Sarkozy? Kvalitní rival našeho předsednictví


Petr Dudek, MF DNES, 25. října 2008

Nevěřím, že se Nicolas Sarkozy snaží přímo vzkřísit „starý socialismus“, jak si myslí Václav Klaus (viz MFD 22. 10.). Má jiný cíl. Chce si hlavně uvolnit ruce. Sarkozy nechce opravovat kapitalismus. Snaží se omezit dopady globální krize v bankovní sféře a přitom, zdaleka ne v poslední řadě, odvést pozornost od některých problémů na domácím poli. Daří se mu to, jeho popularita poprvé od nástupu do úřadu roste.

Oč jde? Připomeňme, že schodek veřejných financí ve Francii příští rok opět překročí hranici tří procent HDP. Země tak znovu nesplní klíčovou podmínku Paktu stability a růstu, který má být pro země eurozóny závazný. Zároveň roste francouzský veřejný dluh, rovněž přes 60 procent HDP požadovaných zmíněným paktem.

Sarkozy vstupoval do úřadu prezidenta s pověstí reformátora. Sliboval, že dá veřejné finance do pořádku. Nejprve do roku 2010. Pak 2011. Teď už o žádném datu nemluví. S příchodem světové bankovní krize se mu zúžil už tak dost omezený manévrovací prostor.

Hospodářský růst klesá ve všech vyspělých zemích a Francie není výjimkou. Už teď se šeptá, že v nastávajícím roce se růst francouzské ekonomiky zcela zastaví. Sarkozy, který nastavil daňové úlevy příliš velkoryse, nemůže spoléhat na to, že rozjeté hospodářství výpadky ve výběru daní doplní. Co s tím?

To, co Sarkozy nabízí, není ve skutečnosti řešení, jako spíše pokus odvést pozornost jinam. Proto v posledních dnech tolik slyšíme o iniciativách prvního muže Francie na ekonomickém a politickém poli. Některé jeho zásluhy jsou přitom nezpochybnitelné (plán záchrany evropského bankovnictví), jiné diskutabilní (příměří mezi Ruskem a Gruzií po srpnové ruské invazi). Role důsledného reformátora domácí ekonomiky je pro něj v tuto chvíli politicky mírně řečeno nevděčná. Ujímá se proto rolí jiných. A je jich hodně.

Role „zaskakujícího lídra Evropské unie, kterou by si Sarkozy podržel i po dobu prvních šesti měsíců příštího roku, kdy předsednictví připadá Česku, by se mohla hodit. Základní smlouvy EU ale nic takového neumožňují.

Mirek Topolánek (nebo jeho případný nástupce) se stejně může se Sarkozym v nejbližším půlroce diplomaticky utkávat – a to na poli, které může být pro Česko, které dosud nepřijalo euro, dost nevýhodné. Co udělá český premiér, pokud Francie přesvědčí své oponenty (v tomto ohledu zejména Německo) a státy eurozóny kývnou na francouzské návrhy, z eurozóny vzejde evropská „ekonomická vláda se Sarkozym v čele a zařadí „vyšší rychlost než zbytek Evropy?

Podle vicepremiéra Vondry by předsedající země měla mít na schůzky zemí eurozóny automaticky přístup. Dobrá, ale s jakými pravomocemi? Kdo z eurozóny bude naslouchat zemi, která sice předsedá celé EU, ale sama společnou evropskou měnu dosud nezavedla?

Německá kancléřka Angela Merkelová loni řekla, že jí Češi svým přístupem k Evropské unii připomínají moderní husity. Vzhledem k tomu, jak rozmanité bylo spektrum Husových následovníků, od opilé a drancující chátry provázející oddíly táboritů až po uvážlivého diplomata Jiřího z Poděbrad, těžko soudit, co přesně měla Merkelová na mysli. Každopádně se lednový vstup Česka do čela evropského pelotonu odehraje za zajímavých, dá se říct dramatických okolností. Bude to boj.

Pokud se u moci udrží Mirek Topolánek, můžeme se těšit na jeho souboje se soupeři vyššího kalibru, než je Jiří Paroubek. Kdo je přesycen otravnými domácími šarvátkami, může se těšit na změnu. A husita Topolánek? Toho čeká náročná partie. Ale s tučným bonusem pro vítěze.

Autor: Petr Dudek

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality