Návrat Francie


Respekt, 2.6.2008

Francie mění Evropu, nebo Evropa mění Francii? Po dlouhá léta platilo to první, neboť Francie spolu se západním Německem představovaly hnací motor všech důležitých procesů sjednocování Evropy. Potom Francii postihla politická křeč, poněvadž jejím vnímáním starého kontinentu otřásly dějinné události. Dnes to vypadá, že Evropě se přece jen podařilo Francii změnit a svědčí o tom i návštěva prezidenta Sarkozyho ve Varšavě minulý týden. Zdá se, že si francouzští politici konečně uvědomili, že nové členské státy nejsou jen jakýsi bezvýznamný přívěšek, ale rovnocenní partneři. Zásadní zvrat ve francouzské politice vůči střední a východní Evropě potvrdil i nedávný pobyt ministra zahraničí Bernarda Kouchnera v Praze.

Francouzi měli po roce 1989 ke své křeči jistý důvod. Zaskočilo je sjednocení Německa, které se doslova přes noc změnilo na suverénní a velký evropský stát. Navíc před branami Unie stála řada postkomunistických zemí, volajících po návratu do Evropy. Prudence – obezřetnost -, nabádal ještě ve druhé polovině devadesátých let prezident Jacques Chirac.

Když se v roce 2004 EU rozšířila na východ, nervozita Francie výrazně narostla. V očích Paříže žil v této neznámé části Evropy onen děsivý polský instalatér, symbol nájezdu nenasytných kobylek na francouzský trh práce, a on byl také jeden z hlavních důvodů hysterického odmítnutí evropské ústavy v referendu v roce 2005. Francie navíc s obavami sledovala posilování Německa v evropské diskusi – nové členské státy totiž vnímala jako tradiční oblast německého vlivu.

Do slepé uličky nevědomosti se však Francouzi zahnali sami. Francouzské vlády nepřišly po válce s žádnou politickou ani ekonomickou strategií vůči této části Evropy, což je paradox, protože nástupnické státy po Rakousku-Uhersku, a zejména Československo, z velké části vděčí za svůj vznik právě Francii.

Od rozpadu své koloniální říše šlo v zahraniční politice Francouzům vždy o jediné. Jakýmkoliv způsobem opět získat někdejší velikost, grandeur. Unie, jakožto nástroj v prosazování francouzských zájmů, především vůči USA, jim bývalou důležitost až do roku 2004 částečně kompenzovala. Po rozšíření však Francouzi nabyli přesvědčení, že jejich pozice zeslábla i tady.

Z těchto starostí se zrodily francouzské úvahy o několikarychlostní Evropě či vážně myšlený plán unijního „superjádra v podobě politického i ekonomického splynutí s Německem anebo čerstvá iniciativa nového prezidenta Sarkozyho vytvořit unii států z okolí Středozemního moře pod francouzským vedením.

Naštěstí pro Evropu se nic z toho neuskutečnilo a příkré odmítnutí Středomořské unie německou kancléřkou Angelou Merkelovou přivedlo Sarkozyho k podstatným ústupkům. Unie pro Středomoří sice v červenci vznikne, ale na její činnosti se budou podílet všechny členské státy EU.

Z našeho pohledu je ale daleko důležitější obrat pařížské politiky vůči východní Evropě. A to nejen symbolickým oznámením o připravovaném otevření francouzského pracovního trhu.

Důkazem zvýšeného zájmu Francie o srdce a východ Evropy je především Sarkozyho pobyt ve Varšavě. Francie s Polskem podepsala smlouvu o strategickém partnerství. Stejný krok se očekává i při červnové návštěvě prezidenta v Česku, kde by se měl Sarkozy rovněž sejít s hlavami států Visegrádgské skupiny a konzultovat s nimi evropské projekty Francouzů pro období, kdy od 1. července převezmou předsednictví EU.

Právě snaha konzultovat neboli jednat jako rovný s rovným představuje obrovský posun ve francouzské politice vůči tomuto regionu. Čas někdejšího přezírání tak podle všeho skončil. V odpovědi na otázku Respektu to v Praze jasně potvrdil i ministr Kouchner (s nepřímým odkazem na slavný arogantní Chiracův výrok): „Nejsou už země, které by jako jediné měly právo mluvit, a druhé, které by měly mlčet. Cílů ofenzivy do oblastí, kudy kdysi táhla Napoleonova vojska, je několik. Francouzi by za svého předsednictví například rádi rozjeli budování evropské obrany. V tomto směru nemohou počítat se zesláblým britským premiérem Gordonem Brownem, ale ani s výraznou podporou Merkelové, kterou za rok čekají volby. Spojence by Francie proto ráda našla ve střední a východní Evropě. Usnadňuje jí to i fakt, že se zřekla svého plánu pojímat evropskou obranu jako protiváhu NATO a urovnala vztahy s USA.

Mimoto Paříž hledá podporu i pro své plány v energetice. Polsku a baltským zemím, závislým na ruském plynu, nabídla úzkou spolupráci – jinými slovy výstavbu francouzských atomových elektráren. S Prahou pak musí úžeji spolupracovat už z toho důvodu, že to bude Česká republika, kdo po Francii převezme evropské otěže. Současná Evropa tedy mění Francii? V zahraniční politice určitě a v zájmu všech členských zemí EU tomu lze jenom zatleskat.

Autor: Jaroslav Formánek

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality