Hana Chuka, EUROSKOP, 13. srpna 2010
Původně to mělo být férové utkání o stranické předsednictví, ve kterém by vzájemná korektnost zakryla atraktivní podívanou sourozeneckého soupeření o vedení partaje, která se shodou okolností poněkud komicky opírá o ideály bratrství. Britský tisk se pře, zda po tragickém Gordonu Brownovi nastoupí bývalý ministr zahraničí David, či miláček odborů Ed. V jedné věci se ale všichni shodnou. Ať už zvítězí kdokoli, zcela určitě to bude Miliband.
Z boží milosti předseda
Šéfové labour party nastupovali v minulosti do úřadu jako korunní princové, tedy bez boje. Následníka si zpravidla určil odcházející lídr a poslušným straníkům nezbývalo, než sklapnout podpatky a respektovat jeho „poslední vůli. Skutečnost, že se Gordon Brown nikdy otevřeně neutkal s Tonym Blairem, zasela do strany vzájemnou nevraživost a závist. Brown pak v horších časech vykresloval sám sebe coby právoplatného následníka trůnu, kterého obrali o dědictví. Protože se mu nikdo nepostavil, stal se z něho korunovaný, spíše než zvolený premiér, s katastrofálními důsledky pro vládní stranu, uvažuje Nick Cohen pro The Guardian. Z obavy z podobného scénáře se proto labour party rozhodla vynést nynější interní boj o vedení na denní světlo a poprvé v historii partaje tak David a Ed Milibandové soupeří o předsednické křeslo zcela veřejně.
Milibandská záležitost
Jejich náskok na vedoucí pozici ve straně je tak veliký, že ho jejich bývalí kabinetní kolegové a nynější konkurenti Andy Burnham a Ed Balls do září pravděpodobně nedotáhnou a mnoho šancí nemá ani radikálně levicová Diane Abbott. Komentátoři dávají politicky zkušenějšímu Davidu Milibandovi lehký náskok, ale připouštějí, že jeho mladší bratr se těší větší odborářské podpoře a díky většímu charismatu boduje v televizních debatách. Edu Milibandovi rovněž nahrává stranický volební systém, který počítá i druhé preferenční hlasy v případě, že žádný z kandidátů nezíská většinu prvních preferencí.
Ať je to, jak je to – vítězem bude Miliband. Na snímku David Milibald a britský expremiér Gordon Brown. Foto AP
Jak poznamenává The Economist, Milibandům chybí jistý politický drive a v tomto ohledu ostře kontrastují se svým hlavním rivalem Ballsem, který vytrvale pronásleduje novou koaliční vládu. Pokud zvítězí Ed Miliband, dá se předpokládat, že bude mít ambice posunout svou stranu z leva zpět do středu politického spektra, kam už dvacet let patří. Není ale vůbec jisté, že k tomuto kroku dokáže svrhnout i své spolustraníky. David mezitím dobrovolně potopil své šance předsednictví, když odstoupil ze souboje s Gordonem Brownem, čímž pouze zavdal pochybnostem o svém odhodlání.
Blairista a Brownovec
Než se jejich kariéry překlenuly do parlamentu, zastávali oba bratři roli speciálních poradců, kdy David Miliband pracoval pro Tonyho Blaira, zatímco Ed byl ve službách Gordona Browna. Ideologická propast mezi oběma bratry je ale mnohem větší, než rozdíl volebních preferencí. Ačkoli je Davidův blairismus médii velmi často přeceňován, starší z Milibandů má alespoň skutečné ambice odvyknout labouristy rozpočtovému rozhazování. Tři roky na postu šéfa diplomacie navíc zrevidovaly jeho původně liberální názory na válku v Iráku, terorismus a občanská práva, zatímco Ed od své svobodomyslnosti zatím neupustil.
Matador a nováček
„David je můj nejlepší přítel, vyjádřil se pateticky Ed, mladší z obou sourozenců. „Edova kandidatura na předsedu mi vůbec nevadí, kontroval ještě méně přesvědčivěji někdejší ministr zahraničí. Jak poznamenává Nick Cohen, realita je zřejmě o poznání méně idylická, přinejmenším z pohledu Davida Milibanda, který je v současnosti asi jediným labouristickým kandidátem, kterého si lze představit v roli premiéra. Jeho curriculum je silné nejen ve srovnání s bratrovým: Kromě zkušenosti z prestižního vládního postu hraje v jeho prospěch i fakt, že spojil svůj život s labour party, a to v dobrém i ve zlém. Před rokem dokonce odolal nabídce, která se v politických kruzích neodmítá, když ustál vábení evropských socialistů, kteří ho lákali na post zahraničně-politického komisaře a místo toho se vydal se svou stranou vstříc ponuré opoziční existenci.
Jak poznamenává politická komentátorka Allegra Strattnon, Davidu Milibandovi nahrává v neposlední řadě fakt, že v jeho vítězství doufá většina stranických matadorů. Jsou mezi nimi Jack Straw, bývalý ministr spravedlnosti, Alan Johnson, někdejší šéf resortu vnitra, nebo zatím poslední labouristický kancléř, Alastair Darling. Ti všichni se shodují, že starší z Milibandů je v současnosti jediný kandidát, který může být jak schopným předsedou, tak rovnocenným soupeřem Davidu Cameronovi. Pokud bratrský souboj dopadne tak, jak předpokládají, labouristé se vrátí zpět k středo-pravicové politice a mateřské odborové svazy utrží další, dost možná už fatální ránu.
Autor: Hana Chuka, Euroskop