Euroskop, 30.8. 2013
Měly být vlajkovou lodí evropské bezpečnostní politiky a ukázat, že kromě NATO dokáže mezinárodnímu společenství nabídnout kontingenty rychlé reakce i EU. Jenže se zdá, že o jejich pomoc nikdo nestojí – poslední indicií je neúčast battlegroups na misi v africkém Mali. Jaká budoucnost jednotky čeká?
Evropské bojové skupiny jsou společnými jednotkami o síle praporu (přibližně 1500 mužů), připravených na nasazení do deseti dnů od posvěcení mise Radou Evropské unie (jejich nasazení musí pochopitelně schválit ještě národní parlamenty přispívajících států). Jednotka může být soběstačná až 30 dní – poté se po náležitém zásobení dá její působení prodloužit až na 120 dní. Bojové skupiny jsou v pohotovosti vždy dva a to po dobu šesti měsíců. Po půl roce battlegroups „rotují“ a zodpovědnost za sestavení a připravení jednotek přebírá jiná skupina členských států. Mají sloužit jako jednotky rychlé reakce Evropské unie, zpravidla k zabezpečení určité oblasti, než dojde k vyslání vhodnějších jednotek. Koncept vypadá na papíře skvěle. Má to však jeden háček – od roku 2005, kdy první bojovká skupina dosáhla operační připravenosti, jednotky nebyly ani jednou nasazeny.
EU battlegroup Richelieu (ilustrační foto) zdroj: Wikimedia Commons/Fantassin72
Promarněné příležitosti
To, že vojáci nejsou nasazeni, je většinou dobrou zprávou vypovídající o tom, že vládne mír. V tomto případě však fakt, že battlegroups dosud nebyly potřeba, není příliš povzbudivý – válek je v blízkosti Evropy bohužel celkem dost. O vyslání jednotek se například spekulovalo v období Libyjské občanské války pro účely plnění humanitárních operací. Každému realistovi přitom muselo být jasné, že Rada bezpečnosti OSN nedovolí pozemní intervenci v Libyi, a plán tak zůstal pouze u jakési 61 stránkové koncepce. O možnosti nasazení jednotky se poté opět mluvilo ještě třeba v roce 2012, když mise EUFOR Althea v Bosně a Hercegovině přišla o svůj rezervní komponent, který se měl dočasně postarat o bezpečnost voleb v Kosovu. Plán tehdy zhatila evropská Vojenská komise, která upozornila na to, mezi úkoly bojových skupin rozhodně nepatří tvoření rezervních komponentů stálých misí. A bylo vymalováno.
Nejčerstvější ranou celému konceptu je francouzská mise v africkém Mali. Podle výroku plukovníka francouzské armády pro server euobserver.com se totiž Francouzům v Mali operuje lépe samotným, než kdyby měli spolupracovat s NATO nebo, nedej bože, s Evropskou unií: „Máme více svobody, pokud to děláme sami, než když jdeme skrz procedury NATO. Na úrovni EU by to bylo ještě horší. Když to děláme sami, je to z vojenského hlediska efektivnější.“ Vzkaz je celkem jasný: zapojení battlegroups by bylo spíše na obtíž.
Nedostatek politické vůle
Zatímco Francie v Mali nestojí o pomoc bojových skupin, aby se jí takříkajíc „nepletly pod nohy“, problém je i na opačném konci – tedy u členských států v tu dobu zrovna přispívajícími svými muži a technikou do jednotky. Jsou to totiž právě přispívající státy, jejichž parlamenty mají v otázce nasazení jednotek poslední slovo. Tento mechanismus je nutností, avšak konceptu battlegroups zrovna nepomáhá. Parlamentům často dlouho trvá, než se sejdou, věc proberou a vyjádří svůj názor na věc – mezitím může být vhodný moment pro nasazení battlegroups takříkajíc „prošvihnut“ a krize se ujme někdo jiný s jednotkou, která bude pro situaci již „ušitá na míru.
Tzv. Výmarskou bojovou skupinu od 1. ledna 2013 tvořila Francie společně s Německem a Polskem, a zatímco Francie kvůli své koloniální historii vůči Mali cítí určitou zodpovědnost, pro Polsko podle všeho občanská válka v Africe nic moc neznamená. Polská armáda navíc k tomu prochází rozsáhlou restrukturalizací a v době probíhajícího stahování z Afghánistánu se jí rozhodně nechce hned se znovu zavazovat k plnění jiné operace. Musí se navíc ještě dodat, že posílení islamistů v Mali bylo do určité míry způsobeno i operací NATO v Libyi, jež byla silně podporována právě Francií, a to jak přímo vojensky tak na diplomatické scéně. Zbraně původně určené pro libyjské povstalce si ale posléze našli cestu přes pouštní hranici právě k malijským islamistům, a tak Francie po dvou letech nyní musí jaksi „uklízet svůj vlastní nepořádek“. V tomto světle je nalezení politické vůle k vojenské akci u zbylých dvou států přispívajících do battlegroups – Německa a Polska – ještě méně představitelné.
Svítá na lepší časy?
Bojové skupiny jsou však i přes to, že jejich původní účel a potenciál se zatím zdá být nenaplněn, užitečné jinak. Za prvé nutí členské státy kooperovat v oblasti obrany a dochází tak k prospěšnému dialogu mezi národními ministerstvy a vojenskými jednotkami, čímž dochází k určitému sbližování mezi členskými státy a jejich ozbrojenými silami (nostalgiky určitě potěší Česko-slovenská bitevní skupina, aktivní v druhé polovině roku 2009). Za druhé nutí armády členských států k interoperabilitě a tedy i ke standardizaci zbraňových systémů, munice atd. a tím pokládá důležitý základ pro případné další společné obranné projekty.
I přes všechny neduhy a zatracování ovšem existuje pro polomrtvý koncept battlegroups určitá naděje – je jím schůze Evropské rady plánovaná na letošní prosinec, kde se představitelé států (za ČR premiér, třeba za Francii prezident) mají bavit o dalším směřování společné bezpečnostní a obranné politiky. Bojové skupiny určitě budou kvůli jejich současné nepoužitelnosti jedním z hlavních témat a pokud se najde dostatek vůle věci změnit, můžeme se tak dočkat zásadní revize úkolů a způsobu fungování těchto jednotek. Inspirací může být například mise v Mali – po původní bojové fázi operace je nutné vycvičit malijské ozbrojené složky tak, aby v budoucnosti mohly útoky islamistů zvládnout samy (součástí evropského výcvikového kontingentu momentálně se nacházejícího v Mali jsou mimo jiné i čeští vojáci). Právě mise podobného charakteru by podle některých mohly být pro battlegroups vhodnější – zároveň by jejich nebojový charakter zvýšil pravděpodobnost souhlasu parlamentů přispívajících zemí s misí, nebo dokonce úplně odstranil nutnost jejich souhlasu.
Autor: Euroskop