Tereza Vávrová, EUROSKOP, 1. června 2009
Minulý týden se v Kongresovém centru U Hájků konala mezinárodní výroční konference think-tanku Europeum, která se nesla v duchu otázky„Transatlantické vztahy 2009 – nový začátek?“ Toto téma se snažili z různých pohledů zpracovat účastníci několika panelových diskusí, jedna z nich byla na téma „Vstříc budování transatlantického konsensu v otázce demokracie.“
Na úvod zmínila Anna Michalski, politoložka ze švédského SIEPS, současné pozice EU a USA k šíření a podpoře demokracie. Že je demokracie stále „lákavá“ dokazují podle Michalski barevné revoluce ve středovýchodní Evropě, které oslovují většinu obyvatel těchto zemí. Je proto třeba hledat možné nástroje podpory těchto mladých a křehkých demokracií, případně způsoby dalšího šíření demokratické ideje.
Podle Michalski nastává se změnou americké administrativy podstatná změna v oblasti prostředků. Obama zdůrazňuje dialog na místo preventivního útoku a dává prostor nalezení nových modelů šíření demokracie.
Stydlivá Evropa kontra expanzivní USA
Současně vidí Michalski jako velmi pozitivní i změny v EU, která přestává být „stydlivá“ na mezinárodním poli a presentuje vlastní iniciativy. Slabinou Unie je podle ní účinnost v otázkách demokracie pouze v oblastech rozšiřování EU, tedy takřka nulový přesah do vzdálenějších regionů. Jakýmsi testem pro podporu demokracie v praxi bude podle Michalski pro EU nový projekt Východního partnerství.
Po takto optimistickém začátku se slova chopil John Glenn, profesor politologie z Washingtonu, který sice souhlasil s nefunkčností Bushova modelu „války proti teroru,“ ale celkově zpochybnil představu, že demokracii lze aktivně šířit. Demokracie si podle něj vždy najde cestu tam, kde je chtěna. Příkladem pro jeho tezi má být východní Evropa, kam po pádu železné opony demokracii rovněž nikdo neexportoval. Glennův recept se proto netýká vysloveného exportu demokracie, nýbrž péče o možné demokratické síly v jednotlivých zemích.
Hledá se nástroj
S tímto opatrnějším postojem souhlasil i Igor Blaževič, ředitel sekce lidských práv společnosti Člověk v tísni, který v této umírněnější cestě vidí významnou roli pro EU. Unie je podle něj připravena na takovéto kontakty a navíc „nezatížena Bushem“. Navíc EU již vyvinula některé nástroje – zmínil podporu právníků v nedemokratických režimech, kteří mohou hájit lidi, obžalované z politických důvodů.
Klíčový mechanismus představují podle Blaževiče svobodné volby, na něž nesmíme zanevřít, přestože v nich mohou zvítězit i ne právě demokratické subjekty (jako příklad zmínil Hamas nebo situaci v Keni). Podpora svobodných a rovných voleb je podle Blaževiče zatím jediný účinný nástroj neexpanzivní demokracie.
Posledním řečníkem byl Ernst Kernbush z německé Friedrich-Ebert-Stiftung, který zdůraznil, že největší problém šíření demokracie je problém legitimity. Musíme se pokusit přenášet vůli k demokracii, a to bez násilí a s riskem neúspěchu. Podle Kernsbushe, a zde narážel na Bushovu vládu, nejde o to, předat funkční demokratický model vlády za každou cenu, ale pomoci té které zemi, aby si vytvořila model vlastní, chtěný a legitimní.
V závěru panelu se rozhořela poměrně vášnivá diskuse o tom, nakolik má smysl zahrnovat demokratické hodnoty a liská práva do obchodních vztahů s nedemokratickými režimy. Všechny vlády to odsuzují, v praxi ovšem zaujímají pragmatičtější stanovisko. Jak se tedy stavět k Rusku, Číně a středoasijským republikám?
Na tuto otázku svorně odpověděli jednotliví účastníci, že představa účinných sankcí kvůli nedodržování základních práv je bohužel naivní – trh je natolik globalizovaný, že si sankce de facto nelze dovolit. Nezbývá tedy než například podporovat studenty a vytvářet jiné, nenásilné instrumenty podpory demokracie.
Autor: Tereza Vávrová, Euroskop
