Blízký východ po válce v Gaze


Marie Bydžovská, Euroskop, 23. dubna 2009

V úterý 21. dubna uspořádal Ústav mezinárodních vztahů expertní kulatý stůl, který se zabýval výsledkem války v Gaze a jejími důsledky pro palestinskou státnost, mírový proces a budoucí roli Íránu v blízkovýchodním regionu.

Ředitel Cambridge Arab Media Project Khaleb Hroub mluvil o problému legitimity palestinských vlád. Hamas, který zvítězil ve volbách v pásmu Gazy v roce 2006 odvozuje svou legitimitu od hlasů, které mu ve volbách dali Palestinští občané. Vláda na Západním břehu však má legitimitu odvozenou i od podpory ze zahraničí. Důležitou otázkou pro Khaleba Hrouba je, jak tyto dvě legitimity spojit.

Za důsledek války v Gaze považuje posílení radikálů a oslabení umírněných na palestinské i izraelské straně. Upozornil na rozdělení arabských států, přičemž při válce v Gaze došlo podle něj poprvé i k fragmentaci rétorických projevů.

Monachem Klein z izraelské university Bar-Ilan vidí jako řešení arabsko-izraelského konfliktu vytvoření dvou států. Podle něj není možné vrátit se k roku 2001, protože realita se od té doby změnila. V současnosti totiž platí na celém území jeden režim. „Západ by při zprostředkovávání mírových rozhovorů měl tuto novou realitu zohledňovat,“ míní Monachem Klein. Jako hlavní překážku řešení konfliktu vytvořením dvou států vidí právě režim v Izraeli, který je jednotný pro celou oblast a je postaven na převaze Izraelců a důrazu na bezpečnost.

Také podle Muriel Asseburg z Německého institutu pro mezinárodní a bezpečnostní otázky válka v Gaze ještě posílila rozdělení mezi Západním břehem a pásmem Gaza. I v Izraeli byl následkem války umírněný tábor výrazně oslaben a současný premiér na vytvoření dvou států (palestinského a izraelského) nepomýšlí, předpokládá politoložka.

„Evropa by měla opustit iluzi, že je možné situaci stabilizovat bez Gazy, pouze na Západním břehu,“ tvrdí. Pro řešení konfliktu proto navrhuje ukončit izolaci Hamasu a podpořit sdílení moci mezi Fatahem a Hamasem. Svou ochotu spolupracovat s takovou vládou podporovanou všemi Palestinci by podle ní měla Evropa projevit finanční podporou.

Od americké administrativy si německá politoložka slibovala pokrok v řešení problému, nicméně změny, které sliboval prezident Barack Obama, se zatím neprojevily. Evropané podle ní při řešení konfliktu mlčí a nestojí si za svými hodnotami jako například ochranou lidských práv. „Prioritou ve vztazích s Izraelem by mělo být budování míru,“ míní Muriel Asseburg.

Vzrůstající ambice Íránu

Tématem druhého panelu byla hrozba, kterou pro světovou bezpečnost představuje současný íránský režim. Experti upozorňovali, že jeho postavení sílí i mimo region Blízkého východu a Írán získává pozice například v Jižní Americe. V diskuzi se však shodli, že motivy Íránu pro investice v Argentině a na Kubě nejsou plně čitelné a pravděpodobně si jimi buduje image nejen regionální velmoci.

Ředitel bruselské Heinrich Böll Stiftung Claude Weinber zdůraznil, že íránský revolucionářský režim aktivně destabilizuje státy v celém regionu. Důležitějším aspektem, než jestli vlastní jaderné zbraně, je podle něj nepředvídatelnost tohoto režimu. Aby byl předvídatelnější, měl by být zapojen do mezinárodních jednání. Weber nevěří možnosti, že by se Írán zřekl jaderného programu, jelikož jej považuje za potvrzení svého postavení v regionu.

Golnaz Esfandiari z Rádia Svobodná Evropa připomněla, že Írán profitoval z pádu Husajnova režimu a nyní chce být uznáván za vůdce regionu. „Ještě na Bonnské konferenci v roce 2001 Írán spolupracoval při řešení situace v Afghánistánu, poté však přestal spolupracovat a USA obvinily Írán, že pašoval zbraně do Afghánistánu,“ řekla Esfandiari.

Západ by podle ní měl opustit politiku zadržování Íránu a začít s integrovaným přístupem, který by zahrnoval různé oblasti společných zájmů. Za jednu takovou oblast považuje stabilizaci Afghánistánu. Otázka jaderných zbraní by podle ní měla přijít na řadu až později. „Obama by neměl opuštění jaderného programu požadovat jako podmínku pro zahájení jednání,“ míní Esfandiari. Írán podle ní usiluje o jaderné zbraně, protože se cítí ohrožen okolními státy, které jaderné zbraně vlastní. Přitom si však uvědomuje, že pokud by použil jaderné zbraně proti Izraeli, znamenalo by to jeho konec.

Podle Esfandiari jsou íránští občané proti importované demokracii a chtějí postupné změny. „Pokud by v Íránu vládl demokratický režim, vlastnictví nukleární bomby by nebylo takovou hrozbou,“ míní Esfandiari.

Dvě možnosti, jak zastavit íránský nukleární program, vidí zástupce ředitele izraelského Institutu národních bezpečnostních studií Ephraim Kam. První je politicko-diplomatická cesta podpořená hospodářskými sankcemi, která se však podle něj ukázala jako neúspěšná. „Možnost zpřísnění sankcí není pravděpodobná, jelikož proti nim jsou Rusko a Čína,“ míní Ephraim Kam. Za druhou možnost považuje řešení vojenskou cestou. Tuto alternativu nicméně uznávají pouze Izrael a Spojené státy.

„Írán byl těžce zasažen hospodářskou krizí a poklesem cen ropy,“ míní Kam. To podle něj nahrává narůstajícímu tlaku na Írán. Esfandiari oproti tomu při diskuzi podotkla, že íránská ekonomika nebyla postiženou světovou ekonomickou krizí, ale politikou vlády, jelikož íránská ekonomika není globalizovaná, ale kontrolovaná státem.

Autor: Marie Bydžovská, EUROSKOP

Sdílet tento příspěvek