Vladimíra Straková, Lidové noviny, 20. listopadu 2009
Paříž a Berlín zajímaly spíš klíčové posty v Evropské komisi než vedení EU
Za vytvořením nových postů v čele Evropské unie možná byly vzletné myšlenky, při hledání vhodných adeptů ale přišel na řadu chladný kalkul. Zvolit „prezidentem unie“ výraznou osobnost typu Tonyho Blaira, kterého zná celý svět? Nebo vsadit na nevýrazného politika, který je ale pracovitý a schopný uzavírat kompromisy jako belgický premiér (a pozdější vítěz) Herman Van Rompuy?
Pro dvojici velkých států tvořících tradiční „motor evropské integrace – tedy Francii a Německo -byla výhodnější druhá varianta. A dobře věděli proč. Ve stejné chvíli se sestavuje i nová Evropská komise, kde jsou stále ještě volné skutečně klíčové posty. Hlavně po nich se při hledání „prezidenta či „ministra zahraničí EU bedlivě poohlíželi lídři těchto zemí.
Vedoucí posty jsou v EU rozdělovány tak, aby byly síly jednotlivých 27 států vyrovnané. Zjednodušeně řečeno: když jednu funkci dostane pravicově zaměřený politik z malé země, jinou by měl dostat levicově zaměřený politik z velké.
Bude Herman Van Rompuy do počtu? Na snímku belgický premiér na tiskové konferenci po jeho projevu o rozpočtu 13. října 2009 v belgickém federálním parlamentu v Bruselu. Foto čtk
Ani jedna z dvojice výše jmenovaných zemí však kandidáta z řad svých politiků hlasitě neprotlačovala, místo toho dostal přednost kompromisní Belgičan. Důvod? V diplomatických kruzích se proslýchalo, že by raději dosadily svého člověka do Evropské komise na místo, které by sice mělo menší oblast záběru než například evropský prezident, ale na druhou stranu by bylo podstatně vlivnější.
„Prioritou britské vlády je získat jedno z ekonomických portfolií a o totéž usilují i francouzská a německá vláda, citoval list International Herald Tribune Charlese Granta, šéfa renomovaného londýnského Centra pro evropskou reformu. Pokud by tedy jedna ze zemí prosadila svého kandidáta do některé z nových funkcí, hrozilo by jí, že by na ně při rozdělování důležitých ekonomických křesel v komisi už nezbylo.
Jak sdělil citovaném deníku jeden nejmenovaný evropský diplomat, hlavně Britové se obávají toho, že Francie získá portfolio vnitřního trhu, což je obzvláště v době finanční krize nadmíru důležitá oblast. Přesto ale nakonec Londýn s obsazením tohoto postu nakonec souhlasil.
Ostatně už před začátkem volby se předpokládalo, že silná politická osobnost bude dosazena spíše na místo evropského ministra zahraničí, protože tato funkce bude mít větší prestiž. „Prezident si musí být vědom svých limitů, a ne se snažit být druhým ministrem zahraničí, citovala AFP německého europoslance Elmera Broka. A to byl očividně také jeden z důvodů, proč prezidentský post připadl menšímu státu – Belgii.
Funkce „prezidenta a „ministra zahraničí EU byly vytvořeny proto, aby zpřehlednily práci rozšířené unie, sjednotily její hlas uvnitř i navenek. Objevují se ale obavy, že výsledkem teď může být naopak ještě větší zmatek. S odkazem na slavnou otázku někdejšího ministra zahraničí Spojených států Henryho Kissingera „Komu mám zavolat, když chci mluvit s Evropou? francouzský ministr pro evropské záležitosti Pierre Lellouche poznamenal: „V nové EU budete mít čtyři čísla – evropského prezidenta, ministra zahraničí, hlavu předsedající země a šéfa Evropské komise.
Bude tedy zajímavé si počkat, kolik lidí ve Washingtonu si do mobilu uloží: „EU – Van Rompuy.
Autor: Vladimíra Straková
