Hana Chuka, EUROSKOP, 8. července 2010
Typický bruselský úředník je člověk vysoce vzdělaný, ještě lépe placený a prací mírně znuděný. Ačkoli si na podmínky svého zaměstnání velmi často stěžuje, jeho profese představuje jedno z vůbec nejbezpečnějších zaměstnání a o místo se zpravidla bát nemusí. Přinášíme vám postřehy z historicky posledního fejetonu věhlasného sloupkaře Charlemagne pro týdeník The Economist, ve kterém se zamýšlí nad identitou bruselských funkcionářů a unijním euro-nacionalismem.
Mou zemí je Evropa
Pro bruselského úředníka je Evropská unie církví, evropanství náboženstvím a národní hrdost největším možným zlem, píše Charlemagne. Je obecnou pravdou, že pro starý kontinent představoval nacionalismus dlouhou dobu těžké prokletí, které proces evropské integrace často notně zmírnil a v některých případech eliminoval úplně. Vezměme si například cynickým populismem vybičované napětí mezi Slováky a Maďary, které však v současných podmínkách naštěstí představuje nejzazší možnou mez vnitroevropských bilaterálních vztahů. Jakkoli nevkusné, podobné politické roztržky už díky evropskému právu nemohou vyústit v masovou diskriminaci, ani ohrozit volný trh a unijní lpění na společné identitě je tak minimálně v tomto případě ku prospěchu věci.
Víc než národ
Charlemagne se při zkoumání fenoménu bruselského úředníka pozastavuje nad faktem, že sami eurokraté často pocházejí z politicky a ideově silně nezávislých regionů, jako je například Katalánsko, či Wales. Na místo boje za jejich nezávislost však po vzoru zpovědních kněží z první linie pozorují špinavé dohody, podepisované ve jménu státních zájmů, kde se ministři perou za kvóty pro „své rybáře, případně exportní výhody pro národní autovýrobce.
Charlemagne: Národovci se mýlí, nejhorší výmysly v historii evropské integrace byly až na výjimky téměř vždy produktem národních vlád, nikoli eurobyrokracie. Na snímku mladý bruselský úředník projíždí na kole kolem budovy Evropského parlamentu. Foto: getphoto.cz
Toto anti-nacionalistické přesvědčení evropského úředníka s sebou bezpochyby přináší jisté riziko. To se v lepším případě projeví naivitou byrokrata ohledně míry integrace, kterou je obyčejný volič schopen unést a snést, v horším scénáři může mnohdy vyznít anti-demokraticky. Jako každá vyšší kasta, i eurokraté se vyznačují jistou mírou autoritářství a zpátečnictví. Když Francouzi a Holanďané odmítli v roce 2005 euro-ústavu, byrokratická elita remcala, že schvalování tak komplikovaného dokumentu nemělo být nikdy svěřeno do rukou „obyčejným lidem. Nutno ovšem podotknout, že jistá míra unijního elitářství měla vždy své dobré důvody – nebýt ní, Němci by například nikdy nevyměnili starou dobrou marku za společnou měnu, zatímco Francouzi by jen těžko podpořili východní rozšíření někdejší patnáctky.
Klub nezvolených demokratů
Ačkoli krajní euroskeptici hovoří o unijní diktatuře byrokracie, unii by lépe slušel přídomek demokratického klubu s nevolenými rozhodčími. Bruselští úředníci si zase na oplátku myslí, že kritici EU jsou automaticky nacionalisté. Dlužno říci, že v tomto bodě se hluboce mýlí. Nejhorší výmysly v historii evropské integrace byly až na výjimky téměř vždy produktem sobeckosti a cynismu národních vlád, nikoli eurobyrokracie, uzavírá Charlemagne svůj poslední sloupek pro The Economist.
Autor: Hana Chuka, Euroskop
