Václav Žák, Český rozhlas 6, 15. prosince 2008
Evropská unie se dostala do kritické fáze. Jejím největším nepřítelem – je její úspěch. Přinesla Evropě šedesát let míru, rozvoje, bezprecedentního blahobytu, vyrovnávání rozdílů mezi bohatšími a chudšími jak uvnitř národních společenství, tak mezi zeměmi. Obyvatelé Evropy, kteří se narodili po druhé světové válce a měli to štěstí, že žili na západ od nás, prožili asi nejlepší roky v celých evropských dějinách.
Proč je tedy tak úspěšný projekt najednou ohrožen? Protože se zrodil z prožitku rozvrácené a zbídačelé Evropy po druhé světové válce. Tehdy politici – i jejich národy – byli schopni a ochotni překousnout tradiční resentimenty a podporovat projekt, který vyžadoval vzdání se kusu národní suverenity a braní ohledu na druhé.
Národní suverenita, rozuměj schopnost ničím nepodmíněného rozhodování, byla integrální součástí zrodu národních států. S nimi se zrodil i koncept „národních zájmů. Pokud se jejich obhajoba prováděla silou a vnucováním vůle jiným národním jednotkám, vedlo to jenom k válkám. Už v devatenáctém století bylo některým teoretikům jasné, že koncept národní suverenity je v této podobě neudržitelný. Ovšem teprve po hrůzách dvou světových válek se skutečně objevily mezinárodní organizace, které počítají s dobrovolným omezením národních suverenit – ať je to OSN, NATO nebo Evropská unie.
Tento koncept – zejména v evropské variantě – byl neuvěřitelně úspěšný. Ovšem spolupráce v nadnárodním uspořádání má svoje předpoklady i náklady: předpokladem je citlivost na potřeby těch ostatních, náklady závazky, které ze spolupráce vyplývají.
Bývalý prezident SRN Roman Herzog měl nedlouho po svém zvolení projev v Ústavu pro zahraniční vztahy. Zmínil se v něm o třech zásadách, z nichž by měla zahraniční politika při obhajobě německých národních zájmů vycházet: (1) je lepší žít se sousedy v přátelství než v rozmíškách; (2) je lepší dbát na důstojnost souseda než vystrkovat do popředí tu vlastní; (3) je lepší právo dávat než trvat na vlastním. Slyšeli jste někdy z úst českých politiků podobné výroky?
Postupem času ve všech zemích z aktivní politiky zmizeli lidé, kteří si pamatovali prožitek druhé světové války. Zmizela s nimi i chuť překonávat potíže, které integrační projekt nutně nese. Celá řada evropských vlád používala po léta Evropská společenství a posléze i Unii jako tchyni, na kterou sváděly nutnost zavádět nepopulární opatření. K tomu v devadesátých letech přibyly komplikace vyplývající ze dvou rozsáhlých evropských projektů: dokončení záměru vytvořit jednotný trh včetně zavedení jednotné měny a rozšíření EU o země, které se vysvobodily z područí Sovětského svazu.¨
Současná krize Evropské unie souvisí s tím, že oba projekty jsou nejen mimořádně náročné na administraci a politickou komunikaci, ale v některých ohledech jsou protichůdné. Když železná opona padla, západní Evropa stála na prahu vytvoření měnové unie. Už tento samotný projekt nebyl přijímán bezrozporně: vznik Centrální evropské banky, zánik národních měn, ztráta schopnosti států dělat národní měnovou politiku vyžadovalo skutečné odhodlání a mnohem hlubší politickou a sociální integraci Evropy. Tím se ovšem kladly mnohem vyšší na přistupující země, které měly klusem projít cestu, která západní Evropě trvala padesát let. Obrovské rozšíření na východ přitom vyvolalo v mnoha západních zemích rozsáhlé obavy z migrace a z nezaměstnanosti.
Evropská unie, kterou naše či britská pravice nálepkují jako socialistického molocha, byla např. francouzskou levicí chápána jako ultraliberální projekt ohrožující sociální práva dosažená v předchozích etapách evropské integrace.
České poměry jsou specifické: část politické elity nesmírně ovlivnila kniha Znečištěný pramen britského publicisty Johna Laughlanda, pracujícího pro Konzervativní stranu Velké Británie, který se v ní pokouší dokázat, že celá evropská integrace je ve skutečnosti přelakovaný Hitlerův projekt Nové Evropy, pouze prosazovaný mírovými prostředky. Jinými slovy, že EU je vlastně nástrojem německé dominance. Kniha je skutečně mistrovským kouskem propagandy: plná polopravd, překrucování, falešných interpretací – ale tvářící se vědecky a s rozsáhlým poznámkovým aparátem.
Těžko si představit větší nesmysl: vždyť právě vevázání Německa do politické integrace Evropy neutralizovalo německou velikost a hospodářskou sílu. Kniha však zapůsobila jako bomba: poslanec Zahradil posílal SMS svým kolegům, že si ji musí koupit, než ji vláda zakáže. Konečně jim to začalo být jasné: nejde o žádnou spolupráci a vzájemný respekt, to všechno jsou jen pusté fráze. Za vším stojí nahé sobecké národní zájmy, prosazované brutální silou. Tradiční česká fobie z Německa spolu s přitažlivostí konspiračních teorií udělaly své.
Už smlouva z Maastrichtu z roku 1992, která položila základy Evropské unie, včetně měnové unie, byla tehdejší evropskou dvanáctkou přijata s obtížemi. Smlouva přitom byla notně zflikovaná: projekt unie byl nalepen k původním, mnohokrát měněným smlouvám o Evropských společenstvích nepříliš uspokojivým způsobem.
Další úpravy byly vynucené oběma hlavními strategickými cíli: jednotným trhem a rozšířením. V Amsterodamské smlouvě se celkem logicky doplnila konstrukce Unie i o jednotnou zahraniční a bezpečnostní politiku a společné zásady spolupráce v trestné činnosti. Chci-li jednotný trh, musí být ve všech zemích trestné stejné hospodářské delikty – jinak by některá trestná činnost mohla zůstat nepotrestána. Tyto politiky – začalo se jim říkat pilíře – však stály mimo původní pilíř Evropských společenství, který stále trval. Dost slušný zmatek.
Kvůli rozšíření se zase musely revidovat evropské instituce, které byly navrženy pro původních šest členů. Šlo nejen o počty poslanců Evropského parlamentu, váhu hlasů jednotlivých států v Evropské radě, ale i o omezení práva veta každé členské země. Těžko si představit rozhodování EU v reálném čase, pokud by ve všech věcech mělo právo veta všech dvacet sedm zemí. Mělo se to ovšem stát ještě před tím, než se unie rozšíří. Jenže to patnáctka nestihla. Ani smlouva z Nice úpravu základů unie nevyřešila – Unie byla stále bastlem vedle Evropských společenství. Kvůli rozšíření se ve spěchu přijaly poměry, kdy např. hlas Poláka měl v evropském rozhodování téměř dvakrát vyšší váhu než hlas Němce. Trpkost ze zápasu v Nice ovlivnila evropskou politiku na měsíce.
Nápravu mělo zajistit kompletní přepsání smluv, už bez historické zátěže Evropských společenství. Z nich a z unijních pilířů měla vzniknout skutečně jednotná unie. To měla zajistit tak zvaná evropská ústavní smlouva, chybně označovaná jako evropská ústava. Její tvůrci – vedeni snahou přiblížit ji občanům(!) – dodali k smlouvám články, které zaváděly prezidenta, vlajku, ministra zahraničí, atd. Nahráli tím střelivo odpůrcům evropského sjednocování, protože ti pak lehce dokazovali, že teď má vzniknout superstát. Ve skutečnosti nic nedokazovalo lépe, že o žádný superstát nejde, než to, co se projektu vyčítalo snad nejvíc – že jde o stovky stránek textu. EU není stát, je to mezinárodní společenství vzniklé na smluvních základech, kde jsou ve smlouvách, jejich přílohách a protokolech pro každý stát důležitá dohodnutá ustanovení. Státy mohou mít obecné ústavy a v zákonech upravovat jednotlivosti, to ale v případě mezinárodního společenství vůbec není možné!
Kdo ústavní smlouvě – a nyní Lisabonské smlouvě – vyčítá, že jsou rozvláčné a obsahují skoro stejný text, předvádí, že nemá tušení, o čem píše. Naprostá většina textu těchto smluv platí už dnes, protože tvořily součást struktury dané niceskou smlouvou, do které jsme v roce 2004 vstoupili.
Pokus ústavní smlouvu prosadit narazil na odpor. Mnoho profesionálů, natož občanů, vlastně vůbec nerozumělo, o co jde. Jedni měli strach, že skutečně vzniká superstát, jiní, třeba levice ve Francii, ale i v Irsku a jinde strašila tím, že Brusel narýsoval superliberální hřiště po vzoru chlapců z Chicaga, Británie zase peskovala Brusel jako nositele socialistických idejí a kritizovala ustanovení ze sociální oblasti. Nad vyspělými zeměmi, které prožívaly problémy s nezaměstnaností, se vznášel přízrak levného polského instalatéra. Všichni dohromady svorně láli bruselské byrokratické tchyni, i když – po odpočítání tlumočníků – mají bruselské instituce tolik úředníků, jako magistrát velkého evropského města.
Nejen odpůrci evropské integrace, ale i mnoho jejích příznivců v rámci diskuse kázalo neuvěřitelné bludy. Zvlášť pikantní bylo, když odpůrci integrace volali po jednoduché ústavě, která by však mohla vzniknout jedině tehdy, kdyby se unie proměnila v superstát. V diskusi se snoubila čirá neznalost s vypočítavým pokrytectvím a bylo skutečně nemožné rozeznat, co kritik říká z neznalosti a co je zástupný argument, jímž chce evropskou integraci diskreditovat.
O co šlo v ústavní smlouvě? Musíme si uvědomit, co většina lidí netuší, že dodnes je Unie jenom jakýmsi dodatkem k základu, kterým jsou Evropská společenství vzniklá v roce 1958. Ústavní smlouva s tím měla skončit. Zakládací smlouvy byly přepsány do podoby, že Unie už společenství plně nahradila. Kromě úprav týkajících se vah hlasů a počtu poslanců v parlamentu, se hlavní úpravy soustředily na posílení role národních parlamentů v chodu Unie a vytvoření skutečně jednotného evropského trhu.
Ukažme si to na příkladě. Jeden z desatera argumentů proti ústavní smlouvě, které prezident Klaus opsal od jejího vášnivého socialistického(!) kritika Ira A. Coughlana, zněl takto: Občané jednotlivých členských států se stanou občany státu Evropská unie s právy a povinnostmi přímo vůči institucím tohoto evropského státu. Že jde o stát, je zřejmé – je možné být jen a jedině občanem státu, není možné být občanem mezinárodní organizace.
A jak je to doopravdy? Evropské občanství je druhotné, odvozené občanství. Není možná být občanem unie bez toho, že by šlo o občana některého členského státu. Jeho zavedení mělo jediný účel: aby se občan dejme tomu České republiky, který by byl někde v unii diskriminován kvůli tomu, že je Čech, mohl přímo odvolat k evropským institucím a nemusel se obracet na domácí soudnictví, které by se tak jako tak muselo obrátit na evropské instituce.
A tak to bylo prakticky s celým desaterem. Nejpikantnější snad bylo Klausovo tvrzení, že evropská ústavní smlouva zavádí nadřazenost evropského práva nad vnitrostátním. Tak je tomu totiž od počátku Evropských společenství v roce 1958, do tohoto spolku podával Václav Klaus za Českou republiku přihlášku.
Poznamenejme, že pokud takové argumenty používá poněkud popletený irský občanský aktivista, nic moc se neděje. Používá-li je prezident členské země, u něhož se předpokládá odborné zázemí, je to vážné. Není divu, že někteří evropští politici pak přímo obvinili prezidenta Klause, že mate českou veřejnost. Nepovažovali za možné, že by český prezident nevěděl, jak jsou jeho argumenty falešné.
Lisabon
Nicméně revize zakládajících smluv se nepodařila, Francouzi i Holanďané je v referendech odmítli. Nastoupilo tak nové kolo vyjednávání a v prosinci 2007 byla v Lisabonu podepsána upravená revize stávajících smluv. Už nešlo o pokus přepsat všechny zakládající smlouvy jako při přípravě ústavy, ale změny se promítly do existující smlouvy o Evropské unii a nové smlouvy o fungování Evropské unie. Lisabonská smlouva se pochopitelně ústavní smlouvě velmi podobá, vždyť postupuje v logice celého padesátiletého vývoje evropské integrace.
Tím, že se unie původně „naroubovala na Evropská společenství, vznikly podstatné komplikace. Právo Unie má jiný charakter než komunitární právo platící ve společenstvích atd. Proto je logické, že všechny reformní pokusy směřují jedním směrem: zrušením Evropského (hospodářského) společenství postavit na jeden pilíř plnohodnotnou, jednotnou Unii.
V jistém smyslu jsme na křižovatce: buď chceme naplňovat závazky, které jsme podepsali na vstupu, tj. vytvoření oblasti bez vnitřních hranic tím, že se posílí ekonomická a sociální soudržnost a vytvoří ekonomická a monetární unie, povinně zahrnující jednotnou měnu v souladu s ustanoveními této smlouvy, nebo je odmítáme. Pak by ovšem bylo poctivější, kdyby prezident a jeho příznivci navrhli vystoupení republiky z Unie.
Z Lisabonské smlouvy byla vypuštěna ustanovení, která jejím odpůrcům sloužila jako laciný terč pro obvinění, že vzniká superstát. Jinak je smlouva rozumný kompromis a blíží se uspořádání, které dává naději, že se konečně podaří zakotvit smysluplný rozvrh evropských institucí.
Irské námitky
Proberme si teď základní námitky, které se proti smlouvě objevily v kampani před irským referendem a které jsou tak blízké prezidentu Klausovi.
1. Je to nesrozumitelná ústava, kterou voliči mohou odhlasovat pouze ve slepé víře. Není to ústava, je to úprava existujících smluv. Kdyby byla stručná, pak by se jednalo o podvod, protože „smluvní maso by bylo někde schováno, nebo už by EU byla skutečně superstátem.
2. Jako ústava zahrnuje ztrátu národní suverenity. Není to ústava, navíc členské země EU mají už dnes suverenitu strukturovanou. Např. v celních otázkách ji přenesly na Unii. Lisabonská smlouva definuje výlučné a sdílené kompetence Unie. Přenos nových kompetencí na Unii vyžaduje jednomyslnost. Pokud Irové nechtějí kompetence přenášet, stačí, když si zvolí takovou reprezentaci, která to v Bruselu zablokuje.
3. Ústava nás má podvést a vyhnout se referendům. Podvod je tvrdit, že jde o ústavu. Článek, který mají irští aktivisti zřejmě na mysli, se týká nové, pružnější procedury změny smluv. Podle něho lze smlouvy změnit po té, kdy návrh projde většinovým hlasováním v Evropské radě (tedy souhlasem předsedů vlád), ale v případě, že se jedná o rozsáhlejší změnu, ji musí jednomyslně odsouhlasit konvent složený ze zástupců národních parlamentů. Jinými smlouvy, smlouva poprvé dává důležitou roli národním parlamentům. Návrh přitom nijak nevylučuje, aby Irsko, má-li ústavní povinnost o takových změnách rozhodovat referendem, prostřednictvím reprezentantů irského parlamentu v Bruselu tlumočilo výsledek referenda.
4. Je implementována hluboce nedemokratickým procesem. Co je hluboce nedemokratického na smlouvě, kterou podepsali předsedové demokraticky zvolených vlád a ratifikovali „domácí poslanci zvolení v demokratických volbách?
5. Je to hluboce nedemokratická ústava zakotvující nedemokratický federální stát s nevolenou Komisí v čele. Znovu: není to ústava a smluvní uspořádání posiluje – poprvé v historii – roli národních parlamentů. V čele nestojí Komise, ale Evropská rada a rada ministrů, což jsou politické orgány složené ze zástupců demokraticky zvolených vlád.
6. Pro menší země jako je Irsko znamená radikální ztrátu vlivu voliče na národně zvolené evropské orgány. To je nádherný argument. Prý při volbě do irského parlamentu volič rozhoduje o 100% rozhodování parlamentu. Ale při volbě do Evropského parlamentu bude irský volič ovlivňovat jeho rozhodování jen z 1.6%, protože tolik tvoří poměr irských poslanců k celkovému počtu evropských poslanců! Pak ovšem nejlepší bude, když Irsko vystoupí, protože toto lze napravit jenom tím, že v Evropském parlamentu budou rozhodovat pouze irští poslanci. Pochybuji, že se o tom dají přesvědčit ostatní evropské země.
7. Znamená ztrátu trvalé reprezentace v Komisi. To je opravdu hluboké nedorozumění. Podle smlouvy bude méně komisařů než členských zemí. Irové tak želí, že nemusí mít národního komisaře, prý tím ztratí vliv na chod unie. Jenže komisař nesmí být národní, on v Komisi nesmí hájit národní zájmy! K tomu se zavazuje při nástupu do úřadu. A nejde kritizovat zbytnělou bruselskou byrokracii a zároveň požadovat, aby Komise měla tolik členů, kolik je národních států, protože pak se pro komisaře musejí vymýšlet resorty.
8. Zmenšuje váhu hlasu Irska na polovinu a zdvojnásobuje váhu hlasu Německa. Pěkná demagogie. Nastavit správně váhu hlasů pro 27 zemí není triviální úkol. Váhy musejí být nastaveny tak, aby velké země nemohly přehlasovat malé, ale malé by taky neměly mít právo přehlasovat velké. Neměla by existovat možnost, aby se určitá skupina zemí domluvila a tahala ze zbytku peníze.
V Nice se to nepovedlo. V noci se přijal systém, který byl velmi nespravedlivý zejména vůči velkým zemím. Irsko, které má méně než jedno procento obyvatel Unie, má 7 hlasů, Německo, které má šestnáctkrát tolik obyvatel, jich má 29. jinými slovy, Ir má dnes víc než čtyřikrát silnější hlas než Němec. To je fér? Co by asi pan Ganley říkal, kdyby byl německým politikem? Lisabonská smlouva pouze napravuje, co se v Nice nepodařilo. Každý stát bude mít od roku 2014 jeden hlas, smlouva stanoví většiny a blokační menšiny. Je to velmi rozumné: nutí tím členské země k vyjednávání a hledání společných postojů.¨
Hra se strachem
Při vší úctě k irským nevládní organizacím, úroveň argumentace, kterou používaly proti Lisabonské smlouvě, byla žalostná. A to nemluvím o okrajových skupinách, které dráždily veřejnost tématy jako povinnost povolit potrat nebo povinná účast Irů v evropských ozbrojených silách, či harmonizace daní. Proč má být nárok na určitou harmonizaci daní strašákem? Jak může fungovat měnová Unie, v níž se základní fiskální politiky budou diametrálně lišit? Je přece značně nefér lákat investory na nízké daně a přitom přijímat subvence z EU, které do rozpočtu odvádějí státy s vyšším zdaněním!
Smutné je, že odpůrce, kteří jsou ochotni ve snaze odmítnout Lisabonskou smlouvu osedlat si i staré nenávisti a strach Čechů z Němců, máme i u nás. V nedělní debatě (2. listopadu 2008) na „šestce Českého rozhlasu prohlásil ředitel Klausova Centra pro politiku a ekonomiku, že podpisem Lisabonské smlouvy riskujeme, že Sudetští Němci budou moci požádat o svoje majetky. Prý charta lidských práv, obsažená ve smlouvě, teď bude přezkoumatelná a vynutitelná Evropským soudem.
Taková argumentace je nestydatá. Jejím účelem není přispět k vyjasnění problému. Má působit na city a vyvolávat odpor. Evropská unie nemůže řešit právní otázky, které nastaly před její existencí. Zcela jasně to konstatoval právní posudek prof. Jochena Froweina, ředitele Max Planck Institutu pro porovnání veřejného a mezinárodního práva, vypracovaný před vstupem ČR do EU na základě požadavku Evropského parlamentu k otázce slučitelnosti dekretů prezidenta Beneše s evropským právem. Kromě toho, Evropský soudní dvůr dlouhá léta soudí spory týkající se lidských práv na základě katalogu, který si soudci odvodili z hodnot ochrany lidských práv společných členským zemím. Zakotvení charty lidských práv v Lisabonské smlouvě by tak vedlo pouze k přesnějším rozhodováním Evropského soudního dvora.
K obecné charakteristice úrovně české diskuse patří, že na tato skandální tvrzení v diskusi nikdo patřičně nereagoval. Veřejnost zatím převážně dostává lživé, zpola lživé nebo negramotné informace ohledně Lisabonské smlouvy. Není divu, že propaganda v čele s prezidentem Klausem zanechává na veřejnost vliv – Lisabonskou smlouvu odmítá těsná většina občanů, ačkoliv s bídou jeden z tisíce má jakés-takés tušení, o co se ve smlouvě jedná. Pokud se za pomoci České republiky podaří Lisabonskou smlouvu zablokovat, může veřejnost v budoucnosti trpce litovat, že se nechala otrávit a nereagovala včas na hrátky některých politiků.
Autor: Václav Žák