Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

V bunkru s Honeckerem

Anneke Hudalla, Respekt, 8. 9. 2008

Stačí jediný okamžik a je po náladě. Konec žertů, smích umlká. Přitom ještě před chvilkou všechno vypadalo tak legračně. Bílé sprchové závěsy se zelenými kvítky. Vybledlé tapety podle vkusu sedmdesátých let. A potom ten laciný nábytek. Stará dobrá NDR! Vážně k smíchu! Ale teď je tady najednou to tlačítko. „K čemu sloužilo tohle?" ptá se návštěvník a rozhostí se napjaté ticho.

Tvarem (kulatý) a materiálem (plast) se tlačítko vlastně v ničem neliší od ostatních zhruba dvou set knoflíků na šedivé rozvodné desce. Jako jediné však má červenou barvu. A červená tlačítka - na to si tady všichni dobře pamatují - měla tenkrát, před 25 lety, velmi zvláštní význam. Atomová válka. Konec lidstva. Likvidace veškerého života na Zemi.

Na to ale teď nikdo nechce myslet. Proto jsou všichni vděční, když jiný muž konečně ticho přeruší: „Člověče, to asi bylo přímo spojení do Moskvy." Smích se vrací, skupina postupuje dál. Zhruba třicet lidí sem přece přišlo především za zábavou - na prohlídku atomového bunkru Ericha Honeckera.

Erich přišel jen jednou

Vesnička Prenden, asi padesát kilometrů na sever od Berlína, by mohla získat titul Zapadákov roku. Podél hlavní ulice čekají hospoda, hasiči a kostel na něco, čemu se říká „život". Liduprázdné lesy, osamělá jezera a malé chalupy v okolí vyzařují až nesnesitelný klid. Opravdu není divu, že komunisté postavili nejdůležitější obranný objekt NDR právě tady.
V případě útoku atomovými, chemickými nebo biologickými zbraněmi měl podzemní „bunkr 5001" sloužit jako hlavní velitelství takzvané Rady národní obrany.

Tehdejší šéf státu Erich Honecker do bunkru ale vstoupil pouze jednou, při jeho slavnostním otevření v prosinci 1983. Po revoluci západoněmecká armáda budovu prostě uzavřela. Díky soukromému spolku Berliner Bunker Netzwerk (BBN), jehož 25 členů dokumentuje vojenské objekty v okolí Berlína, však mají v těchto týdnech zájemci jedinečnou možnost podívat se, jak by „Erich a jeho soudruzi" přežili atomovou válku. Koncem října se budova uzavře, nejspíš navždy. Ale do té doby nejen bunkr, nýbrž i způsob, jakým se tady provádějí prohlídky, vypráví mnoho zajímavého o Německu - a také o Němcích.

Houpačka s telefonem

Vezměme například perfekcionismus, kterým vyvolávali děsivý údiv už fašisté. I když samozřejmě Honeckerův atomový bunkr nemá s přesně plánovaným vyvražděním evropských Židů nic společného, budova z dob NDR svědčí o stejné snaze dovést řešení technických a logistických problémů k téměř absurdní dokonalosti. „Bunkr měl za úkol zaručit, aby vedení SED přežilo úder atomové bomby se silou tisíc kilotun TNT ve vzdálenosti pouhých pěti set metrů," vysvětluje Fritz Krüger (17), člen spolku BBN. „Jen pro porovnání: v Hirošimě se jednalo o bombu se silou patnácti kilotun." Podzemní bunkr o rozloze 65x50 metrů proto nebyl jednoduše zapuštěn do země, nýbrž pomocí ocelových lan zavěšen na ocelové desce pod zemským povrchem. „Tímto trikem se všechna tři poschodí bunkru při výbuchu sice lehce rozkývají, lidé ani stroje však nijak neutrpí," říká Fritz Krüger.

Geniální nosná konstrukce skutečně měla co chránit. V bunkru se nacházelo pět velkých nádrží se stlačeným vzduchem, který měl prvních 36 hodin po útoku zajistit v bunkru přetlak, aby do něj nepronikl kontaminovaný vzduch zvenčí. Pět těžkých generátorů vyrábělo takové množství proudu, že by s ním vystačilo malé městečko. V podzemní telefonní ústředně bylo připraveno hned čtyři sta paralelních linek. Zvláštní místnost měly dokonce i služební zbraně. „Zbraně se totiž musely odevzdávat," vypráví Krüger, „aby se vystresovaní obyvatelé bunkru navzájem nepostříleli."

Prostě skvělé

Právě takové historky návštěvníky zajímají nejvíce -veselé anekdoty, které potlačí vzpomínky na každodenní strach a prezentují studenou válku jako zastaralou, ale stále zábavnou komedii. Nepatří k nim jen nemoderní zařízení bunkru a Honeckerovy pantofle, jejichž fotografii otiskly téměř všechny německé noviny. Také ekonomická zaostalost NDR tady už neznamená víc než příležitost k dalšímu žertu. „Technika v zasedací místnosti bunkru samozřejmě pocházela ze Západu: kamery vyrobily Panasonic a Sony, projekční plátno firma Bosch," vykládá Fritz Krüger s ironickým podtónem - a následuje hurónský smích. Skutečnost, že převážná většina občanů NDR nemohla sehnat ani čerstvé ovoce či jen trochu vkusné oblečení, tady už nehraje žádnou roli, stejně jako Stasi, političtí vězni či mrtvoly u berlínské zdi.

„Tady vůbec nejde o nějakého Honeckera," říká Hannes Hensel (37), který projekt Bunkr 5001 ve spolku BBN inicioval. „Fascinující je technická dokonalost bunkru." Šedesátiletý Petr a jeho syn Thorsten z východního Berlína jsou po prohlídce skutečně nadšení. „Já to tady vůbec nevnímám z perspektivy politiky," říká Petr. „Podle mého je nejdůležitější, že ten bunkr byl geniální výkon našich inženýrů," dodává. Na tváři má přitom úsměv člověka, který je na něco skutečně velmi hrdý.

Autor: Anneke Hudalla

Další články v rubrice

Dny evropského dědictví otevřou i nepřístupné památky

Tereza Chlebounová, Euroskop, čtk, 4. 9. 2019

Bitva o brexit pokračuje: Co bude dál?

Euroskop, čtk, 30. 8. 2019