Robert Schuster, Lidové noviny, 6. září 2011
Neuplyne snad den, aby se v německých sdělovacích prostředcích nediskutovalo o stávající krizi společné evropské měny, potažmo kolik záchrana eura nakonec bude stát. Mezi německými politiky od levé až po pravou část politického spektra přitom panuje shoda, že euro je pro jejich zemi a hospodářství důležité. Nic proto nenasvědčuje tomu, že by Německo hodlalo pustit společnou evropskou měnu k vodě.
Přesto se ale v posledních týdnech něco změnilo. V Německu už nejde pouze o sumy, které bude třeba na zachování společné evropské měny vynaložit. Rovněž nejde ani o to, kolik států eurozóny ještě bude muset zažádat o pomoc evropského záchranného deštníku. V souvislosti s krizí eura totiž stále častěji padá jedním dechem i zmínka o budoucí podobě Evropské unie a jejím vnitřním uspořádání.
Německý kancléř Konrád Adenauer v roce 1957 podepisuje Římské smlouvy. Od té doby se v Německu hodně změnilo. (foto: čtk)
O rozruch se postarala především ministryně práce a sociálních věcí Ursula von der Leyenová, když nedávno v rozhovoru pro týdeník Der Spiegel vyjádřila názor, že cílem evropské integrace by měl být vznik Spojených států evropských. Před několika dny se v témže týdeníku vyjádřil ve stejném duchu i někdejší sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder. Lze samozřejmě namítnout, že von der Leyenová, která ani trochu nenastínila, jak by Spojené státy evropské měly vypadat, se za normálních okolností zahraniční politice nevěnuje a že bývalý kancléř je už relativně dlouho mimo aktivní politiku. Když ovšem prohlásí úřadující německý ministr financí Wolfgang Schäuble v jednom rozhovoru, že by bylo zapotřebí zřídit funkci evropského ministra financí, už je to výrok jiného kalibru.
Unie – válka, nebo mír S jistým zjednodušením by se dalo říci, že Německo se tak dnes v debatách o budoucnosti společenství jakoby vrátilo o dvacet let zpátky. V době, kdy se v roce 1991 schylovalo ke schválení maastrichtské smlouvy, se zde rovněž velmi živě diskutovalo o budoucím charakteru sjednocené Evropy. Má být cílem vznik Spojených států evropských či něčeho podobného s výrazně federalistickým uspořádáním, anebo má jít spíš o společenství států, jež ovšem nerezignují na všechny atributy vlastní suverenity?
V letech následujících po Maastrichtu se podobné úvahy dostaly spíše do ústraní a skoro by se dalo říci, že se na ně pod vlivem jiných událostí, například války na Balkáně, případně rozšíření Unie, zapomnělo. Pouze občas přišel někdo z německých politiků s nějakým zásadním diskusním příspěvkem. Vzpomeňme v této souvislosti, jak křesťanskodemokratičtí politici Karl Lamers a již zmíněný Wolfgang Schäuble rozpoutali v polovině devadesátých let diskusi o zřízení „evropského jádra, jež by bylo tvořeno státy, které by postupovaly v otázkách integrace dále než ostatní. V podobném duchu se později vyjádřili i sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder a ministr zahraničí za Zelené Joschka Fischer.
Není také na škodu připomenout si, že v devadesátých letech v této souvislosti často padala silná slova. Například tehdejší kancléř Helmut Kohl nazval sjednocení Evropy záležitostí „války, nebo míru, čímž de facto apriorně utnul možnost, že by mohla německá veřejnost o evropské integraci seriózně diskutovat. Vždyť přece tak krátce po pádu železné opony a sjednocení Německa nemohlo být pochyb o tom, že všechno, co svého času komunističtí vládcové ve východní části kontinentu odepírali svým občanům a co nyní slibovala zajistit vznikající Evropská unie, jako například volný pohyb osob, rušení hraničních kontrol, musí mít pozitivní nádech.
Silná slova nepomohou A co na to němečtí občané? I tady je patrná zajímavá kontinuita, ačkoli to možná zmíněné politiky příliš netěší. Nic se totiž nezměnilo na tom, že ne nepodstatná část Němců těsnější integraci odmítá. Před Maastrichtem tak mnozí činili hlavně proto, že nedostali na rozdíl například od Francouzů nebo Dánů možnost vyjádřit se ke smlouvě v referendu. Tehdy ovšem dosahovaly obě největší strany v zemi, křesťanští demokraté (CDU) a sociální demokraté (SPD) při volbách dohromady okolo osmdesáti procent hlasů, a mohly tudíž celkem oprávněně poukazovat na fakt, že reprezentují vůli rozhodující části veřejnosti, a to napříč společností. Mezitím, s odstupem dvou dekád, se ovšem celková podpora voličů pro CDU a SPD výrazně snížila, řádově až o dvacet procent, a je pouze otázkou času, kdy klesne pod padesát procent.
Pokračovat dál v zavedených kolejích a ignorovat názor rostoucí části občanů, kteří si nejenom že přejí zpět marku, ale v rostoucí míře přestávají chápat, o co Evropské unii vlastně jde, už nebude možné. A po vzoru Kohla nepomohou ani silná slova, což musela poznat i sama Angela Merkelová. Když loni v květnu při projevu během předávání Evropské ceny Karla Velikého v Cáchách polskému premiérovi Donaldu Tuskovi prohlásila, že pokud padne euro, padne i Evropa, vyvolala tím jindy velmi racionálně se chovající kancléřka značné překvapení. S odstupem jednoho roku se dá říct, že euro stále ještě definitivně zachráněno není a totéž platí i pro legitimitu evropského integračního projektu v očích německé veřejnosti. Zatím.
Autor: Robert Schuster, Lidové noviny