Hledá se kardinál Richelieu


František Šulc, Lidové noviny, 4. 9. 2008

Evropská unie stojí na rozcestí. A pokud chce hrát roli mocnosti, musí se obrátit k reálpolitice. Ale na začátek jedna kvízová otázka: Kolik změn hranic bylo od počátku 50. let do konce 80. let v Evropě oficiálně uznáno? Tato otázka není samoúčelná, protože odpověď na ni může osvětlit, proč v evropské oblasti vnímáme jakékoli změny hranic s tak velkou opatrností.

To se samozřejmě projevuje i v politikách, které zaujímáme ke sporům ve vzdálenějším zahraničí. Dají se tak zmínit současné debaty o Abcházii a Jižní Osetii či v minulosti o Balkánu, jehož dělení zakončily bouřlivé spory o Kosovo.

Uvažování o hranicích na starém kontinentu vychází z našich historických zkušeností a je formováno dvěma aspekty – a) změny hranic s sebou nesou v drtivé většině křivdu a b) křivdě je nutné zabránit stabilizací hranic a dohodou obsahující kompromis o vnitřním uspořádání. Předpoklad je takový, že když se to podařilo v Evropě, musí to jít i jinde ve světě. Bohužel tento přístup je idealistický, evropocentrický a ignorující historii.

Hranice jsou proměnlivé

Dějiny států a národů jsou dějinami křivd. Vždy někdo získává a někdo ztrácí. Národy se stěhují, státní útvary sílí a slábnou a to vše s sebou samozřejmě nese křivdy, které se tak dobře ukládají v národním podvědomí a formují vztahy společnosti nejenom k sousedům, ale i vzdálenějším státním útvarům.

Trefně popsal výše uvedené francouzský geopolitik Jacques Ancel: Geograf by neměl vycházet ze současných hranic, ale měl by brát v úvahu, že nejsou žádné přirozené hranice, že hranice nejsou nutně lineární, že hranice jsou stále proměnlivé, že hranice jsou politickou izobarou, která odráží momentální rovnováhu mezi dvěma tlaky: rovnováhu mezi dvěma masami a mezi dvěma silami.

Jedním z důsledků 1. světové války byl apel na právo na sebeurčení národů.
To mělo mimo jiné vést k rozbití starého kontinentálního systému, který byl příčinou zákopového krveprolití.

Nové státy měly být zároveň jazýčkem na vahách, který bude bránit ambicím velkých. Jak se ukázalo, systém byl nefunkční a vyvrcholil 2. světovou válkou. Po jejím skončení došlo v Evropě k masovým přesunům obyvatelstva a k úpravám hranic, i když ty v zásadě kopírovaly předválečný stav (nepočítámeli sovětské zábory). Situace byla ovšem odlišná – USA se nestáhly do izolace tak jako po Velké válce a tlačily na evropské státy, aby své spory urovnaly mírovou cestou.

Jedním z projevů bylo i vyřešení hraničních sporů tak, aby nemohly být příčinou ozbrojených konfliktů. Krátce na to stav v Evropě zakonzervovala vypuknuvší studená válka. Západoevropské státy byly schopné překonat animozity a začít spolupracovat hlavně v hospodářské oblasti. Po pádu železné opony a přijetí zemí střední a východní Evropy do společenství se oblast prosperity, kde nehrozí válka, bezprecedentně rozšířila.

Byť je výše uvedené velkým zjednodušením, přesto je patrné jedno – stabilita a prosperita je v našem vědomí spojována se stabilitou hranic, potlačením národních a mocenských aspirací vůči sousedům a hledáním kompromisu. To je samozřejmě v rozporu nejenom s Ancelovým postřehem, ale i realitou. Zatímco Evropa dospěla k tomuto zjištění bolestivou evolucí, velká část světa je na tom jinak. A tomu by měla politika EU, pokud má ambice být plnoprávným hráčem na mezinárodním poli, což by měla, odpovídat. To se ale ne zcela děje.

Hledání strategie Unie se může chlubit tzv. „soft power, která však – pokud není v symbióze s „hard power a reálpolitikou – nemůže hrát pozitivní úlohu v konfliktech typu Gruzie. Na Kavkaze totiž nejde o „pouhé nacionalistické třeštění, ale o mocenský souboj, ve kterém Gruzie hraje podobnou roli jako Československo v roce 1938 či zástupné konflikty během studené války.

Evropská unie by měla v první řadě odpovědět na otázku, zda je Gruzie pro její budoucnost strategicky natolik důležitá, že se bude v oblasti angažovat. A pokud ano, tak musí přijmout adekvátní politiku se všemi důsledky – třeba „obětovat Abcházii i Jižní Osetii a soustředit se na masivní pomoc Gruzii tak, jak tomu bylo třeba po válce v případě Izraele. Nebo zvolit jinou strategii, jejímž cílem však v každém případě bude oslabování Ruska v geopolitické aréně. Co by v současné situaci udělal kardinál Richelieu? Jednoznačně by pro něj byl na prvním místě raison d’état. A státem je v tomto případě celá unie.

P. S.: Odpověď na kvízovou otázku zní: dvě změny – Terst v 50. letech a uznání Malty v 60. letech.

Autor: František Šulc

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality