Vídeň ve šťastných časech


Tomáš Lindner, Respekt č. 39

Jen 28 procent Rakušanů si letos myslelo, že členství v EU jejich zemi prospívá – to z nich činí největší euroskeptiky, předběhli už dokonce i tradičně protievropské Brity. Podle ekonomů přitom právě Rakousko nejvíce těžilo z rozšíření Unie na východ a hospodářství šlape rychleji než dřív. Pohledy na rakouský boom se ovšem liší podle toho, jestli se na něj díváte z kavárny v centru Vídně, nebo u piva v desátém okrsku. A tak až třetina Rakušanů odevzdá tuto neděli protestní hlas protievropským populistům…

Modré balonky se nadouvají. Vzduch voní kebabem. Mítink začíná. „Teď jde o nás Rakušany! oznamuje na pozadí rakouské vlajky velký nápis na boku dodávky, která sem na vídeňské náměstí Švédů přivezla předsedu „modré Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Heinze Christiana Stracheho.

Vyzbrojen nakažlivým úsměvem, bleděmodrýma očima a lidovým vídeňským dialektem vysvětluje několika desítkám posluchačů, po jejichž deštnících a kabátech stékají kapky nekonečného, hustého deště, proč se příští neděli rozhoduje o „budoucnosti rakouských dětí. „Prostě žijeme v křesťanském ‚starém světě‘, jsme za tuhle tradici zodpovědní, musíme ji chránit, vykládá devětatřicetiletý Strache. „Minaret je symbolem politického ponížení. Když tu muslimové chtějí stavět mešity, tak ať se v jejich zemích staví kostely. Když chtějí u nás náboženskou svobodu, tak ať ji zavedou i ve své vlasti. Deset metrů odsud stojí stánek tureckých prodavačů, ti ale na Stracheho projev nemají čas – do fronty na levnou pizzu, falafel a kebab přicházejí stále noví zákazníci.

Koncem 90. let Evropou obcházelo strašidlo Jörga Haidera, xenofobního řečníka, který například chválil zaměstnaneckou politiku Hitlerova Německa a ve volbách v roce 1999 oslovil 27 procent voličů. Haiderova dřívějšího mladého oblíbence, vzděláním zubního technika – a podle vlastního životopisu „pravého Rakušana -, Stracheho však zatím mimo Rakousko skoro nikdo nezná. To se po letošních předčasných volbách konaných 28. září nejspíše změní.

FPÖ podle průzkumů přesvědčí pětinu voličů. Paradoxně i velkou část ze čtyř set tisíc (osm procent voličů) dospělých přistěhovalců s rakouským pasem. Strache podle politologů může počítat například s hlasy většiny Srbů s rakouským občanstvím, kteří tvoří zhruba třetinu přistěhovalců. Na volebních plakátech se nechal vyfotografovat s náboženským náramkem ortodoxní církve a odsoudil nezávislost Kosova. Srbové jsou pro něj příkladem „přizpůsobivých cizinců, on už útočí jen na ty „nepřizpůsobivé – především na muslimy tvořící zhruba pětinu imigrantů.

Svobodní navrhují hlavně rychlý odsun několika tisíc odmítnutých azylantů zpět do svých domovů nebo zavedení speciálního odděleného systému sociálního pojištění pro cizince, kteří prý nadměrně zatěžují státní pokladnu.

Silnější jsou jejich apely mířící na voličské city. Z plakátů vystřelují slogany typu „Daham statt Islam (Domov místo islámu) nebo „Pummerin statt Muezzin (Pummerin, hlavní zvon vídeňského chrámu svatého Štěpána, místo muezzina). Nad ostrými hesly na pozadí rakouské vlajky trůní Stracheho rozzářená tvář s hypnotizujícím bleděmodrým pohledem. Karikatura rakouské orlice se na okrajích billboardů a plakátů spokojeně usmívá a souhlasně zvedá opeřený „palec.

Paradoxy blahobytu

Souhlasně palec zvedá i necelých dvacet procent Rakušanů, dalších sedm procent voličů se chystá hlasovat pro „originál, druhou populistickou kandidátku Svazu pro budoucnost Rakouska vedenou šedesátiletým Jörgem Haiderem. Populisté letos podle průzkumů společně získají dvakrát více hlasů než ve volbách před dvěma lety. Do náruče obou nadaných rétorů voliče nahnala i rok a půl trvající rozhádaná vláda velké koalice sociálních demokratů a lidovců, nejméně oblíbená vláda v dějinách demokratického Rakouska (viz níže).

Lidé obvykle na vábení radikálů slyší v časech hospodářských krizí a rostoucí chudoby, dnešnímu Rakousku se však podle ekonomů daří lépe než kdykoli dříve. Hospodářství v minulých deseti letech rostlo rychleji než průměr EU a Rakousko je díky tomu – měřeno kupní silou obyvatel – třetím nejbohatším státem Unie. Nezaměstnanost se drží mezi čtyřmi a pěti procenty, kriminalita i sociální nerovnost patří k nejnižším v Evropě. Rakouský úspěch přitáhl do země za prací za posledních pět let třeba i přes padesát tisíc Němců.

Hosty ve vídeňských hospodách a u typických stánků s párky a řízky však skvělé makroekonomické statistiky moc nezajímají. Známky chudoby v ulicích k vidění nikde nejsou, ale většina oslovených chodců v okrajových čtvrtích nadává na drahý život a bojí se nejisté budoucnosti. Symboly nejistoty jsou pro ně příliv přistěhovalců – především z bývalé Jugoslávie a z Turecka – a Evropská unie, dva fenomény posledních dvou desetiletí, které mnoha voličům splývají do jedné velké hrozby přicházející z ciziny.

Názvy obchodů a firem typu „Koberce Pospisil nebo „Hodiny Liska v ulicích metropole bývalého mocnářství připomínají multikulturní historii země, která ještě po protikomunistických vzpourách v Maďarsku 1956 a v Československu 1968 dokázala přijmout celkem přes 350 tisíc uprchlíků. Dnes však tehdejší náladu setrvalého vzestupu k blahobytu vystřídala atmosféra strachu ze ztráty již dosažených standardů.

Kandidáti Svobodné strany Rakouska kromě menší ochoty udílet azyl a rozdávat rakouské občanství slibují, že budou „zástupci lidu, a ne evropskými zrádci, a v jejich proslovech se neustále ozývá výraz „Heimat, citem prostoupené slovo spojující významy „domov a „vlast.
Rakušané totiž na kritiku Bruselu slyší. Podle všech oslovených a proevropsky naladěných politologů a ekonomů za to mohou i sami politici, kteří všechna nepříjemná rozhodnutí odůvodňují tlaky z Bruselu. Všichni vyzdvihují roli rakouského bulváru – protievropský mocný deník Neue Kronen Zeitung (NKZ), který čte tolik lidí jako ostatní deníky dohromady, dlouhodobě o Unii píše jen negativně. Neu Kronen Zeitung u stanic metra a v ulicích prodávají jen přistěhovalci, přesto v novinách o imigrantech vycházejí prakticky jen hrozivé články, plné nekončících obav z jejich přílivu a kriminality.

Jen 28 procent Rakušanů si letos myslelo, že členství v EU zemi prospívá – to z nich činí největší euroskeptiky, předběhli už dokonce i tradičně protievropské Brity. Podle ekonomů přitom právě Rakousko nejvíce těžilo z rozšíření Unie na východ a hospodářství po vstupu do EU šlape rychleji než před ním. Pohledy na rakouský boom se ovšem liší podle toho, jestli se na něj díváte z kavárny v centru Vídně, nebo u piva v desátém okrsku.¨

V kavárně

„Před vstupem do Unie před čtrnácti lety byla Vídeň vážně nudná, vzpomíná nad decentním šálkem horké čokolády Martin Wohlmuth, ředitel strategií bankovní skupiny Erste. „Země se pak otevřela, přicházelo sem více firem a odborníků z ciziny a život se stal barvitějším. Už tehdy se do Vídně začaly pomalu přesouvat velké koncerny a otvírat tu centrály, ze kterých řídily svou expanzi na východ. Možnosti postkomunistických obzorů, které se otevřely s vidinou brzkého vstupu sousedních států do EU, pak nejvíce využily právě rakouské banky.

Erste měla na začátku svého dobývání Východu před deseti lety pět tisíc zaměstnanců, provozovala 230 poboček, ve kterých mělo svá konta šest set tisíc rakouských klientů. Během deseti let se provinční banka proměnila v mocného evropského hráče. Zaměstnává 54 tisíc lidí, kteří se ve třech tisících pobočkách starají o účty 16,4 milionu spořitelů. Banka pronikla do sedmi postkomunistických zemí, její největší akvizicí se stala Česká spořitelna.¨

„Více než dvě třetiny našich klientů i zisku dnes máme v těchto nových, rychle rostoucích trzích, říká Wohlmuth a vyvrací argument odpůrců Unie, že by úspěchy bank i firem na východních trzích přišly i bez rozšíření EU. „Vidina jistého členství těchto zemí v Unii pro nás během investic byla zásadní, znamenala jistotu právního státu a přinejhorším i šanci domáhat se svých práv u evropského soudního dvora.

Rakouský odpor k Evropě a obliba populistů Wohlmutha spíše jen rozčiluje, než že by se jí obával. „Hlubší příčina leží v tradičním rakouském odporu proti liberalismu, který tu nikdy nezakořenil. Brusel ohrožuje rakouskou pečovatelskou společnost, na kterou jsou všichni zvyklí, vysvětluje úrodnou půdu rakouských euroskeptiků manažer, jenž nechápe neustálé stížnosti spoluobčanů, kteří „nikomu nepřejí úspěch a připadají si chudí, když nemají na druhý mobil.

„Je možné se hádat jen o tom, jestli Rakousko na Unii vydělalo hodně, nebo strašně moc, říká Sándor Richter, výzkumník maďarského původu z Vídeňského institutu pro mezinárodní hospodářská srovnání, který také nechápe nespokojenost „obyvatel jedné z nejkrásnějších a nejbohatších zemí světa. Ekonomové odhadují, že díky EU rakouské hospodářství ročně roste o půl procenta rychleji a díky přístupu na východní trhy celkově vzniklo 50 až 100 tisíc pracovních míst. Vzdělaní a bohatší Rakušané cítí velké možnosti otevřených hranic a východních obzorů. Ti méně vzdělaní a chudší se ale neznámých dálek bojí.

U stánku

„Budu volit Stracheho, jen toho zajímají lidi, jako jsem já. ,Pöbel‘, malý člověk, na kterého ty nahoře kašlou, říká u stánku s párky a sekanou pětatřicetiletý domovník Thomas. „Politici pořád říkají, jak se nám dobře daří, ale já z toho nic nemám. Mám už roky stejný plat a všichni mí známí jsou na tom stejně. A jen Strache chce ve skutečnosti i vystoupit z EU. K čemu v Unii jsme? Jen do Bruselu posíláme naše peníze, které pak mizí v jiných zemích, stěžuje si podobně jako jeho oblíbenec Strache, který požaduje, aby Rakousko do unijní pokladny platilo méně než dnes.

Thomas, kterému prý Evropská unie přinesla jen zdražení potravin po zavedení eura, žije v desátém vídeňském okrsku. Podle pamětníků se tu ještě po druhé světové válce mluvilo více česky než německy, v místní dělnické čtvrti po desítky let skoro všichni volili jen sociální demokracii a v jedné z ulic tu vyrůstal i H. C. Strache.

Sociálnědemokratickou minulost stále připomínají názvy hlavních ulic. Na náměstí Viktora Adlera, zakladatele rakouské sociální demokracie, dnes stojí stánky většinou tureckých prodavačů oděvů, zeleniny a sladkostí. Čtvrtina až pětina Rakušanů v okolních ulicích od levice zběhla k populistům z FPÖ, která právě na náměstí Viktora Adlera uspořádá svůj závěrečný předvolební mítink. Žádné cizinecké ghetto nebo chudoba tu ovšem vidět nejsou, jen turečtinu a srbochorvatštinu je k nelibosti starousedlíků na ulicích slyšet stejně často jako němčinu. Elegantní kavárny z lepších částí města tu nahrazují drobné hospůdky, kde se místo kávy pije pivo a místo dortů pojídají levné uzeniny.

Thomas, který doposud vždycky volil sociální demokraty, je živou ilustrací slov politologa Petera Filzheimera: „Cizince skutečně nenávidí nanejvýš dvě tři procenta voličů populistů. Ti ostatní se prostě jen cizího bojí, bojí se o ztrátu svých prozatímních jistot. Proto populisty volí i přistěhovalci s rakouským pasem – mají stejné strachy a starosti jako nižší rakouské vrstvy.

Thomas je vlastně rozpolcený stejně jako celá rakouská společnost. Podobně jako FPÖ chce omezit přistěhovalectví a neudělovat uprchlíkům azyl, nechce se o státní služby dělit s narůstajícím množstvím lidí přicházejících odjinud. „Po druhé světové válce bylo i Rakousko na dně, Vídeň byla v troskách, ale sami Rakušané tvrdě pracovali a zemi postavili na nohy. Proč to všichni ti přistěhovalci takhle neudělají ve svých zemích? ptá se. Potom se turecké prodavačce párků udělá špatně a Thomas jí rychle běží domů pro prášek proti bolesti a přistěhovalce z Mali zve zase na pivo.

Podle Rakouského institutu pro hospodářský výzkum (WIFO) se trvalý růst minulého desetiletí mnoha lidí opravdu nedotkl. Zatímco kvete obchod a firmy prosperují, reálné příjmy chudší poloviny obyvatel mírně klesly a nerovnost mírně stoupla. Právě pocit zvyšující se nespravedlnosti, který například v Německu voliče od sociálních demokratů dovedl k populistické levici, v Rakousku využívají pravicoví populisté Strache a Haider.

Adios Che Guevara

Krátký mítink skončil, z reproduktorů se návštěvníky snaží rozehřát volební hit „Viva HC, adios Che, melodický rock nazpívaný samotným Strachem. Na přebalu CD k písni je „guevarovská koláž zpěváka politika v baretu s pěticípou modrou hvězdou a s nápisem HC StraCHE. Verše písně naříkají nad levicovými „multikulti chaosy kašlajícími na národ, nad sociálními demokraty zrazujícími ideály rovnosti a obyčejný lid, nad lidovci a Bruselem zavádějícími do sociálního Rakouska nemilosrdné zákony džungle. V refrénu si Strache notuje v narážce na kampaň Baracka Obamy. „HC, viva HC, chceme HC, adios Che. Sociální rebel se srdcem a vtipem. HC, viva HC, chceme HC, adios Che. Yes, we can, it is time for a change.

* * *

Pokus o rozvod

Celkem třicet pět let v období po druhé světové válce Rakousku vládly velké koalice sociálních demokratů a lidovců, po většinu zbylých let jedna ze stran sama získala většinu nebo vládla menšinově. Obě strany spolu vybudovaly jednu z nejblahobytnějších společností světa a nakonec ji společně v roce 1995 přivedly i do Evropské unie. Od té doby však ve společnosti nadbytku jako by chyběly velké a naléhavé výzvy k vyřešení, a poslední vláda velké koalice se asi i proto utápěla v nekonečných hádkách. Rozpadla se nakonec v červnu, kdy bulvární deník Neue Kronen Zeitung otiskl dopis adresovaný „váženému panu vydavateli.

Jeho autory byli lídři sociální demokracie, kteří změnili dosavadní proevropskou linii strany a čtenářům slíbili, že budou prosazovat, aby „budoucí změny ve smlouvě o EU, které se dotýkají rakouských zájmů, byly rozhodnuty v referendech. Splnili tak dlouhodobé přání mocného vydavatele NKZ i populistické a protievropské Svobodné strany Rakouska. Lidovci, kteří měli v té době v preferencích pohodlný náskok, poté vypověděli koaliční smlouvu. Předčasné volby byly vyhlášeny na 28. září.

Podle aktuálních průzkumů v nich obě strany mohou získat kolem čtvrtiny hlasů. Mírně už vede sociální demokracie, jejímuž šéfovi Werneru Faymannovi se NKZ za evropskou otočku odvděčil neustálým pozitivním zpravodajstvím. Do parlamentu se dále kromě v reportáži popisované Svobodné strany Rakouska (preference 17 až 20 %) skoro určitě dostanou i Zelení (kolem 10 %) a Svaz pro budoucnost Rakouska (BZÖ) Jörga Haidera (kolem 7 %), odštěpenecká frakce FPÖ.

Možné budoucí koalice zůstávají nejasné. Spolupráci s populisty totiž odmítají sociální demokraté i lidovci, a tak se jako nejpravděpodobnější jeví dlouhé koaliční jednání a následně pokračování neoblíbené velké koalice v obnoveném složení.

Autor: Tomáš Lindner

Sdílet tento příspěvek