Thomas Mirow, MfDnes, 19. srpna 2009
Letošní rok mohl být pro Evropu radostný. V listopadu si připomene pád berlínské zdi, a navíc uplynulo pět let od „velkého třesku“, podstatného rozšíření Evropské unie. Místo odpalování ohňostrojů se však EU sama ocitá v ohni, neboť globální ekonomická krize ji staví před největší výzvu od roku 1989.
Skutečně obtížná otázka zní, zda by krize mohla vést ke zvratu evropské integrace. Existují čtyři klíčové otázky, které je třeba řešit, chcemeli zajistit, aby Evropa vyšla z této krize posílená.
První otázka se týká pokračování rozšíření.
Unie je nesporným úspěchem, neboť je největší integrovanou hospodářskou oblastí na světě a představuje více než 30 procent světového HDP a zhruba 17 procent světového obchodu. Navzdory výraznému letošnímu hospodářskému poklesu některých středoevropských a východoevropských ekonomik pozvedl jejich vstup do EU celkový hospodářský růst Unie – Evropská komise odhaduje, že HDP v nových členských zemích se v období let 2004-2009 zvýšilo o 1,75 procentního bodu navíc. Pokud jde o evropskou patnáctku před „velkým třeskem, rozšíření významně přispělo k jejímu růstu prostřednictvím investičních příležitostí a zvýšené poptávky ze zahraničí: v roce 2007 putovalo do nově přijatých zemí 7,5 procenta exportu ze starších členských států. V roce 1999 to bylo jen 4,7 procenta. Střední a východní Evropa se do roku 2007 stala druhou nejvýznamnější exportní destinací pro země eurozóny.
Mirow: Ekonomická krize postavila EU před největší výzvu od roku 1989. – Berlínské oslavy 50. narozenin Evropské unie, zrozené podpisem Římských smluv v roce 1957. Zleva předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Poettering, německá kancléřka Angela Merkem a předseda Evropské komise Jose Manuel Barroso. foto čtk
Členství v EU je dnes silnější pobídkou než kdykoliv dříve jak pro tři „kandidátské země (Chorvatsko, Makedonie a Turecko), tak pro pět „potenciálních kandidátských zemí (Albánie, Bosna a Hercegovina, Kosovo na základě rezoluce 1244 Rady bezpečnosti OSN, Černá Hora a Srbsko). Unie jim nesmí zabouchnout dveře. Hospodářská krize jasně ukázala, že si EU nemůže dovolit černé díry na mapě Evropy.
Druhá klíčová otázka se týká vnitřní struktury EU.
Lisabonská smlouva nabízí zásadní přestavbu fungování Unie, avšak navzdory naléhavé potřebě zvýšit mobilitu a pružnost institucí Unie stále čeká na ratifikaci. Vzhledem k hospodářské krizi je dnes důležitější než kdykoliv dříve tyto reformy zavést.
Třetí otázka se týká eura.
Dvanáct nových členských států, které vstoupily do EU v letech 2004 a 2007, se zavázalo k jeho přijetí, avšak bez pevně daného data. Rozšiřování eurozóny je proto pomalé, a to zvláště ve střední a východní Evropě, kde se zatím k jednotné měně připojily pouze Slovinsko (v roce 2007) a Slovensko (v roce 2009).
Finanční a ekonomická krize však ukázala výhody členství v eurozóně. Deset let po zavedení společného platidla má šestnáctičlenná eurozóna druhou nejdůležitější měnu, která tvoří více než čtvrtinu rezerv v zahraniční měně všech centrálních bank a předstihla dolar v roli preferované měny emisí mezinárodních dluhopisů.
Stále významnější role eura přináší stabilitu, jež nikdy není důležitější než v dobách otřesů. Evropská banka pro obnovu a rozvoj proto podněcuje všechny nové členské státy EU, které s tím ještě nezačaly, aby sestavily důvěryhodný a přesvědčivý plán přijetí do eurozóny. Kritéria pro zavedení eura se však nesmějí změkčovat.
Poslední otázka se týká evropské solidarity.
Rozšíření EU přineslo větší prosperitu a zvýšení životní úrovně v celé Unii, zejména pak v nových členských státech. Prospěch z rozšíření však měla i řada starších členských států, a to nejen v ekonomicky měřitelných aspektech. Prorůstání lidí, regionů a států posiluje základy, na nichž Evropa stojí.
Noví členové Unie přijali růstové modely, které se v různé míře spoléhají na zahraniční kapitál při financování domácích investic a na bankovní soustavy vlastněné převážně západoevropskými bankami. Je to model, jenž dobře slouží novým i starým členským státům. Investoři z evropské patnáctky vynaložili v roce 2006 ve střední a východní Evropě 37,2 miliardy eur, což je zhruba dvojnásobek částky 19,2 miliardy eur, které tam utratili v roce 2004. V uplynulých pěti letech přesáhly přímé zahraniční investice v nových členských státech 100 miliard dolarů.
Tento proces umožnil západoevropským firmám a bankám expanzi na nové trhy s vyššími růstovými tempy, které tak uspokojily zadržovanou poptávku a využily dosud nerealizovaný potenciál. Ve střední a východní Evropě to vytvořilo nová pracovní místa a ve starších členských státech to zvýšilo prosperitu. Kdybychom se k novým členským zemím obrátili zády, mělo by to vážné ekonomické důsledky.
EU vyvodila správné závěry, když zdůraznila, že balíky záchrany národních bank nesmějí být koncipovány tak, aby vysávaly život z dceřiných společností, a také když zdvojnásobila – na 50 miliard eur – protikrizové zdroje dostupné členským státům EU stojícím mimo eurozónu.
Dnešní krize nabízí příležitost ukázat, že Unie může zajišťovat stabilitu, podporu i solidaritu. Podnikneli správné kroky dnes, pokládá základy, které jí umožní vyjít z dnešních obtíží posílená a jednotnější.
Autor: Thomas Mirow