Jan Macháček, Respekt, 4.-10. ledna 2010
Představy, že teď po Lisabonu bude Evropa jen odpočívat, jsou naivní
Evropská unie právě začíná fungovat podle nových not Lisabonské smlouvy. Leckdo se domnívá, že konečně nastane vytoužený „klid na práci“, období stability institucí, přestávky v dalším sjednocování a že se místo sporů o uspořádání, pravomoci a hlasovací váhy bude diskutovat pouze o konkrétních problémech a výzvách současného světa.
Tato představa je (bohužel či bohudík, záleží na tom, jak se k tomu kdo stavíme) ovšem iluzorní. Evropa se sice bude muset soustředit více na své zájmy, představy a konkrétní úkoly (jinak nepřežije), ale diskuse o tom, jak má Unie do budoucna vypadat, vypukne ještě dříve, než se vzpamatujeme. Rozpoutají ji elity, protože diskusi vždycky někdo vede, ale stále více se do ní budou projektovat mocenské, obchodní, lobbistické, občanské a mnohé jiné zájmy.
Co je federace
Státoprávní věda rozlišuje různé stupně spojení států od unie přes konfederaci po federaci. Vše, co se nachází mezi tím, je ze své povahy nestálé, nejisté, jaksi nedokončené či nestabilní. Evropská unie je ze státoprávního pohledu hybridem, stojí „mezi. Je kombinací supranacionálního společenství (některé pravomoci Unii nadělují národní vlády) a mezivládního rozhodování (dohadují se vlády na mezivládních konferencích).
Jak dál, nahoru nebo dolu? Na snímku Evropa pasáž v německém Hamburgu. Ilustrační foto Euroskop
Evropská unie má již dnes minimálně jednu velmi silnou a důležitou, čistě federální instituci a tou je Evropská centrální banka (ECB). Měnová unie (častěji se říká eurozóna) je polem federálního rozhodování. ECB je federální mimo jiné proto, že je nezávislá na vládách a Evropské komisi, a rovněž proto, že zastoupení jednotlivých států v jejím vedení nesouvisí s demokratickým diktátem (či počtem obyvatel), ale spíše s principy checks and balances (protiváhy, kontroly a pojistky): postavení Lucemburska v ECB je tak srovnatelné třeba s Itálií. Proto také měnová unie leží tolik v žaludku eurofobům a právě demontáží měnové unie by skeptici rádi zahájili rozebrání celého evropského projektu.
Lze naopak čekat, že existence jednotné měny logicky povede k dalším federalistickým tendencím. Měnová unie je totiž důkazem onoho nestabilního, hybridního mezistavu. Z hlediska hospodářské politiky je prostě nad slunce jasné, že Evropa kulhá. Jednu „federální nohu (tu měnovou) totiž zatím nevyvažuje druhá noha – fiskální. Celkový rozpočet Unie tvoří sotva jedno procento jejího HDP (národní vlády jsou z tohoto pohledu čtyřicetkrát větší, silnější a mocnější). Příklady krize v Řecku či Španělsku jsou dokladem toho, že bez protiváhy fiskální unie (a nějaké společné evropské daně) nemůže Evropa dobře fungovat. Americká federální vláda umí pomocí federálních fiskálních transferů pomáhat postiženým regionům či státům. Evropská unie to v adekvátní míře nedokáže. Rozděluje sice peníze v rámci rozvojových fondů, ty jsou ale plánované na dlouhé roky dopředu a s normální fiskální politikou nemají nic společného. Samozřejmě federální daň pochopitelně neznamená (v dnešním globálním světě sebevražedné) zvyšování daní. Adekvátně by se musela snížit národní daňová zátěž.
Než se ale v Evropě začne pořádně diskutovat o federalismu, mělo by se začít s ujasněním pojmů, aby někdo nemluvil o koze a druhý o voze. Například pro Brity je pojem federalismus srovnatelný s decentralizací. Leckdo v Británii říká federalismus procesu postupného nadělování větších pravomocí lokálním parlamentům ve Skotsku či Walesu. Proto v britském diskurzu rovná se mnohdy federalismus decentralizaci.
To známe i z historie Československa. Federalismus v komunistickém Československu měl rovněž představovat decentralizaci, navíc šlo podobně jako v Británii o asymetrický (záměrně) federalismus: existovala Komunistická strana Československa a Komunistická strana Slovenska, nikoli ale česká komunistická strana. Podobně u akademie věd. Stejně existuje britský parlament a parlament skotský a waleský, ale anglický žádný nenajdeme.
Kontinentální Evropa bude chápat federalismus opačně, tedy jako centralizaci. Federalismus ale není jen centralizace, a už vůbec ne unifikace a glajchšaltování. Základem ideje federalismu je i princip vnitřní konkurence. Jednotlivé státy americké federace mezi sebou soutěží. Mají různé prodejní (sales tax) a mnohé jiné daně. Někdo více investuje do infrastruktury, jiný do životního prostředí či bezpečnosti. Společně se soutěží o domicil firem a občanů, protože z počtu a movitosti rezidentů se odvíjejí daňové příjmy.
Dopředu, nebo zpět
Pro další vývoj ve spojování Evropy je důležitá otázka, co je elitářské a umělé a co je jaksi přirozené, spontánní, autentické, či dokonce lidové. Podle kritiků EU je evropská integrace umělá a elity předbíhají přání lidu. Tak to ale je a bylo vždycky. V době vzniku americké ústavy bylo „mužů (men) pár tisíc a většinou to byli majitelé pozemků určité velikosti, později přibyli „muži, kteří platí daně. Elity vždycky předbíhají, to však neznamená nic umělého.
Elity si lze představit i jako reprezentanty reálných politických a ekonomických zájmů, kteří vždy formulují a prosazují své zájmy nejjasněji. A nyní lze očekávat, že tito lidé pochopí, jak je kulhání na jednu nohu, mezistav či hybrid nestabilní útvar, a vsadí na jistotu: budou po politicích žádat stabilní celek a jednoduchá pravidla.
Přitom podstatou federalismu musí být vyvažování praktikované v měnové unii. Proto by bylo nejjednodušší začít postupné budování evropské federace vytvořením druhé komory Evropského parlamentu. Každý stát by měl podobně jako v USA dva senátory. Z těchto lidí by se staly důležité a vážené figury, které by dokázaly Evropu (Brusel) přiblížit domácímu publiku. Další kroky směrem k federalismu by po vzniku Senátu následovaly přirozeněji.
V jinak výborném článku o nedávno zesnulém profesoru Vojtěchu Ceplovi napsal Tomáš Němeček do Lidových novin, že Cepl byl „pravicovým federalistou. Potíž je v tom, že federalismus není a nemůže být ani pravý ani levý. Je to prostě státoprávní konstrukt, institucionální kostra či jakýsi věšák, na který se věší politické maso, které si lidé ve volbách zvolí.
Osobně bych vsadil boty na to, že do roka propukne v EU naplno diskuse o budoucím institucionálním uspořádání a nejpozději do pěti šesti let tu bude smlouva, která bude znamenat další krok k federaci. Evropská unie se totiž může vydat pouze dvěma směry. Směrem dopředu k federaci, nebo dozadu k rozpadu. Potíž ústupu je ale v tom, že nemusí být bezbolestný. Válka Severu proti Jihu byla také válkou o ústup z federalismu směrem ke konfederaci. I v Evropě ale federace znamená prostě pokrok v dobrém smyslu tohoto poněkud zprofanovaného slova.
Autor: Jan Macháček
