vyšlo najevo, že nelegálně přijal stopadesát tisíc eur coby dar na volební kampaň od majitelky kosmetického gigantu L’Oréal. Kampaňové podvody znamenají ve Francii, kde strana může získat v rámci příspěvku od jednotlivce maximálně 7500 eur za rok, vážné provinění. Jak ale poznamenává The Economist, i v případě, že v současnosti propírané kauzy upadnou do zapomnění, nádech skandálu z francouzské politiky jen tak nezmizí. Sarkozy už byl totiž veřejností předem obviněn a odsouzen za zradu svého slibu, ve kterém se zavázal zlepšit národní politickou kulturu.
Poslyš, Niki, radím ti dobře, měl bys vlastnit všechna hlavní média… Na snímku francouzský prezident Nicolas Sarkozy a italský premiér Silvio Berlusconi během tiskové konference na přípravném summitu evropské části dvacítky největších ekonomik (G20), který se konal 22. února 2010 v Berlíně. Foto AP
Pot a krev pracujícího lidu
Francouzská společnost po desetiletí fungovala podle zaběhnutého principu: Vládnoucí elita se postarala o rozkvět státu a o zajištění slušné životní úrovně pro obyčejné lidi. Za to si mohla užívat Versailleských požitků ve formě služebních bytů, šoférů, zaměstnanců a štědrých služebních nákladů. Tato metoda ale v posledních pár letech vlivem ekonomické krize poněkud zhořkla, když se hospodářský růst zpomalil a zredukovaný rozpočet krutě omezil sociální výdaje. Díky tomu se i „Sarko dostal k moci, když slíbil, že zaběhnutá pravidla sociální nespravedlnosti převrátí. Jak řekl, tak udělal. Za změnu zaplatily lidové masy, zatímco horních „deseti tisíc se úsporná opatření v podstatě nedotkla.
Elysejský nepotismus
Jak píše The Economist, veřejnost Sarkozyho počínání dlouho tolerovala, ale jen do chvíle, kdy se prezidentův třiadvacetiletý syn vážně ucházel o vedení rady, která spravuje pařížskou obchodní čtvrť La Défense. Zatímco prezident hovořil cosi o zásluhách, veřejnost neměla nejmenší pochyby o protekci, kterou Sarkozy vždy otevřeně odmítal. Obvinění z protěžování čelil znovu, když jmenoval svého blízkého přítele šéfem státní energetické skupiny EDF, přičemž si dotyčný ponechal i své předchozí zaměstnání a tomu odpovídající plat, což se tváří v tvář s úspornými opatřeními nesetkalo u veřejnosti s velkým pochopením.
Sarkozy, který v současnosti stojí před nelehkým úkolem francouzské hospodářské reformy, představuje zajisté nadaného, fascinujícího politika a zároveň i velkou úlevu po letech nečinné samolibosti svého předchůdce. Jeho slabým místem je ale rozmarnost a rovněž neschopnost vidět odraz svého působení na voliče. Výsledkem je nepřátelství veřejného sektoru a nejnižší popularita za dobu jeho úřadování. Co je horší, Sarkozyho vláda je nyní paralyzována snahou odrazit neustálý proud skandálů. Jak uzavírá The Economist, nezbývá než doufat, že pro Francii ještě není pozdě a reakce vlády se neomezí jen na krácení ministerských výhod a bonusů, se kterým začala minulý týden.
Autor: Hana Chuka, Euroskop