02.01.2010
Petr Zavadil, Lidové noviny, 2. ledna 2010
Deset důvodů, proč se v Evropské unii nic podstatného nezmění
Lisabonská smlouva byla v průběhu svého vzniku glorifikována i démonizována. Nyní vstoupila v platnost. Začíná nová éra – chtělo by se říct. Ale nezačíná. Ať už kvůli tomu, že konečný text obsahuje záměry původního projektu evropské ústavy ve značně oslabené formě. Anebo prostě proto, že hlavní problém Evropské unie nespočívá v její základní smlouvě.
Žijeme ale v nepředvídatelné době. Proto na úvod musím dodat: pokud se v EU přece jen něco zásadního změní – tak to určitě nebude díky či kvůli Lisabonské smlouvě.
Důvod první: Nejednota a neakčnost EU vyplývá z nejednoty a neakčnosti jejích sedmadvaceti často velmi odlišných členských států. Zejména v zahraniční a bezpečnostní politice zkrátka členské státy nejsou schopny dosáhnout kompromisu, který by nebyl tak či onak bezzubý. Důvody jsou zřejmé a známé: historie, různé mezinárodní zájmy, politická kultura, rozdíly ekonomické i geografické.
Důvod druhý: Lisabonská smlouva sice zvýšila váhu větších států při hlasování a posílila možnost přehlasovat menšinu států, ale ani v novém systému to není vůbec jednoduché. Navíc – jak vyplývá z dosavadní praxe – je tato eventualita spíše teoretická. Státy EU se silovému řešení při rozhodování v Radě vždycky vyhýbaly. A z ničeho nevyplývá, že by se chystaly tento konsenzuální model opustit. Každý totiž muže být někdy přehlasován, tak proč to riskovat!
Důvod třetí: Stálý předseda Evropské rady Herman Van Rompuy opravdu není evropský prezident. Ani na papíře. Nikoho nejmenuje, neodvolává, nic neratifikuje, neurčuje. Není to lídr, který by měl EU svým programem a myšlenkami měnit. Má řídit zasedání evropských státníků, moderovat jejich vyjednávání, usnadňovat kompromis. A jsme zpátky u důvodu prvního: Van Rompuy se může maximálně postarat o kompromis, který bude méně bezzubý. Ale i o tom lze pochybovat.
Důvod čtvrtý: „Ministryně zahraničí EU Catherine Ashtonová nemůže zařídit, aby unie měla lepší (anebo vůbec nějakou?) zahraniční politiku. Ta vyplývá z případného konsenzu sedmadvaceti členských států. A jsme opět u důvodu prvního.
Důvod pátý: Totéž platí pro vznikající diplomacii EU – oficiálně se tomu říká Evropská služba vnější akce. Ano, ta může usnadnit prosazování případné zahraniční politiky EU. Případné, zdůrazňuji.
Důvod šestý: Posílení většinového rozhodování vůbec neznamená, že EU nutně musí rozhodovat lépe a akčněji. To je jen teoretická představa: když nás nebudou zdržovat kverulanti, půjde to lépe. Nepůjde. Vše nasvědčuje tomu, že se státy budou takové konfrontaci vyhýbat. A to už vůbec nemluvím o tom, zda přehlasování kverulantů vůbec může vést k lepšímu rozhodování.
Důvod sedmý: Určitě je lepší, když EU řídí trojpředsednictví (aktuálně Španělsko-Belgie-Maďarsko) po dobu osmnácti měsíců, než když se jednotlivé státy střídají po půl roce bez institucionalizované koordinace. Ale i dosavadní předsednictví svůj program koordinovala, aniž by to vedlo k nějakému zásadnímu zvýšení evropské akceschopnosti. A navíc: aktuální program španělskobelgicko-maďarské trojky zní úplně stejně jako programy dosavadních předsednictví. Soupis strategií, dokumentů, iniciativ a priorit nezavání žádným obratem. Může být k něčemu revidovaná Lisabonská strategie? Když se pro původní Lisabonskou strategii – dohnat a předehnat USA – těžko hledá jiný výraz než fiasko?
Důvod osmý: Evropská unie si určitě nezíská občany členských států jen tím, že vybere do funkcí Van Rompuye, Ashtonovou, pozmění a zjednoduší své rozhodovací mechanismy a jasněji do svého základního dokumentu napíše, co je jejím cílem. A přesně to přitom přináší Lisabonská smlouva.
Důvod devátý: Evropská unie určitě nebude hrát „vedoucí úlohu (cituji program aktuálního trojpředsednictví) ve světě díky výše popsaným technikáliím. Dosavadní smlouvy přece unii hrát vedoucí úlohu nezakazovaly. A ani ji v tom nijak neoslabovaly. Jestli ji něco oslabovalo, pak to byla nejednota. A na tom se nic nezměnilo ani po Lisabonu.
Důvod desátý: Ano, lisabonské reformy mohou leccos usnadnit, zjednodušit, zprůchodnit, posílit. Nic víc, nic méně. Evropská unie strávila na cestě k Lisabonu příliš mnoho času, spotřebovala příliš mnoho energie a politického kapitálu. Proto bylo nutné dojít k cíli. Již během této cesty se ale ukazovalo, že energii a politický kapitál na nic jiného a zásadního možná ani nemá. A na tom se nic nezměnilo. Zatím.
Autor: Petr Zavadil
