Ztrácí evropská „měkká síla“ svou přitažlivost?


Tomáš Rohrbacher, VŠE, 13. září 2011

Evropská unie se prezentuje nejen jako hospodářsky významný aktér, ale staví také na hodnotové orientaci, z níž vyplývá její měkká síla (soft power). Panují obavy, že EU bude ztrácet pozice, které vybudovala právě na své jedinečnosti a odlišnosti – důrazem na stát blahobytu, sociální soudržnost, lidská práva, rozvojovou pomoc a podporu demokracie. Unie by neměla od těchto témat ustupovat, protože stále hraje významnou roli alternativy k USA, Rusku nebo Číně.

Evropská unie se snaží prezentovat jako subjekt se specifickými, možná unikátními vlastnostmi a takto chce být vnímána i na mezinárodní scéně. Evropskou „soft power charakterizují snahy o zamezení ozbrojeným konfliktům či řešení jejich následků, prosazování lidských práv a ochranu životního prostředí. Specifický je také sociálně tržní model.

Přitažlivost jemné síly EU je vždy mixem instrumentálních důvodů a sdílení hodnot a principů, které vychází z přesvědčení, že unie dělá „správné věci. Spolupráce s ní je rovněž příslibem obchodních dohod a příležitostí, finanční či materiální pomoci a bezpečnostních dohod; tak se kombinuje „tvrdá ekonomická moc s „jemnou silou přitažlivosti.

svalyPřitažlivost Evropské unie má být nejen ve svalech… (reprofoto)

Ať už jsou důvody přitažlivosti instrumentální či normativní, je zjevné, že Evropská unie kolem sebe vytváří určité „gravitační pole. Některé země usilují o členství v EU, jiné chtějí patřit do Evropy skrze Radu Evropy, společný trh, zóny volného obchodu, zatímco další země či uskupení unii imitují (Africká Unie, jihoamerický Mercosur).

Podobných gravitačních polí je samozřejmě více: na Balkáně či Kavkazu působí gravitace Ruska založená na vojenské a energetické moci, ve střední Asii pak síla autoritářské, ale ekonomicky mocné Číny. V Latinské Americe vlivem dominují USA, ale profilují se i místní lídři jako Brazílie.

Aktuální stav světové i evropské ekonomiky odhaluje mnohé slabiny EU. Podle kritiky zleva není unie schopná čelit růstu nerovnosti a nechce se podílet na regulaci globálního kapitalismu. Naopak pravicoví kritici vidí v Evropské unii direktivní spolek omezující ekonomické svobody a podkopávající suverenitu a demokratické principy členských zemí.

EU tedy zaostává za svými deklaracemi právě v oblastech, kde usiluje o vedoucí postavení a které jsou zároveň zdrojem jejího vlivu na mezinárodním poli. O které oblasti se jedná?

Ekonomická oblast. Jedinečnost EU spočívá v sociálně tržním hospodářském modelu, který bezpochyby potřebuje zefektivnit a posílit kontrolní mechanismy. Poslední vývoj si vynucuje zásahy do fungování „států blahobytu, protože postupná ekonomická liberalizace spolu s hospodářskými a finančními krizemi oslabuje pozici EU z hlediska ekonomické síly. Evropa by se přesto neměla sociálně tržního modelu vzdávat, ale využít jeho potenciál proti mezinárodním ekonomickým turbulencím, za současné podpory rovného přístupu na trhy, záchrany pracovních míst či udržitelného rozvoje. Sociálně tržní model nemusí nutně znamenat přebujelý a zadlužující se sociální stát, což ukazuje příklad Dánska. Na druhou stranu, absence některých sociálních sítí, zase nezaručuje vyrovnané rozpočty, jak vidíme v USA. Krize některých zemí eurozóny není krizí sociálně tržního modelu, ale politických elit jednotlivých zemí i elit unijních, které např. tolerují nedodržování Paktu růstu a stability.

Měkká síla (soft power)

Koncept „měkké síly (soft power) vychází z předpokladu, že vliv lze odvodit nejen od tvrdé (ekonomické, vojenské) moci, ale také od přitažlivosti. Tato přitažlivost je založena právě na vyjadřovaných hodnotách, názorech a principech. Měkká síla neužívá donucení, ale přesvědčování a dobrovolné přijetí.

Environmentální a humanitární témata. V environmentální politice se EU zasazovala o prosazení Kjótského protokolu pro zmírnění změn klimatu nebo Kartagenského protokolu o biologické bezpečnosti, který se věnuje využití geneticky modifikovaných organismů. V praxi však unie zůstává daleko za proklamovanými environmentálními cíli. Podobně je to v případě humanitárních témat, kde snaha EU o otevřenost dostává trhliny se zpřísňováním imigračních politik. Také navenek se ekonomické zájmy často ocitají v rozporu s deklarovaným prosazováním lidských práv, poskytováním rozvojové pomoci či ochranou životního prostředí. I přes finanční náročnost by EU neměla odsouvat tato témata do pozadí. Měla by využít své pozice a podmiňovat resp. doplňovat ekonomickou spolupráci tlakem na garanci svobod, podporou občanské společnosti a aktivní přístup k ochraně životního prostředí v zemích mimo EU. Svou šanci má nyní na Ukrajině, kde by se měla zasazovat za nestrannost procesu s bývalou premiérkou Tymošenkovou.

Politika/vládnutí. Unie se stále nedokáže vypořádat s krizí legitimity vlastních institucí a demokratickým deficitem, což oslabuje její pozici při podpoře demokracie na mezinárodní úrovni. Přímá politická participace, i přes snahy o podporu občanské společnosti na evropské úrovni, stále zůstává velmi obtížnou a odehrává se zejména zprostředkovaně přes jednotlivé národní státy, či ne zcela přehlednou formou iniciativ a konzultací. V tomto ohledu by EU prospělo zjednodušení a zeštíhlení institucionální struktury a otevření se všem organizacím občanské společnosti tak, aby své mohly říct nejen „profesionální neziskové organizace sídlící v Bruselu, ale i ostatní, včetně neformálních organizací (sociálních hnutí). Také pravomoci Evropského parlamentu mohou být dále posilovány, ale jen za předpokladu, že se volby do něj stanou skutečně evropskými (ve smyslu témat) a budou tak chápány jak voliči, tak kandidáty.

Autor: Tomáš Rohrbacher, VŠE

Sdílet tento příspěvek