Gazeta Wyborcza: Na německou Evropu nedojde


Piotr Buras, Gazeta Wyborcza, 22.6. 2012 (převzato z Presseurop)

Na první pohled to vypadá jako jasná věc: Německo v EU prosadí svou politickou vizi a hospodářský řád. Podle deníku Gazeta Wyborcza to nebude tak jednoduché, protože jeho sociální model je v současné době už v úpadku a na případnou politickou unii není připraveno lépe než ostatní.

Ohledně evropské politiky Německa dnes koluje mnoho mýtů, které nám znemožňují pochopit závažnost dnešní situace. Za vysvětlení stojí přinejměnším dva.

Podle prvního mýtu se Německo – které získalo nejvíce výhod z jednotné evropské měny a je dnes největší evropskou ekonomikou – již necítí být solidární se zbytkem evropského světadílu a otočilo se k němu zády. Ve skutečnosti by bez německé podpory eurozóny euro již dávno padlo. Za poslední tři roky poskytl Berlín jejím členům, kteří se potýkají s finančními problémy, půjčky a úvěry ve výši více než 200 miliard euro.

Podle druhého mýtu se dnes Německo – i navzdory krizi – má tak dobře, že země o Evropu zcela ztratila zájem a místo toho hledá partnery jinde, v zemích, jako je Čína či Brazílie. Je pravda, že právě obchodní vztahy s těmito zeměmi poháněly německý ekonomický růst v prvním čtvrtletí roku 2012, navzdory zhoršující se situaci na finančních trzích. Německý vývoz je však i nadále závislý na eurozóně, do které z něj plyne celých 40 % (zatímco do Číny jen 6 %). Kolaps eura a sociální a politický chaos, který by alespoň v některých ekonomikách eurozóny pravděpodobně následoval, by na Německo měly mnohem větší vliv než na mnohé jiné země.

Konec symbiózy

Zdroje německého problému Evropy – nebo evropského problému Německa – musíme hledat jinde, hlouběji. Předně bylo Německo silně postiženo současnou krizí. Ne sice ekonomicky, avšak politicky a morálně. Tato krize neznamená počátek „německé Evropy, ale naopak její konec. Systém jednotné měny byl založen na německém modelu, s Evropskou centrální bankou jako kopií německé Bundesbanky.

Zhroucení této „maastrichtské Evropy fakticky podrývá dva předpoklady, které jsou pro německou politiku zcela zásadní: že německá řešení jsou pro Evropu nejlepší a že německý politický model v symbióze s evropskou integrací nutně vede k rozkvětu.

Před začátkem krize dávaly obě tyto myšlenky smysl. Německo podporovalo hlubší integraci, která měla sloužit jako motor k budování společného trhu a společné měny – a to vše bylo pro Evropu dobré. Integrace byla však i předpokladem německé poválečné prosperity, která byla založena na znovuvybudování dobré pověsti země na mezinárodní scéně a na rozvoji ekonomiky orientované na vývoz. V posledních několika desetiletích si Německo zvyklo na myšlenku, že co je dobré pro Německo, je dobré i pro Evropu. Tomuto druhu symbiózy je ale dnes konec.

Lék proti krizi

Aby Evropu zachránili, musí Němci nejen sáhnout hlouběji do kapsy, ale také se vzdát svých základních koncepcí týkajících se Evropy a její ekonomiky, které měly Německu v poválečných letech zaručit hospodářský úspěch. To představuje nemalou politickou a intelektuální výzvu.

Neotřesitelný princip, podle kterého je každá země zodpovědná za vlastní dluhy, byl nyní zcela popřen. ECB hrála klíčovou roli v záchraně několika zemí před bankrotem, což zcela vyvrací německé dogma, podle kterého má být jedinou funkcí této instituce obrana měnové stability.

Je paradoxní, že Německo je k takto hluboké reflexi nuceno v době, kdy je jeho současný model úspěšnější než kdy před tím, kdy hospodářství vzkvétá a nezaměstnanost dosáhla rekordně nízké míry. Změna taktiky v takovémto okamžiku si žádá notnou dávku odvahy a odhodlání, které kancléřce Merkelové bohužel chybí.

Obrova slabost

Druhý a jen zřídka přiznávaný důvod dnešního německého evropského dilematu souvisí s jeho vlastní socioekonomickou situací. Zisky z německého hospodářského úspěchu posledního desetiletí byly rozděleny velice nerovnoměrně. Ekonomická nerovnost roste rychleji než v jakékoliv jiné průmyslově vyspělé zemi. Během hospodářského boomu však konkurenceschopnost německých výrobků stála z velké části právě na relativně nízkých nákladech na pracovní sílu, což znamená na nízkých mzdách.

Je pravda, že dříve nezaměstnaní měli z vytváření nových pracovních míst prospěch. Kvalita většiny z těchto míst je však na míle daleko od lukrativních podmínek „rýnského kapitalismu. Německo má nejvyšší míru tzv. „junk jobs [tedy pracovních míst se špatnými pracovními podmínkami a mizivými zárukami budoucího zaměstnání – pozn. překl. ] v Evropě.

K tomu musíme připočítat vysoké zadlužení mnoha obcí, které byly nuceny zavést drastická úsporná opatření a v důsledku toho rušit veřejné služby a zavírat plovárny, kulturní a sociální centra. Eroze německého sociálního modelu byla paradoxně uspíšena zavedením společné měny a ekonomickým boomem, který následoval.

Zatímco Evropa na Německo pohlíží jako na hnací sílu dominující celému kontinentu, Němci sami navzdory své prosperitě zažívají krizi sociálního státu a modelu sociálních výhod, na který si v poválečných letech zvykli.

Demokratický deficit

Třetí evropský problém Německa souvisí s demokracií. Němci odmítají myšlenku eurobondů či jiná radikální řešení s tím, že takovýto přenos pravomocí na EU by vyžadoval změnu ústavy. Ústavní soud v Karlsruhe tak svého času rozhodl, čímž definoval, kam až může integrace zajít.

EU má dnes s demokracií skutečný problém. Jedním z jeho aspektů je technokracie, což znamená, jak upozorňuje Ivan Krastev v posledním čísle listu „Przegląd Polityczny [Politický přehled] že v Itálii či Řecku „mohou voliči měnit vlády, avšak ne svou ekonomickou politiku.

Druhou stranou mince je nedostatek politické vůle ze strany jednotlivých národních společností (nejen té německé) delegovat na EU více pravomocí. Je možné, že Evropu půjde zachránit pouze za cenu velkého kroku směrem k politické unii, avšak právě proti této myšlence nyní veřejné mínění v mnoha členských státech brojí.

Americký ekonom Raghuran Rajan před časem napsal, že politikové nejsou schopni reagovat na nebezpečí neznámého rozsahu. To dobře vysvětluje postoj Angely Merkelové. Německá politika se až doposud zaměřovala na omezení škod a snahu zachovat co nejvíce z „německé Evropy.

V posledních dnech se však kancléřka Merkelová zmínila o nutnosti ustavení politické unie, o které budou lídři EU jednat během summitu na konci června. Největší překážkou by mohl být nikoliv Berlín, ale Paříž. Dilema „buď kolaps EU, nebo politická unie se dnes stalo velice reálným. Největší slabinou Merkelové byla v posledních letech asi právě její neschopnost připravit veřejnost na některý z těchto scénářů.

Autor: Piotr Buras, Gazeta Wyborcza (převzato z Presseurop)

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality