Jiří Přibáň, Lidové noviny, 2. července 2009
Němečtí ústavní soudci nerozhodli euroskepticky, žádají jen větší angažmá svého parlamentu
Když německý ústavní soud rozhoduje ve sporech týkajících se evropského práva, zbytek Evropy pozorně naslouchá. Prestiž soudu a váha jeho nálezů totiž nemá v Evropské unii obdoby, a proto poslední červnový den napínala právnická i politická veřejnost zrak i sluch směrem k soudcům v Karlsruhe, kteří rozhodovali o souladu či rozporu Lisabonské smlouvy s německou ústavou.
Již z prvního čtení nálezu je patrné, že v něm soud navazuje na dlouhou řadu rozhodnutí, ve kterých v minulosti definoval podmínky a meze evropské integrace z hlediska německé ústavnosti.
Když v reakci na Maastrichtskou smlouvu v roce 1993 soud upozornil, že evropská integrace trpí demokratickým deficitem, někteří eurofederalisté ho tehdy kritizovali za to, že se pouští do nepříslušných politologických argumentů. Jiní, jako například současný generální advokát Evropského soudního dvora Maduro, zase začali tvrdit, že ústavnost národního státu je z pohledu EU na prahu nového tisíciletí již „zastaralá a umělá.
Jde o ústavní práva a svobody
Poukazem na neexistenci evropského národa, který by mohl poskytnout evropské integraci demokratickou legitimitu, však soud tehdy nechtěl oživovat představy kulturně, či dokonce etnicky jednotného lidu jako rozhodujícího hýbatele politiky, které dodnes straší všechny slušné Němce i ostatní Evropany. Upozorňoval pouze na to, že právní integrace EU nesmí ohrožovat ústavní demokracii a svobody garantované členskými státy.
Již v polovině 80. let (v tzv. nálezu Solange II) navíc soud dospěl k názoru, že nebude rozhodovat o aplikovatelnosti komunitárního práva na území SRN, pokud toto právo bude poskytovat ochranu práv na stejné úrovni a rovnocenně s německou ústavou. Toto rozhodnutí, podle něhož legitimita německého i evropského práva závisí na respektování lidských práv a svobod, soud později potvrdil v několika dalších klíčových rozhodnutích.
Tím se jednoznačně přihlásil k moderní tradici demokratické ústavnosti založené na dodržování lidských práv, jak ji známe například z americké Deklarace nezávislosti nebo francouzské Deklarace práv člověka a občana.
Spolkový ústavní soud tak není konzervativní, nebo dokonce euroskeptickou institucí, jak tvrdí někteří stoupenci stále těsnější evropské integrace. Naopak mu záleží na ochraně co největší míry ústavních práv a svobod a v této činnosti je ochoten dokonce vzdát se svých vlastních pravomocí ve prospěch komunitárního práva.
V případě Lisabonské smlouvy ovšem nejprve tento dokument podrobil důkladné analýze, ve které zdůraznil některé zásadní rozdíly oproti dříve navrhované ústavní smlouvě, aby posléze potvrdil její principiální soulad s německým ústavním pořádkem a zároveň pozastavil její ratifikaci do doby, než německý parlament posílí spoluúčast obou svých komor v unijních záležitostech.
Článek 5 Lisabonské smlouvy, podle něhož Evropská unie funguje na principu „svěření pravomocí, tak soud chápe mimo jiné i jako výzvu, aby se zákonodárné orgány členských zemí významněji podílely na evropské integraci. Tím sice soud potvrzuje oficiální trend zakotvený v Lisabonské smlouvě, ale současně dává evropským institucím na srozuměnou, že do budoucna budou muset počítat s mnohem aktivnější parlamentní politikou členských zemí vůči EU.
Pokud chce unie prohlubovat svou integraci, bez demokratizace to nejde. A jelikož Evropský parlament není reprezentativní a zákonodárný orgán v demokratickém smyslu slova, parlamenty členských zemí se musí aktivněji zapojit do fungování unie. Na nich by mělo nejvíc záležet, jaká bude nakonec povaha a míra evropské integrace.
Taková úvaha má svůj smysl a jistě stojí za zmínku, že česká vláda i zákonodárce se jí řídili při přijímání tzv. vázaného mandátu, který podmiňuje další předávání pravomocí na unijní orgány souhlasem obou komor parlamentu. Německý ústavní soud navíc ve svém nálezu odkazuje i na nález Ústavního soudu České republiky ve věci Lisabonské smlouvy v pasáži týkající se omezení ústavní suverenity.
A právě zde se ukazují náznaky budoucích možných forem evropské integrace, založených mnohem víc na horizontální spolupráci a výměně i sdílení zkušeností ústavních institucí jednotlivých členských zemí ve vztahu k unii.
Nyní je tedy na německém parlamentu, aby splnil domácí úkol zadaný Spolkovým ústavním soudem a tím otevřel cestu k dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy v Německu.
Autor: Jiří Přibáň
Právník a vysokoškolský pedagog.