Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Izraelská operace v Gaze - a Íránské nebezpečí

Petr Zenkner, EUROSKOP, 25. února 2009

Oslabila izraelská operace v Gaze palestinský Hamas nebo mu naopak v delší perspektivě  pomohla? Otázka je na místě, protože palestinští extremisté izraelský zásah „přežili" a nadále zůstávají partnerem, kterého nelze při vyjednávání na Blízkém východě obejít. Odpovědi nastínil při přednášce v Občanském institutu (23. února) redaktor Českého rozhlasu Jan Fingerland, který se vrátil z ročního pobytu v Izraeli.

Třítýdenní izraelská operace „Lité Olovo" způsobila Hamasu v Gaze velké ztráty a částečně i ztrátu prestiže u Palestinců, protože předáci hnutí v Gaze trávili většinu času v krytech a mezi lidmi na ulicích se vůbec neobjevovali. Radikály z Hamasu se však Izraeli zničit nepodařilo a pravděpodobně to ani neplánoval.

Podle Jana Fingerlanda existují tři hlavní zdovodnění, proč se Izrael zastavil - první chápe ukončení vojenské operace jako „dárek" nastupujícímu americkému prezidentovi Baraku Obamovi a snahu nekomplikovat vztahy se Spojenými státy, druhé zdůrazňuje obavu Izraele z bezvládí v Gaze. Podle třetí verze nechtěl Izrael riskovat větší ztráty svých vojáků. I když to tak v médiích nevypadalo, boje většinou probíhaly na okrajích pásma Gazy a oběti na izraelské straně tak byly minimální. Hlubším průnikem do nitra Gazy by se počet mrtvých Izraelců i Palestinců zcela jistě zvýšil.

Regionální ambice Íránu

Konflikt mezi Izraelci a Palestinci má náboženskou, teritoriální a kulturní rovinu. Navíc pro všechny Araby, ať už žijí v jakémkoli státě, je otázka Palestiny prestižní záležitostí. Jeden mrtvý muslim v Palestině má mnohem větší „cenu" než desítky mrtvých muslimů v súdánském Darfúru, zdůraznil Fingerland. Palestinu navíc Arabové chápou organicky, jako tělo, které nelze dělit ani směňovat. V pojetí Hamasu patří Palestina od Boha islámu a Izrael je jen další křižácký stát, který nakonec zanikne.

Možnost řešení izraelsko-palestinském konfliktu naráží podle Fingerlanda na vnitřní rozdělení obou komunit a neschopnost garantovat výsledky dohod a kompromisů. Viditelnější je to u Palestinců, kde po konfliktu s Fatahem v roce 2007 získal Hamas kontrolu nad Gazou. Rozděleni jsou však i představitelé Izraele. Politika Evropské unie (a jak se zdá i Obamovy administrativy) „ústupky za mír" tak podle Fingerlanda nemůže uspět.

Ve sporu o Gazu ale stojí v pozadí další hráč - šíitský Írán. Vláda v Teheránu se snaží expandovat do západního Středomoří, spolupracuje se Sýrií a finančně podporuje hnutí Hizballáh v Libanonu i palestinský Hamas. Větší expanzi Íránu posílil po roce 2003 pád sunitského režimu Saddáma Husajna v Iráku a peníze z vysokých cen ropy v posledních několika letech.

Írán má v politickém i náboženském sporu se sunnity potřebu dominovat. Na rozdíl od arabských sunnitů, pro které nemá období před začátkem islámského letopočtu větší význam, se Íránci považují za dědice starobylých perských říší. Součástí politické identity Íránu je tedy nejen šíitská verze islámu, ale i odkaz dějinné velikosti Persie vedoucí až ke starověkým dynastiím Achameiovců a Sasánovců, spolu s hrdostí nad tím, že Persii si nedokázala podrobit ani sunnitská Osmanská říše, ani muslimští vládcové Indie.

Prohra Izraele oslabí sunnity

Íránské ambice ohrožují sunitské vlády v Egyptě, Saudské Arábii i dalších ropných emirátech, které vidí v Íránu větší nebezpečí než v Izraeli. Nejhorší jsou vztahy mezi Íránem a Egyptem. Hamas je totiž palestinskou odnoží Muslimského bratrstva, které je hlavní opoziční silou v Egyptě. A Írán pomocí Hamasu „klepe" na egyptské hranice. Íránský vliv zesílil díky Hizballáhu i v konfesně rozděleném Libanonu. Írán se navíc může potencionálně „opřít" o šíitské menšiny v některých arabských státech - např. v Saudské Arábii žijí šíité v oblasti, kde je řada důležitých ropných polí.

Vojenská operace v Gaze je podle Fingerlanda pouze dalším kolem mocenských střetů v regionu. Konflikt nemá pouze rovinu Izrael versus okolní arabský svět, stále důležitější je také postoj sunnitských států k Íránu. Mezi státy, kterým nevadila izraelská lekce Hamasu patří Egypt, Saudové, ropné emiráty i palestinský Fatah. Na opačné straně se kromě Íránu ocitly Sýrie, Libanon a katarská dynastie, která kontroluje vlivnou televizí al-Džazíra.

Jaderný Blízký východ?

Zásah v Gaze Hamas krátkodobě oslabil, v dlouhodobé perspektivě na něm však může vydělat. Podle Fingerlanda Izrael dříve či později bude muset zrušit embargo, které na pásmo Gazy uvalil, když se zde Hamas zmocnil vlády. Z hlediska Izraele navíc v konfliktu „zaváhalo" Jordánsko, Katar a Turecko, jehož armáda s Izraelem spolupracuje. Klíčový může být do budoucna hlavně kritický výrok tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana na ekonomickém fóru v Davosu.

Dvě neznámé pak ovlivňují region ještě více - postoj USA pod vedením Obamy (a vnímání jejich síly ze strany sunitských států) a íránský jaderný program. V prvním případě může u sunnitů převážit názor, že je lepší se dohodnout s Teheránem než spoléhat na „slabé" Američany, ve druhém případě může íránské vlastnictví jaderné bomby přivést Blízký východ k závodům ve zbrojení. O pořízení jaderných zbraní již otevřeně uvažují Egypt, Saudská Arábie a Turecko.

Autor: Petr Zenkner, EUROSKOP