Petr Pospíšil, Euroskop, 6. 2. 2017
V polovině ledna vystoupila ministerská předsedkyně Velké Británie Theresa Mayová s projevem, v němž představila priority pro jednání o vystoupení z EU. Rozhovory by měly být oficiálně zahájeny v březnu 2017.
Premiérka Theresa Mayová 17. ledna v prostorách londýnského Lancaster House představila plán sestávající z dvanácti cílů, k jejichž naplnění by „výstupové rozhovory“ s EU měly vést. Na základě srovnání těchto cílů s již existujícími režimy spolupráce mezi EU a některými třetími zeměmi vytvořil freiburgský think-tank Centre for European Policy (CEP) studii, v které hodnotí, k jakému z těchto režimů bude mít „smlouva o brexitu“ nejblíže.
Studie dospěla k překvapivému závěru: na základě cílů vyslovených premiérkou Mayovou lze vyvodit, že by se mělo jednat o dohodu nikoli nepodobnou asociační smlouvě s Ukrajinou, přičemž dohoda s Británií by byla v některých aspektech „vylepšená“. Proto pro ni CEP zavedl název „model Ukrajina Plus“ („Ukraine Plus“ Model).
Některé z dvanácti cílů jsou orientovány spíše vnitropoliticky, a proto pro srovnání nemají rozhodující význam. Těmito cíli jsou:
-transparentnost celého procesu vyjednávání a nutnost ratifikace výsledné smlouvy oběma komorami britského parlamentu
-zapojení národních zákonodárných sborů čtyř historických správních území monarchie (Anglie, Skotsko, Severní Irsko, Wales) do implementace podmínek vystoupení
-zachování volného pohybu mezi Severním Irskem a Irskou republikou
-záruka zachování existujících práv pro občany Unie žijící v Británii (a naopak)
-zachování a navýšení úrovně ochrany pracovních práv tak, aby neklesla pod standard garantovaný EU
-spolupráce s EU v oblasti vědy, výzkumu a inovací
-poklidný průběh brexitu zajištěný zavedením přechodných lhůt pro implementaci podmínek vystoupení
5 cílů, které se liší od dosavadních modelů vztahů EU
Oproti tomu zbývajících pět cílů představuje prvky, ve kterých se jednotlivé stávající modely „nadstandardních vztahů s EU“ zásadně odlišují:
-právní a justiční suverenita ve smyslu toho, že právo platné ve Spojeném království bude podléhat kontrole a interpretaci výlučně ze strany britských soudů
-kontrola a omezení počtu příchozích imigrantů
-nejširší možný přístup na vnitřní trh EU pro vývoz britského zboží a služeb
-možnost uzavírat vlastní smlouvy o volném obchodu s třetími zeměmi
-spolupráce s EU v oblastech zahraniční a bezpečnostní politiky (a specificky též v oblasti potírání terorismu a přeshraniční kriminality)
CEP ve své analýze tyto cíle konfrontuje se čtyřmi již zavedenými modely: norským, švýcarským, kanadským a ukrajinským.
Norský model požaduje respektování 4 svobod EU
Norsko spolupracuje s EU prostřednictvím členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP; European Economic Area). Tento režim spolupráce s EU byl zaveden v roce 1992 Smlouvou o EHP a stejným způsobem s EU kooperují též Island a Lichtenštejnsko. Subjekty, které mají sídlo v některém z členských států EHP, mohou vyvážet své zboží a služby do EU za zvýhodněných či bezcelních podmínek. Členské země EHP též mohou uzavírat smlouvy o volném obchodu s třetími zeměmi nezávisle na EU. Ovšem vztahují se na ně i další pravidla spojená s působením na vnitřním trhu EU, a to respektování čtyř základních unijních svobod včetně volného pohybu služeb a podléhání soudní jurisdikci Soudu EHP, jenž se řídí judikaturou Soudního dvora Evropské unie (SDEU). Tyto dva prvky vztahu Norska s EU jsou tedy s britskými požadavky nekompatibilní.
Švýcarský model vylučuje volný pohyb osob
Švýcarský model se od norského v určitých aspektech odlišuje. Švýcarsko není členem EHP, jeho vztah s EU je založen na několika bilaterálních mezinárodních smlouvách uzavřených mezi EU na jedné straně a Švýcarskem na straně druhé. Tyto smlouvy umožňují Švýcarsku přístup na vnitřní trh EU, avšak pouze do některých jeho částí. Oblast finančních služeb, o kterou má Londýn největší zájem, mezi tyto sektory nepatří. Dohody o volném obchodu může Bern uzavírat nezávisle na Unii.
Na rozdíl od členských zemí EHP není limitujícím faktorem v případě Švýcarska ani povinnost podřídit se „soudcům z Lucemburku“, ani závaznost unijního práva týkajícího se jednotného trhu. Švýcarsko však velkou část unijní legislativy přijímá na dobrovolné bázi. Kamenem úrazu je ovšem, stejně jako v případě zemí EHP, volný pohyb osob a s ním související přístup pracovníků ze zemí EU. V případě Švýcarska je garantován dohodou z roku 2002. Výjimky jsou přípustné pouze na základě oboustranné dohody. Pro případ, že by Bern imigraci ze zemí EU znemožnil, vyústilo by toto opatření v zánik platnosti všech ostatních smluv mezi Švýcarskem a EU. Ani „švýcarský model“ tedy nebude „šablonou pro brexit“.
Dohoda s Kanadou upravuje pouze oblast obchodu
Dále se nabízí srovnání s dohodou CETA, uzavřenou na podzim loňského roku mezi EU a Kanadou. Dohoda počítá s nadstandardním obchodem mezi EU a Kanadou (tedy Brity požadovaným volným pohybem zboží a služeb) a naopak nepočítá s volným pohybem osob a závazností unijního práva. Od cílů artikulovaných premiérkou Mayovou ji však odlišuje skutečnost, že se jedná o čistě obchodní dohodu, která nezmiňuje spolupráci v bezpečnostní oblasti, v boji proti terorismu a kriminalitě.
„Ukrajinský model“: podobnost pouze relativní a teoretická
Na první pohled poněkud překvapivě by tak podle analytiků z Freiburgu k výsledné dohodě o brexitu mohla mít svým charakterem nejblíže asociační smlouva uzavřená mezi EU a Ukrajinou, jež je předběžně účinná od ledna loňského roku. Tato dohoda o přidružení byla mimo jiné i dohodou o volném obchodu mezi EU a Ukrajinou; nezavádí však volný pohyb osob, a tímto tedy britské požadavky plně uspokojuje. Kyjev je dále oprávněn uzavírat vlastní smlouvy o volném obchodu a unijní právo ani lucemburská judikatura pro ně nejsou závaznými. A též – oproti dohodě CETA – asociační dohoda s Ukrajinou počítá i se vzájemnou kooperací v bezpečnostní oblasti.
Samozřejmě však autoři analýzy předesílají, že nelze očekávat „věrnou kopii“ asociační dohody mezi EU a Ukrajinou, už kvůli tomu, že forma i účel dohody o přidružení k EU a dohody o vystoupení z EU se značně liší.
Liší se též výchozí pozice obou zemí: zatímco Ukrajina se dle statistik řadí k nejchudším zemím v Evropě, Velká Británie je třetím největším přispěvatelem do unijního rozpočtu. Tato fakta se zcela jistě promítnou do podoby vyjednávaných podmínek vystoupení – například v podobě toho, že v bezpečnostní oblasti Velká Británie představuje silného hráče, který disponuje jadernými zbraněmi i stálým místem v Radě bezpečnosti OSN. Výsledná dohoda tedy bude oproti asociační smlouvě s Ukrajinou v některých aspektech zcela jistě posílená. Její konečná podoba ovšem bude záležet především na vyváženosti zájmů obou stran.
Celou studii si můžete přečíst zde.
Autor: Petr Pospíšil, Euroskop
