Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Řekni Lisabonu ne!

Respekt, 9. 6. 2008

Pět milionů Irů se bojí, že jim někdo vnutí potraty a eutanazii, zvedne daně nebo pošle jejich děti do války. Zároveň jsou vděční za svá auta, domy, zahraniční dovolené a děti na univerzitách. Tento čtvrtek budou obyvatelé Irska hlasovat o Lisabonské smlouvě a víc než postoj k dokumentu, který málokdo z nich četl nebo mu porozuměl, dají najevo své pocity, ať už jsou jakékoli.

Pohledný, nakrátko ostříhaný muž v bleděmodré košili sladěné s barvou očí hltavě ukusuje velké kusy oříškové čokolády. „Nestihl jsem se nasnídat a budu potřebovat hodně energie," říká omluvně. „Čekají nás nejdůležitější dva týdny, musíme se do toho pořádně opřít."
Konzumentem čokoládové tyčinky je devětatřicetiletý Ir Declan Ganley.

Každý jiný den by tento otec čtyř dětí a mnohonásobný milionář seděl za šéfovským stolem jedné ze svých mnoha firem vyrábějících elektronické komunikační systémy ve městě Tuam dvě stě kilometrů od Dublinu nebo případně ve svém druhém domově ve Washingtonu. Místo toho má už ale v pondělí krátce po poledni za sebou jednu ostře sledovanou tiskovku a pár rozhovorů pro domácí i zahraniční novináře.

Teď se rozvaluje v pohodlné kožené sedačce luxusního autobusu plného samolepek, propisek a brožurek s logem „No to Lisbon" (Ne Lisabonu) a během cesty po prosluněném západním pobřeží Irska vydává pokyny šestici dobrovolníků. „Když řeknou ano, ani se jimi nezabývejte, když řeknou ne, poděkujte jim, ale nezdržujte se," vysvětluje rodák z Londýna, jak si mají dobrovolníci vybírat objekty svého zájmu. „Naprosto klíčoví jsou ti, kteří ještě váhají, ti to celé rozhodnou. Hlavně zdůrazňujte, že smlouva oslabí irskou suverenitu a neutralitu, že ztratíme komisaře, že nám Brusel napaří vyšší daně."

Vydržte!

Irsko je jedinou zemí EU, která rozhoduje v referendu o složitě vyjednané Lisabonské smlouvě, jež nahradila v dřívějších referendech zamítnutou Evropskou ústavu. Podobně jako před třemi lety ve Francii a Nizozemsku ani teď v pětimilionovém Irsku není výsledek vůbec jistý, průzkumy dokonce v posledních dnech naznačují výrazný nárůst voličů rozhodnutých hlasovat proti ratifikaci smlouvy. Zároveň se ukazuje, že pár dní před referendem se ještě celá čtvrtina Irů nedokázala nad složitým mnohasetstránkovým dokumentem rozhodnout.
Ani se jim není co divit. Komplikovaný byl už první text ústavy.

Debaty, jež se o něm vedly třeba ve Francii, byly vyčerpávající, chaotické a většinou končily v naprostém zmatku nejistých argumentů a stejně tápavých protiargumentů. Novému, upravenému návrhu základního evropského zákona teď už kromě profesionálních evropských úředníků rozumí opravdu málokdo - samotný irský premiér Brian Cowen se veřejně přiznal, že text nečetl, a domácí tisk odhaduje počet Irů, kteří opravdu chápou obsah dokumentu, o němž mají hlasovat, na pouhých několik desítek. Nikoho tedy asi nepřekvapí, že kampaň je znovu chaotická a argumenty často nemají se samotnou smlouvou mnoho společného.

Důvod, proč blahobytný Declan Ganley přenechal obchod svému zástupci a založil sdružení Libertas vedoucí kampaň proti smlouvě, je nasnadě. „Máme jako jediní v Evropě moc tohle celé zastavit," poklepe prstem na brožované vydání Lisabonské smlouvy. „Nebo spíš příležitost poslat premiéra znovu do Bruselu vyjednat Irsku lepší podmínky." Není ani těžké uhodnout, co Ganleyovi na smlouvě vadí nejvíc - modrá písmena nalepená po celé délce autobusu totiž volají: „Daně - nepusťte Brusel zadními vrátky." „Jasně, že mi na daních záleží nejvíc, který podnikatel by chtěl, aby mu zvyšovali daně?" rozhazuje rukama Declan Ganley. „Lisabonská smlouva prostě není dobrá pro můj byznys."

Irský podnikatel se cítí natolik ohrožený, že do kampaně za odmítnutí smlouvy podle informací většiny irských médií investoval rekordních 1,3 milionu eur. To je ve srovnání s opačným táborem obrovská částka, největší irská strana Fianna Fáil má na padesát mítinků, dvacet tisíc plakátů a podobný putovní autobus méně než poloviční rozpočet.

Novináři i zástupci opačného tábora tedy čile spekulovali, odkud Libertas vlastně dostalo finanční injekci - podle irských pravidel totiž jednotlivec nemůže do kampaně investovat více než šest a půl tisíce eur a původ peněz musí zveřejnit teprve po hlasování. „Nemáme k dispozici takové prostředky, to je pomlouvačná kampaň protivníků," kroutí odmítavě hlavou pan Ganley, skutečnou částku však prozradit nechce. Není prý také pravda, že by nějaká materiální či „morální" podpora proudila od odpůrců smlouvy v cizině.

Jako osamělý bojovník si však Declan Ganley připadat nemusí, jak ostatně za chvíli trochu rozpačitě přiznává, když mu na mobilu pípne esemeska. To právě dorazila povzbudivá zpráva s přáním „Vydržte, už zbývá jen něco přes týden" od českého asistenta klubu evropských lidovců v Evropském parlamentu Eduarda Huliciuse.

Deprese zasahuje

Co na tom, že „daňový argument" Declana Ganleyho neodpovídá tomu, jak smlouvu čtou snad úplně všichni její oficiální vykladači. V Irsku stejně jako v jiných zemích Unie předseda vlády i experti opakovaně ujišťovali, že změny daní budou nadále podléhat národním vládám (britský The Economist dokonce jízlivě podotknul, že když si žádné daňové léčky nevšiml ani k Unii vlažný Gordon Brown, mohou všichni zůstat v klidu).

Argument však hraje na citlivou strunu, obavy z budoucnosti a z poklesu životní úrovně se začínají Irskem šířit nadzvukovou rychlostí. Místní média jsou po letech raketového růstu plná přízraku blížící se ekonomické recese, největší deník Irish Independent například předpovídá, že „do konce roku 2009 ztratí práci čtvrtina stavebních dělníků", v největší televizi RTE zase ekonomičtí analytici varují, že se Irsko z nastupující krize nevzpamatuje dalších pět let.

Jak může ekonomická deprese přímo ovlivnit referendum, lze dobře vidět na severovýchodním okraji centra Dublinu. Tady leží oblast vymezená ulicemi Montpellier Hill a O'Devaney Gardens, jež však mají navzdory svým jménům s malebným jihofrancouzským městem či čímkoliv připomínajícím zahrady málo společného. Místo romantických zákoutí tu stojí třináct počmáraných obřích bloků baráků panelákového typu, střechy jsou obehnané ostnatými dráty, na schodišti intenzivně páchne moč.

Na betonovém plácku bez jediného zeleného listu v okolí se honí a sprostě na sebe pokřikují pihovatá děcka. Místo je jedním z nejhorších dublinských „slumů" plných nezaměstnaných. Právě sem se navečer chystá devětatřicetiletá europoslankyně Mary Lou McDonaldová, radní místní části Christy Burke, a pět dalších členů nacionalistické a v posledních volbách nepříliš úspěšné strany Sinn Féin, jediného parlamentního uskupení, které je proti ratifikaci smlouvy. Na rozdíl od Declana Ganleye, jenž svou kampaň vedl v blahobytném přístavním městečku Dun Laoghaire s vědomím, že se tam ve všech předchozích referendech o evropských smlouvách drtivě hlasovalo proevropsky, „Sinnfeiners" nečekají, že to budou mít mezi dublinskými paneláky právě těžké. „Tady budou jasně proti. Lidé tady jsou hodně naštvaní, mají pocit, že právě jim se celý ohromný vzestup Irska posledních dvou desetiletí vyhnul," říká s jistotou europoslankyně.

Politici Sinn Féinu jdou opravdu najisto, místní mají s vládou, orodující za schválení smlouvy, konkrétní nevyřízené účty. Bývalý premiér Bertie Ahern tady před pár lety slíbil zdejším obyvatelům, jejichž okrsek 22 let zastupoval v parlamentu, že staré baráky z 50. let nechá strhnout a spolu se soukromým developerem postaví nové. Jenže developer z projektu za miliardu eur kvůli nastupující krizi právě před osmi dny vycouval. „Lidé tu čekají na nové domy celé roky, vláda je zradila, tak proč by jí teď měli s něčím pomáhat?" říká Tony Timmons (26), který pracuje jako pomocná síla v nedaleké nemocnici. „Asi nám nakonec ty evropské peníze až tak moc nepomohly, když tu pořád máme chudé," dodává. Ale jak to souvisí se smlouvou? „Moc ne," odpovídá později europoslankyně Mary Lou McDonaldová. „Prostě se jenom v referendu ukáže ta frustrace a zklamání."

Irské hodnoty v ohrožení

Ve výrazně méně frustrovaném Dun Laoghairu, kde si úspěšná střední a vyšší třída na nepřízeň osudu může stěžovat jen obtížně, se mezitím Declan Ganley srdečně zdraví s Tomem Ascoughem, jedním z celkem dvou stovek dobrovolníků sdružení Libertas. Sedmatřicetiletý inženýr je otcem šesti dětí a dvanáctiletá Cassie, desetiletý Andrew, osmiletý John a šestiletá Hope, oblečení do modrých triček Libertas, už na ulici rozdávají letáky spolu s tatínkem. „Chci, aby poznali, že za některé hodnoty je třeba bojovat," vysvětluje hluboce věřící katolík Tom „nasazení" svých potomků do kampaně.

Hodnotami, které je podle něj třeba chránit, je například „právo na život" zaručené dnes irskou ústavou. Tom se zkrátka bojí, aby nebylo v Irsku zavedeno právo žen na potrat. „Pokud bude evropské právo nadřazeno irské ústavě, naše hodnoty tím v budoucnu mohou být ohroženy," říká Tom. „My nechceme, aby nám kultury, které si života necení tak jako ta naše, vnucovaly svoje názory."

„Obrana hodnot" je jednoznačně další velké téma irského referenda. Podobně jako Tom smýšlí řada spolků a sdružení, které volají po odmítnutí smlouvy. Nejhlasitější a nejviditelnější z nich je Cóir (galsky „spravedlnost"), jehož plakáty pořízené za úctyhodný stotisícový rozpočet zaplavily celé Irsko. Na každém druhém dublinském rohu si teď tři šimpanzi na plakátě zakrývají oči, ústa a uši a text sděluje, že přesně to udělá „nová EU" s požadavky irských občanů. Na jiných zase rudý nápis křičí „Lidé umírali za naši svobodu - nezahoďte to!". Cóir se nebojí jen příchodu interrupcí, ale rovněž eutanazie, sňatků homosexuálů nebo sekularizace školství - pětadevadesát procent irských škol je totiž provozováno katolickou církví. „Evropská unie by neměla za nás rozhodovat o otázkách morálky a náboženství," říká rozhodně Scott Schittl, mluvčí Coiru.

Sám Scott je čtyřiatřicetiletý katolík z amerického San Franciska, absolvent francouzštiny a sociologie na „jediné skutečně katolické americké univerzitě" Notre Dame v Indianě . V Irsku žije dvanáct let, posledních pět už jako irský občan.

Třeba právě v názoru na nebezpečí povolení interrupcí však stojí Coir i proti samotné katolické církvi - nic podobného totiž díky Lisabonské smlouvě nehrozí nejen podle jejích zastánců, veřejně to odmítá i dublinský arcibiskup Diarmuid Martin, který dokonce nechal z hlavní dublinské katedrály a dalších kostelů odstranit letáky Coiru a dalších podobných spolků.
S arcibiskupem si věřící Scott nedovolí polemizovat ani na dálku. „Dobře, nebude to nutně a nevyhnutelně následovat po ratifikaci smlouvy," uznává. „Jednou, možná za pět, za deset let se ale ukáže, že máme pravdu. A naše hodnoty je třeba ochraňovat neustále."

Farmářské licitování

Zatímco Declan Ganley, Cóir či Sinn Féin říkají, že není nic, co by jejich postoj zvrátilo, jiní členové dosavadního antilisabonského tábora už tak „principiální" nejsou. Nejvýraznější převlékání dresu předvedla minulé úterý největší farmářská organizace země, Irská farmářská asociace (IFA), sdružující 85 tisíc zemědělců. Ti ještě v lednu tvrdili, že jsou jednoznačně pro ratifikaci smlouvy, jenže pak se objevil nový návrh dohody Světové obchodní organizace (WTO) na liberalizaci zemědělského obchodu a farmáři otočili. „Ta dohoda by zničila moji farmu," vysvětluje i za svoje kolegy Michael Doran (32), majitel devadesáti krav hospodařící na stovce hektarů půdy dvě hodiny jízdy na jih od Dublinu.

Zánik Michaelova byznysu i podnikání mnoha jeho kolegů by prý způsobilo levné jihoamerické hovězí, které by v případě platnosti dohody zaplavilo EU. „Přímá souvislost se smlouvou tu není, ani jsem ji nečetl, je to příliš složité. Jinak jsem absolutně proevropský," pokyvuje hlavou farmář. „Ale pro nás byla ta smlouva prostě skvělým nástrojem, pomocí něhož jsme ochránili svoje zájmy."

Nástroj se osvědčil, vláda si skutečně nemohla dovolit vlivnou asociaci ignorovat. Její členové odhadují, že i s rodinnými příslušníky disponují až 400 tisíci hlasů a v průzkumu zadaném šéfy asociace 76 procent členů potvrdilo, že v referendu budou hlasovat podle doporučení předáků. Farmáři navíc v Irsku poctivě chodí k volbám, což jim mimořádně přidává na váze v okamžiku, kdy podle expertů bude pro výsledek referenda klíčová právě volební účast.

A tak premiér přes svůj počáteční odpor nakonec farmářům slíbil, že bude v Unii „vetovat jakoukoliv dohodu, která by ohrožovala irské farmáře". Třiapadesát členů hlavní rady asociace včetně Michaela Dorana pak ve svém šedivém, hranatém ústředí na okraji Dublinu znovu otočilo a rozhodlo se smlouvu přece jenom podpořit. IFA se tak přidala k druhé největší farmářské organizaci mlékařů, která se s vládou podobně dohodla o pár dní dříve, a k několika dalším profesním sdružením.

Něco za něco

Nicméně - stejně jako farmáři - ani Irové, kteří se rozhodli hlasovat pro smlouvu, to neudělají kvůli sympatiím k samotnému textu. Pěkného počasí a volného dne v Dun Laoghairu nevyužili jen Libertas nebo socialisté, ale i opačný tábor. U vstupu na molo rozdává letáky ministryně pro sociální a rodinné věci Mary Hanafinová z vládní strany Fianna Fáil. Nakrátko ostříhané, blonďaté ministryni její úkol přináší málo radosti. Místo aby smlouvu představovala, musí stále dokola vyvracet antilisabonské argumenty. „Je velmi těžké smlouvu prodat, mnoho snadno sdělitelného v ní není," pokyvuje ministryně hlavou. „Nakonec se lidé budou řídit něčím jiným, a my musíme doufat v to, že Irové jsou tradičně proevropští."

Její slova potvrzuje později v Dublinu i penzista John McShanna (70). „Já jsem klasický příklad irského zázraku," směje se John. Pochází ze severoirského Derry, z rodiny se šestnácti dětmi. Poznal v dětství hlad, práci doma ani jinde v Irsku nenašel a nakonec se ji vydal hledat do Londýna. Zpět se vrátil v půlce sedmdesátých let a vrhl se na podnikání. Jeho synové dnes pracují v byznysu, má velký dům a pětkrát ročně jezdí na dovolenou. „Myslíte, že tohle všechno by se stalo nebýt Evropy?" ptá se John. „Všichni v mé ulici mají auta, cestují po světě, jejich děti studují. Smlouvě vůbec nerozumím, ale budu s ní souhlasit kvůli Unii jako takové."

Lisabonská smlouva:

Lisabonská smlouva zavádí nová pravidla fungování Evropské unie. Dosud Unie funguje podle smlouvy z Nice, jež byla přijata pro patnáct členů. Dnes se Evropská unie po dvou vlnách rozšíření skládá ze sedmadvaceti členských států. Nová smlouva by měla mimo jiné rozšířit okruh témat, o nichž se bude rozhodovat kvalifikovanou většinou a nikoliv jako dosud jednomyslně. EU bude také nově reprezentovat ministr zahraničí a prezident. „Lisabon" nahrazuje evropskou ústavní smlouvu, kterou před třemi roky v referendech zamítli Francouzi a Nizozemci. Dokument dosud schválilo patnáct zemí, naposledy Lucembursko. Všechny tyto země smlouvu ratifikovaly v parlamentu a chystají se k tomu i zbylé státy. Irové hlasují v referendu proto, že takový postup mají zakotvený v ústavě.

Autor: Silvie Lauder

Další články v rubrice

Evropskou obranu brzdí neshody Paříže a Berlína ve 3 oblastech

Tereza Chlebounová, Euroskop, 13. 7. 2018

Jakou roli budou hrát regiony v budoucnosti Evropy?

Dominika Šafránková, psáno pro Euroskop, 23. 4. 2018