Timothy Garton Ash, Respekt, 30. listopadu – 6. prosince 2009
Dva nejvyšší představitelé EU dokonale reprezentují její skutečnou vnitřní povahu
Větší respekt na mezinárodní scéně by si vysloužili i Křemílek s Vochomůrkou.“ Tento komentář jednoho čtenáře novin je nepochybně hodně nespravedlivý, ale jmenování Hermana Van Rompuye a Cathy Ashtonové do nejvyšších funkcí EU je nicméně velkým zklamáním. Důležitější a překvapivější je přitom obsazení postu vysoké představitelky pro zahraniční politiku. Paní Ashtonová působí jako milá a schopná kompromisní osoba, na její naprostý nedostatek mezinárodních zkušeností je však téměř bolestné pomyslet.
Za dveřmi Evropské komise je pocit rozčarování téměř hmatatelný. A nejmenovaný spolupracovník Baracka Obamy komentoval volbu s diplomatickým odstupem: „Není to přesně to, v co jsme doufali.
Kéž by bylo záhadou, jak k takové volbě mohlo dojít. Jmenování však přesně kopíruje logiku dnešní Evropské unie. Odráží vůli demokraticky zvolených vlád členských zemí a dvou nejsilnějších politických uskupení v Evropském parlamentu. Na kandidátovi Van Rompuyovi se shodly Německo, Francie a středopravá část parlamentu. Ashtonová se vynořila jako průnik tří kritérií: je z levého středu (když pravý střed získal post prezidenta), je Britka odměnou za to, že se Gordon Brown vzdal kandidatury Tonyho Blaira na post prezidenta, a je žena. Skutečnost, že v Evropě je přinejmenším padesát lépe kvalifikovaných lidí, nehrála v takových počtech roli.
Pesimistický rozum za deštivého listopadového dne: Tohle Velké Švýcarsko dostalo tváře, jaké si zaslouží. Na snímku z 8. července 2009 historicky první prezident EU Herman Van Rompuy se opírá o uměleckou instalaci na pláži v belgickém De haanu. Foto čtk
Van Rompuy a Ashtonová opravdu nemají nejlepší předpoklady upoutat pozornost Washingtonu nebo Pekingu. Provoz na ulici nezastaví ani jeden z nich. Na druhé straně oba EU dokonale reprezentují v tom smyslu, že zviditelňují a vystavují na odiv její skutečnou vnitřní povahu. Po pravdě řečeno jsou pro dnešní EU přesně tak typičtí, jako generální tajemník Pan Ki-mun dokonale reprezentuje OSN.
Dolování naděje
V této neslavné chvíli mě opět napadá jedno z mých oblíbených rčení: optimismus vůle, pesimismus rozumu. Musím se ale přiznat, že má jindy optimistická vůle tentokrát přímo žebrá o dávku steroidů, aby chmury intelektu překonala. Povzbuzený chemikáliemi bych optimisticky argumentoval takto: protože v praxi všechno stále závisí především na jednotlivých členských zemích, je dobré mít v čele dvě nevýrazné postavy schopné dosahovat kompromisu. V příštích letech se Van Rompuy může soustředit na vytváření mechanismů strategické spolupráce v Evropské radě, zatímco Ashtonová může budovat důležitou instituci evropské zahraniční politiky.
Bude-li Ashtonová chtít uplatnit nejdůležitější páky EU – obchod, rozvojovou pomoc, rozšíření nebo antimonopolní zásahy – při řešení jakéhokoli vnějšího problému, přijdou jí vhod její dobré vztahy s předsedou Evropské komise Barrosem. Malé úspěchy v nepříliš významných zemích Afriky a Blízkého východu, kde Německo, Francie a Británie necítí nezvladatelnou potřebu zastávat nezávislé postoje, mohou vydláždit cestu k větším vítězstvím. Pokračující vzestup Číny, Indie nebo Brazílie pomůže Evropanům, aby se soustředili na skutečnou podobu světa, v němž žijí. Na kontinentu se postupně vynoří nová kultura strategického uvažování a Evropané v jednotlivých zemích začnou mluvit podobným tónem o stejných zahraničněpolitických problémech (byť stále různými jazyky). Za pět let bude situace zralá pro příchod jiného, významnějšího vysokého představitele, který již bude příslovečně schopen zastavit dopravu v Káhiře, když ne rovnou v Pekingu.
Smutné vyhlídky
Ale pesimistický rozum odpovídá: až naprší a uschne, milá optimistická vůle. Evropě nebrání v dosažení silného společného hlasu jenom šéfové národních vlád. Jejich váhání odráží postoj obyvatel jednotlivých zemí. V racionální rovině chápou, proč musíme jednat společně, ale když přijde na politiku, jsou chycení v logice domácího uvažování. Po každém evropském summitu spěchají všichni šéfové vlád domů, aby ohlásili v domácích médiích velké národní vítězství. Nejlepším příkladem byl ostatně právě triumfální způsob, jakým jmenování paní Ashtonové prezentoval na domácí půdě Gordon Brown. Politické divadlo je národní a lokální, nikoli evropské. Jediné celoevropské představení nabízí Silvio Berlusconi, a to je především fraška.
Většině obyvatel Evropy vyhovuje, co jim EU nabízí v podobě svobody pohybu, prosperity, bezpečnosti či spotřební nabídky a prosazování evropské moci na světové scéně je nezajímá – a už vůbec ne vojenské moci. Mnozí mají pocit, že jsme si toho v minulosti užili až až. Raději přiveďte domů naše chlapce z Afghánistánu a nechte nás na pokoji. Stačí, když si udržíme vlastní životní úroveň s jejím specifickým mixem prosperity, rozmanitosti, volného času a sociálních jistot. Představa, že bychom stejné požitky nabízeli dalším Evropanům na Balkáně, nebo dokonce v Turecku, se ale střetává se stále větším odporem. Na stránkách prestižních novin je možné rafinovaně argumentovat, jak v dlouhodobé perspektivě potřebujeme společnou zahraniční politiku třeba jenom proto, abychom si dosaženou úroveň udrželi, slyší na to ale málokdo. Dnešní vnější výzvy – klimatická změna, globální chudoba, Rusko, vzestup Číny – nepůsobí naléhavě a neburcují jako armády Hitlerovy třetí říše nebo Stalinův Sovětský svaz rozpínající se v srdci Evropy. Nevyvolávají pocit, že se všichni musíme vzchopit a být připraveni.
Jinými slovy, Evropa volí už tím, že se vyhýbá závažným rozhodnutím. Volí mírný, pomalý, postupný úpadek. Evropa se stává muzeem kvalitního života – dosud zářícím a moderním, s postupem let ale stále matnějším a oprýskanějším. A tohle Velké Švýcarsko dostalo tváře, jaké si zaslouží. Tak to alespoň tvrdí pesimistický rozum za deštivého listopadového dne.
Autor: Timothy Garton Ash
