Hana Chuka, EUROSKOP, 5. srpna 2010
Pro Silvia Berlusconiho je evropská politika jedna velká nuda. Jeho zahraniční doktrína se omezuje výlučně na vřelé osobní styky s představiteli Turecka, Ruska, Běloruska, či Libye, tedy zemí za hranicemi EU, které s Bruselem navíc nepojí nikterak přátelské vztahy. Týdeník The Economist ve svém posledním čísle zkoumá, proč se Itálie, která stála u zrodu kontinentální integrace a patří k jejím ekonomickým i demografickým tahounům, odmítá podílet na evropském rozhodování váhou tomu odpovídající.
Apeninská ignorance
Za nezájem Italů o vše evropské může z velké části jejich národní vztah k unii. Zatímco Francouzi a Britové vnímají Evropu jako arénu střetu zájmů členských států, pro obyvatele apeninského poloostrova znamená spíše doplněk a často i náhražku jejich vlastní vlády. Pro italskou politickou elitu představoval Brusel na druhé straně výmluvu, s jejíž pomocí mohla po desetiletí zavádět nepopulární opatření, ať už šlo o třídění odpadu, nebo otevření národního trhu. Evropská berla rovněž dobře posloužila v případech, kdy bylo třeba zakrýt vlastní neschopnost.
Jak ale píše The Economist, toto prospěchářské vnímání trochu kazí idealismus, který Italům brání ve špinavých hrách. Zřídkakdy například praktikují v Bruselu tak oblíbené smlouvání za jednacím stolem, při kterém si členské státy v souladu s principem reciprocity navzájem prokazují „laskavosti. Veto z italské strany je rovněž slyšet jen velmi vzácně; Berlusconi jeho prostřednictvím naposledy zmařil hromadné odsouzení ruské invaze do Gruzie, což lze přičíst právě jednomu z premiérových mnoha externích přátelství.
Zasekla se Itálie v době mocenských bojů mezi Guelfy a Ghibelliny? V Benátkách to tak každopádně vypadá. Foto Euroskop
Právě díky dlouhé historii „laskavého přehlížení je Itálie v podstatě jediným členským státem, který se dnes nemůže opřít o žádnou stabilní unijní alianci a to dokonce ani v případě svých středomořských sousedů. Velkou roli hraje také nezájem čelních představitelů o evropské dění; jak tvrdí The Economist, italské vyjednávací pozice až donedávna vytvářelo stále zastoupení v Bruselu, zpravidla v předvečer setkání Rady, protože vláda se v otázce koordinace evropských politik ukázala jako zcela neschopná, nemluvě o absenci jakékoli parlamentní kontroly, která by jejich domácí důsledky monitorovala.
Není politika, jako politika
Další bariéry efektivní evropské politiky spočívají v časté fluktuaci vlád, rozdílných až protichůdných prioritách koaličních partnerů, neochotě úředníků učit se od zkušenějších kolegů z ostatních členských států a v neposlední řádě v již zmiňovaném nezájmu italských politických představitelů o evropské dění. Jak podotýká bývalý ministr financí, Tommaso Padoa-Schioppa, italština, stejně jako například čeština, používá slovo „politika nejen ve smyslu politikaření, ale také jako výraz pro vládní strategii, chcete-li koncepci. Zatímco se tak představitelé jiných zemí zabývají politikou pouze ve volebním období, a v jeho mezičase následují příslušnou koncepci, v Itálii se politikaří nepřetržitě. Je proto logické, když v atmosféře soustavných vnitrostranických i mezipartajních konfliktů evropská strategie vyhlíží poněkud okrajově.
Rovněž místa v EU nechávají italské politiky chladnými, tedy s výjimkou bývalého předsedy Komise Romana Prodiho, který ovšem strávil valnou část svého posledního funkčního roku osnováním domácího politického comebacku. Jak uzavírá The Economist, zdá se, že se Itálie zasekla ve věku mocenských bojů mezi Guelfy a Ghibelliny alias Štaufy a Welfy, ve kterých bylo určující vítězství té či oné frakce, nikoli prospěch, který výsledek přinese říši.
Autor: Hana Chuka, Euroskop
