Ruská válka v Gruzii. Jak dál?

Magdalena Fričová, Michal Thim, Luboš Veselý, Asociace pro mezinárodní otázky, 13.8.2008

Cílem této studie je formulace doporučení k postupu EU po mimořádném zasedání Rady ministrů EU 13. srpna 2008 v souvislosti s akcí Gruzie v odtrženeckém regionu Jižní Osetii a následnému postupu Ruska, který přerostl v regulérní gruzínsko-ruskou válku.

Gruzínské přepočítání se v postupu vůči Jižní Osetii bylo mimořádně nezodpovědné, rovněž je třeba ověřit zprávy o násilnostech na civilním obyvatelstvu a v případě potvrzení těchto zpráv trvat na jejich vyšetření. Následné akce Ruska je však třeba jednoznačně klasifikovat jako agresi vůči Gruzii. Rusko nadále nemůže plnit roli garanta a zprostředkovatele v otázce řešení konfliktů v Jižní Osetii a Abcházii, protože se jednoznačně postavilo na jednu ze stran konfliktu. Doporučení směřují k zásadně aktivnější roli EU v řešení obou konfliktů, zejména prostřednictvím formálního postavení ve změněných vyjednávacích formátech a účasti na mezinárodních mírových jednotkách, které by měly nahradit ty stávající. Tato změna je nezbytná nejen proto, že se Rusko svým postupem zdiskreditovalo jako zprostředkovatel, ale také protože se potvrdil předpoklad, že dřímající konflikty Jižního Kavkazu mohou rychle přerůst v regionální konflikt. Studie obsahuje rovněž hypotetické scénáře dalšího vývoje.

Doporučení

• Reakce EU musí být sjednocená a rozhodná. Lze předpokládat, že Rusko začne postupovat mnohem ostřeji a rozhodněji i vůči dalším zemím východní Evropy, zejména Ukrajině.
• Ruská akce na území Gruzie vně zón konfliktu musí být označena jako agrese a působení jednotek armády Ruské federace (RF) jako zásadní porušení mezinárodního práva, což podrývá schopnost Ruska je garantovat. Je třeba trvat na teritoriální nedotknutelnosti Gruzie.
• Česká republika a Evropská Unie musí trvat na skutečnosti, že Rusko je stranou konfliktu a nemůže tudíž vjednáních o urovnání konfliktu hrát roli prostředníka, ani garanta poválečného uspořádání vJižní Osetii a Abcházii. Nadále ovšem platí, že Rusko musí být součástí řešení.
• Evropská Unie by měla společně sUSA požadovat po RF, aby podepsala dohodu o příměří a aby její vojáci neprodleně opustili území Gruzie.
• Strany musí umožnit návrat běženců a zabezpečit humanitární pomoc.
• Po stažení ruských vojsk budou nutná vyjednávání mezi Gruzií, Jižní Osetií, Abcházií a Ruskem, za účasti EU, o podepsání dohody o nepoužití síly a o nových formách mírotvorného i vyjednávacího formátu.
• Česká republika a její představitelé by vzhledem ke své historické zkušenosti a zejména nadcházejícímu předsednictví vEvropské unii měli zaujmout aktivnější přístup a podílet se na formulování a dosažení jednotné pozice EU vzhledem krusko-gruzínskému konfliktu, ale zároveň také požadovat od Gruzie důsledný konstruktivní přístup ke konfliktům vAbcházii a Jižní Osetii.
• EU a ČR by se neměly omezit na již poskytnutou humanitární pomoc, ale poskytnout i nezbytnou technickou a další praktickou pomoc. Zároveň spolitickou podporou by však od Gruzie měli co nejdůsledněji vyžadovat plnění jejích mezinárodních závazků.
• EU a ČR by měly nabídnout vyslání nezávislých expertů, kteří by ocenili lidské a materiální ztráty a připravili plán obnovy země. Civilní ztráty vdůsledku přestupků prováděných gruzínským vojskem vJižní Osetii, a zejména pak ruskými silami na samotném území Gruzie, musejí být důkladně dokumentovány a prošetřeny, a viníci se musejí zodpovídat.
• Evropská unie by také měla společně sEvropskou bankou pro obnovu a rozvoj (EBRD) již nyní oznámit připravenost podílet se na obnově celé země včetně Jižní Osetie po skončení ozbrojeného konfliktu.
• EU by měla nabídnout rozmístění vlastních sil vJižní Osetii a Abcházii. Tento krok by měl být učiněn již na mimořádném zasedání Evropské rady 13. srpna 2008.
• Přítomnost jednotek EU by měla být jen jedním zširšího rámce opatření vedoucímu ke změně vyjednávacích formátů konfliktů vJižní Osetii a Abcházii. Nové jednotky by měly být součástí hybridní mise EU-OBSE, alternativně EU-SNS se silnýmmandátem OSN.
• Do vyjednání nových formátů je nezbytné na přechodnou dobu obnovit stav před vypuknutím bojů zdůvodu bezpečnosti a efektivity humanitárních akcí vzóně konfliktu. Podmínkou je stažení všech ruských a gruzínských jednotek, které byly vyslány do zón konfliktů po 7. srpnu 2008.
• Změna vyjednávacích formátů musí vést k silné úloze EU. Je nutné vést konzultace se stranami o formátech budoucí koexistence a mírových procesů, jak na úrovni Tbilisi-Moskva, tak i co se týče gruzínsko-abcházského a gruzínsko-osetinského konfliktu. Jednání o urovnání konfliktů by měla být směřována k formátu Gruzie-Jižní Osetie, Gruzie-Abcházie, súčastí EU, Ruska, a OBSE, respektive OSN. Tento formát by měl být stejný jak na nejvyšší politické úrovni jednání, tak na administrativní úrovni v Jižní Osetii a Abcházii. EU a OBSE by zároveň měly mít hotovou diplomatickou kapacitu působit jak prostředník vjednáních mezi Tbilisi a Moskvou.
• Pokud Ukrajina bude požadovat stáhnutí ruské černomořské flotily zKrymu, zdůvodu že se tam umístěné ruské jednotky zúčastnily akce na gruzínském území, měla by EU tento požadavek podpořit.
• Je nezbytné upozorňovat RF na smlouvy mezi EU a RF, které hovoří o společných hodnotách. EU by měla dát najevo, že soulad stěmito hodnotami je nezbytným předpokladem pro existenci nejen nové rámcové smlouvy mezi EU a RF, ale i dílčích kroků jakými jsou poskytovaná finanční a technické pomoci či jednání o liberalizaci vízového režimu.
• Vpřípadě nekonstruktivního přístupu Moskvy ke stabilizaci situace by měl MOV přehodnotit rozhodnutí uspořádat zimní olympijské hry 2014 vSoči.
• Ke sdílení společných hodnot se prostřednictví účasti na Evropské politice sousedství přihlásila i Gruzie. Řešení sporů silou je vrozporu stěmito hodnotami. Upozornění vtomto duchu by tedy měla směřovat i vůči Gruzii.

Pozadí konfliktu

Konflikt, který vypukl 7. -8. srpna mezi Gruzií a jejím odtrženeckým regionem Jižní Osetií (de facto politicky zastoupenou Ruskem), je nejvážnější krizí od doby, kdy v první polovině 90. let „zamrzly etnopolitické konflikty v postsovětském prostoru. Konflikt se po ruské reakci, která s neúměrnou silou přešla na vojenskou intervenci na území Gruzie vně zón konfliktů, přelil v přímou vojenskou konfrontaci mezi Tbilisi a Moskvou. Ruská federace tímto krokem přes noc změnila logiku vztahů stabilizujících se po studené válce. Implikace ruské agrese proti Gruzii se důrazně projeví na Kavkaze, na Ukrajině a v celém prostoru SNS. Odstartují ale také novou kapitolu vztahů mezi Evropou, USA a nově se utvrdivším Ruskem.

„Zamrzlé konflikty zůstávaly ve stavu „ani válka, ani mír celá devadesátá léta a tento trend pokračoval zhruba do revoluce růží. Brzy po příchodu k vládě v roce 2003 prezident Saakašvili odstartoval kurz nové asertivní politiky Tbilisi namířené ne obnovení teritoriální celistvosti Gruzie. Saakašviliho vláda kladla důraz na rozhýbání statusu quo konfliktních situací, a to jak intervencemi v samotách zónách konfliktu (v některých případech včetně silových), tak úspěšným lobováním o politickou podporu Západu. Vláda sice rétoricky zdůrazňovala nutnost řešit konflikty mírovou cestou, ale reálná politika v zónách konfliktu často odporovala logice confidence building.

Díky gruzínské snaze konfrontovat status quo v konfliktních zónách, ale zejména díky rozhodné prozápadní orientaci nové vlády v Tbilisi, se mnohem jasněji vyrýsovala rovina konfliktu mezi Tbilisi a Moskvou. Kromě dvoustranných krizí, které vyvrcholily přerušením diplomatických, transportních a obchodních vztahů na podzim 2006, jsou gruzínsko-ruské vztahy ovlivněny geopolitickým vývoj, který Moskva vnímá negativně. Plány NATO na rozšíření na východ a Západem podpořené prohlášení nezávislosti Kosova patří mezi nejvýznamnější faktory.

Na měnící se dynamiku konfliktů směrem k možnosti znovuobnovení bojů upozorňovali v posledních letech odborníci a nezávislé think-tanky. Konflikty roztály, ale zamrzly mírové procesy. Bezpečnostní situace v zónách konfliktu v posledních letech výrazně eskalovala, zejména v Jižní Osetii, kde v roce 2004 došlo k dočasnému obnovení bojů a zejména v letních měsících se pak každoročně opakovala vážná narušení příměří.

Obnovení jihoosetinského konfliktu má logiku v tom směru, že se zdá být důsledkem zájmu části politických a bezpečnostních elit všech tří stran na použití síly, ačkoli se jejich motivy navzájem liší. Současná krize má již dnes jednu zásadní lekci: Rusko poprvé otevřeně vystoupilo vojenskou intervencí na podporu jedné ze stran konfliktu. Moskva tradičně ospravedlňovala možnost vojenského zásahu v zónách konfliktu jak svým mandátem garanta příměří mezi stranami konfliktu, tak i vnímanou nutností chránit ruské občany žijící na území odtrženeckých republik.

V této krizi však použila argument pečlivě kalibrovaný v odpověď západní politice ve vztahu ke Kosovu. Rusko svůj útok na Gruzii vysvětluje nezbytností ochránit etnické Osetince od Gruzínci prováděné genocidy. Podle expertních odhadů je však možné předpokládat, že ruské odhady obětí jsou významně nadnesené. Podle svědků událostí nicméně v Cchinvali proběhla v prvních dnech gruzínského útoku řada závažných lidskoprávních přestupků, které je třeba dokumentovat a vyšetřit, případně soudně postihnout.

Ale útoky na cíle – včetně civilních – na území Gruzie, které se samotným konfliktem nemají nic společného, preventivní otevření druhé fronty v Abcházii, a vniknutí ruských vojsk podporovaných vojenským letectvem hluboko na území Gruzie, je jednoznačnou agresí, která zpochybňuje legitimní ruské zájmy. Tyto kroky se zdají být namířené na destabilizaci Gruzie. Rusko není neutrálním hráčem v konfliktech, ale jednou – a velmi vlivnou – stranou sporu.

První prioritou je uzavření příměří a ukončení hostilit, vyvedení ruských jednotek z území vnitřní Gruzie, a obnovení statusu ante. Souběžně musí probíhat poskytnutí dobře koordinované humanitární pomoci.

Konflikt kolem Jižní Osetie a Abcházie má alespoň dvě roviny – gruzínsko-osetinskou, resp. abcházskou a gruzínsko-ruskou. Na řešení obou se Moskva bude muset podílet. Nezbytné bude dosažení dohody o změně vyjednávacích a mírotvorných formátů, v ideálním případě s širším zapojením Evropské unie. EU by se měla zapojit do rozhovorů na nejvyšší úrovni a prosazovat nahrazení Společných mírových jednotek (Joint Peacekeeping Forces, JPKF) v Jižní Osetii – složených z ruského, osetinského a gruzínského kontingentu – a mírových jednotek SNS v Abcházii mezinárodními jednotkami se silným mandátem RB OSN, ideálně pod vedením EU a za účasti třetích stran, které o to projeví zájem. EU by také měla být připravena nadále zprostředkovávat či podporovat de-eskalaci vztahů mezi Moskvou a Tbilisi.

Další možné scénáře vývoje jsou výrazně znepokojující a představují realizaci imperiální politiky Ruska na Jižním Kavkaze se všemi důsledky, které to znamená pro stabilizaci a demokratizaci regionu, který je zásadně důležitý pro EU.

Pozice jednotlivých aktérů

Gruzie

Prezident Saakašvili po svém zvolení na počátku roku 2004 vyhlásil obnovení teritoriální integrity země, rozhodnou prozápadní zahraničně politickou orientaci, obnovu ekonomiky a posílení státních institucí za prioritu. Gruzie oprávněně poukazovala, že Rusko nemá zájem o řešení doposud zamrzlých konfliktů a bez jeho podpory (ekonomické, ale i vojenské) by režimy vládnoucí v Abcházii a Jižní Osetii nemohly přežít. Tbilisi také opakovaně vyzývalo ke změně dosavadních vyjednávacích a mírotvorných formátů a většímu zapojení EU a západních zemí do řešení zmíněných konfliktů. Zároveň však Gruzie nebyla schopna představitelům v Jižní Osetii a zejména pak v Abcházii, kteří disponují nesrovnatelně větší podporou místního obyvatelstva, nabídnout akceptovatelné podmínky pro jednání o řešení konfliktu, a často se utíkala k silové a nekonstruktivní politice.

Rusko

I přes oficiální deklarace o tom, že Rusko uznává územní celistvost Gruzie, Moskva podporovala režimy v Jižní Osetii a Abcházii. Zejména v posledních měsících podnikla řadu kroků, které jasně varovaly, že vliv na těchto územích chce posílit. Moskva vnímá nezávislost Kosova, přiznaného dnes 45 zeměmi, jako precedens, ale také jako políček Západu, který ruské zájmy a pozice v kalkulaci svých zájmů přehlédl. Rusko se rovněž rozhodně postavilo proti snahám Gruzie (a Ukrajiny) o vstup do NATO. Nevyřčeným, avšak o to důležitějším trnem v oku Rusku byl rostoucí význam Gruzie jako tranzitního koridoru ropy a plynu, nezávislého na RF (Za použití masivních investic RF buduje plynovod ze Severní do Jižní Osetie). Ruské zájmy se dále zaktivizovaly po rozhodnutí MOV uspořádat olympiádu v roce 2014 v Soči, které se nachází zhruba 40 km od Abcházie.

USA

Spojené státy podporují režim prezidenta Saakašviliho a jeho snahy o vstup do NATO. Díky aktivitám Washingtonu vznikl rovněž ropovod BTC a paralelní plynovod BTE, které jsou doposud jedinou cestou pro transport ropy a zemního plynu do Evropy nezávislou na Rusku. USA však poskytovaly příliš nekritickou podporu a nedostatečně rigorózně oceňovaly plnění Gruzií tranzičních a demokratizačních závazků, čímž nepřímo přispěly ke vzniku podmínek pro propuknutí vnitropolitické krize v Gruzii na podzim 2007. Pro veškerou podporu teritoriální nedotknutelnosti se zdá, že USA nedávaly Gruzii zřetelnou kritiku těch postupů k řešení konfliktů, které byly sporné a ve skutečnosti v rozporu s proklamovanou mírovou politickou linií.

Evropská unie

EU se začala v Gruzii stejně jako na celém Jižním Kavkaze angažovat poměrně pozdě a nedokázala zaujmout jednotnou pozici a efektivně se zapojit do řešení zamrzlých konfliktů. Jmenovala sice svého zvláštního zástupce pro Jižní Kavkaz a řešení konfliktů označila jako jednu z priorit Akčního plánu vztahů s Gruzií v rámci Evropské politiky sousedství, avšak zejména díky neschopnosti sjednotit pozice celou situaci významně ovlivnit nedokázala. Její významný vklad byl zejména přes finanční instrumenty, které přispěly k rehabilitaci zón konfliktu, a s menším úspěchem se také snažily o confidence buidling.

Abcházská a Osetinská strana

Suchumi a Cchinvali mají naprostou nedůvěru k politice Tbilisi, kterou – ne bez odůvodnění – místní elity od příchodu Saakašviliho k moci vnímaly jako agresivní a namířenou na jejich vytěsnění a zlomení. Opora o Rusko je zejména pro Abcházce nutným zlem v prostoru minimálních možností kontaktu se vnějším světem. Abcházie si je dobře vědoma, že Rusko je partner, který nemá zájem o Abcházce, ale o teritorium Abcházie.

Kosovský precedens

Tzv. „kosovský precedens byl a zejména od vyhlášení a následného uznání samostatnosti Kosova hlavně ze strany západních státu je neoddělitelně spojen s nevyřešenými konflikty na Jižním Kavkaze. Problém má nejméně dvě roviny – mezinárodněprávní a politickou.

Z hlediska mezinárodního práva se o precedentu hovořit nedá. Jedná se totiž o střet dvou rovnocenných principů mezinárodního práva. Abcházie a Jižní Osetie opírají své nároky o princip sebeurčení národů. Gruzie a protichůdný princip nenarušitelnosti teritoriální integrity. Fakt, že v jednom případě (Srbsko versus Kosovo) byl jeden princip upřednostněn na úkor druhého, ještě nezakládá precedens o jeho obecné nadřazenosti a vice versa. Důležitým pramenem mezinárodního práva je obyčej, tedy chování států a dalších subjektů mezinárodního práva. Obyčej pak vychází z dlouhodobého chování aktérů a souhlasu s tímto chováním. Vzhledem k tomu, že každá konfliktní situace je sui generis, Kosovo jako precedens sloužit nemůže.

V politické rovině je situace ovšem jiná. Státy mezinárodní právo svým chováním nejenom vytvářejí, ale zároveň ho interpretují ve svůj prospěch. Zároveň platí, že státy jsou v tomto směru suverénní a tak často rozhoduje síla jednotlivých zájmů. V praxi Kosovo dosáhlo samostatnosti díky silné podpoře západních států. Zatímco Západ jednoznačně podporuje teritoriální integritu Gruzie, Abcházie a Jižní Osetie nemá jednoznačnou podporu ani ze strany Ruska. Abcházie trvá na jedné straně na tom, že své „právo na státnost si zasluhuje díky tomu, jak vybudovala instituce, rule of law, respekt k mezinárodním normám, atd., na straně druhé Suchumi neumožnilo návrat gruzínských běženců z válečných let 1993-94.

Ruské politické a vojenské elity vnímaly jednostranné rozhodnutí mnoha západních států Kosovo podpořit jako ponižující nedostatek respektu k ruským pozicím a zájmům. Daly najevo, že Kosovo budou jako precedens interpretovat v oblastech, které vnímají jako svou sférou vlivu, a budou na tento jev reagovat bez konzultací se západními partnery. Zároveň stále platí, že pro zájmy Ruska je lepší držet konflikty v nevyřešeném vztahu nejen s ohledem na vlastní mocenské zájmy v Gruzii, ale rovněž kvůli vlastním problémům na ruské straně Kavkazu (např. Dagestán, Čečensko).

Scénáře dalšího vývoje

Přestože se situace stále vyvíjí a je obtížné dokonce nezávisle potvrdit skutečný vývoj v poli dezinformací a politických spekulací, lze identifikovat možné scénáře dalšího vývoje.

Co původně začalo jako protiakce Ruska na akci Tbilisi v Jižní Osetii se v průběhu víkendu (9. a 10. srpna) změnilo v regulérní útok na Gruzii. Útoky na vojenské a polovojenské (letiště, přístavy) a v neposlední řadě i civilní cíle po celém území Gruzie a zejména ruská ofenziva zahájená z území Abcházie nemá žádnou legitimitu z hlediska Moskvou původně deklarovaných cílu. Je třeba je vykládat jako přímý útok na Gruzii jako suverénní stát a snaha o jeho destabilizaci a Moskvou víceméně přiznaný pokus o změnu režimu v zemi.

Již v sobotu 9. srpna ráno požádaly abcházské de facto autority o stažení 15 pozorovatelů mise UNOMIG z kodorské soutěsky[6]. To bylo jasným signálem přípravy na útok na gruzínské pozice. Jeví se proto pravděpodobným, že poslední vývoj je výsledkem dopředu plánované akce. Kroky, které Moskva podnikla od března 2008 (vystoupení z režimu sankcí SNS na Abcházii, částečná formalizace vztahů s de facto autoritami, jednostranné posílení mírotvorné mise bojovými jednotkami, vyslání železničních vojsk do Abcházie) toto zásadně usnadnily.

To samozřejmě nemění nic na hodnocení akce Tbilisi v Jižní Osetii jako mimořádně nezodpovědné politiky, jež je v přímém rozporu s úsilím o řešení konfliktu mírovou cestou. Akce Tbilisi znamená výrazné oslabení pravděpodobnosti vyřešení obou konfliktů ve prospěch její územní celistvosti. Navíc iniciovala závažnou humanitární krizi.

Scénáře vývoje se proto nemohou omezit jen na otázku dalšího vývoje v Jižní Osetii, ale týkají se samozřejmě i konfliktu v Abcházii, domácího vývoje a stability v Gruzii samotné. Stávající situace bude mít hluboce negativní efekt na gruzínskou ekonomiku, je možné předpokládat odliv přímých zahraničních investic (FDI), ale i dopady na vnímání Gruzie jako stabilního energetického tranzitního koridoru.

Stabilita gruzínské vlády bude rovněž velkou proměnnou. Prohlášení vrcholných představitelů RF, že Saakašvili není nadále partnerem, svědčí o tom, že Moskva usiluje o změnu režimu v Tbilisi. Nastolení proruského režimu v Tbilisi je však nepravděpodobná varianta. Proruské politické preference v Gruzii jsou obecně hluboce nepopulární. Po vývojích posledních dní je promoskevský politický výbor téměř vyloučen.

To však nemění nic na tom, že Moskva o svržení Saakašviliho usiluje a prezident bude výrazně oslaben, zejména až krátkodobé „rallying around the flag opadne. Opozice vyjádřila v daný moment nekritickou podporu vládě, ale v občanské společnosti zaznívají hlasy rozhořčení nad prezidentovou tragickou a nezodpovědnou politikou. Se zhoršením ekonomické a humanitární situace a s uvědoměním plného rozsahu lidských ztrát se tato situace může vyhrotit.

Existuje nekolik hypotetických scénářů možného vývoje po skončení ruské vojenské intervence.

Prvním scénářem je silná a úspěšná odpověď Západu, zejména EU, na akce Ruska, které lze od překročení linií příměří v Jižní Osetii a Abcházii jednoznačně klasifikovat jako agresi proti Gruzii. Scénář obsahuje obnovení stavu před 7. srpnem se změnami v charakteru vyjednávacích formátů. Tento scénář se dále člení na varianty:

• Návrat ke stavu před 7. srpnem sposílenou pozicí EU ve stávajících vyjednávacích formátech;
• Zásadní změna vyjednávacích formátů a nahrazení JPKF vJižní Osetii a mírových jednotek SNS vAbcházii mezinárodními jednotkami EU-OBSE/EU-SNS a zainteresovaných třetích stran. Videálním případě za neúčasti mírotvorců zRuska a Gruzie.

Druhým scénářem je dosažení změny režimu v Tbilisi jako důsledku invaze na území Gruzie a následné likvidace gruzínské armády. Nastupující vláda by byla vládou loutkovou a učinila by výrazné ústupky Moskvě v otázce teritoriální integrity a zahraničně politické orientace Gruzie. Tento scénář se dále člení na varianty:

• Anexi Jižní Osetie a její začlenění do Ruské federace a uznání nezávislosti Abcházie se souhlasem Tbilisi;
• uznání samostatnosti Abcházie a Jižní Osetie smožností následného dobrovolného připojení kRusku opět se souhlasem Tbilisi.
• Změna orientace od integrace do NATO a EU

Třetím scénářem je (alespoň krátkodobé) udržení současné vlády v Gruzii bez návratu ke stavu před zahájením bojových operací v Jižní Osetii 8. srpna. Tento scénář předpokládá zachování posílené ruské přítomnosti v Jižní Osetii a Abcházii a dočasnou okupaci „nárazníkového pásma při hranicích konfliktních regionů. Důsledkem dalšího vývoje bude faktická anexe Jižní Osetie i Abcházie. Změna režimu v Gruzii v středním až delším časovém kontextu je však pravděpodobná i v tomto případě.

Návrat ke statu quo před 7. srpnem beze změny je téměř vyloučenou variantou

Scénář 1: Změna vyjednávacích formátů s posílenou pozicí EU

Tento scénář je žádoucí ve smyslu pozitivního vývoje v celém regionu. Rusko svými akcemi jednoznačně prokázalo, že je třeba zbavit ho role rozhodčího v obou konfliktních regionech. Není možné, aby stát, který jednoznačně podporuje jednu ze stran konfliktu, měl zároveň kontrolu nad procesy, které mají vést k mírovému urovnání sporu. Rusko je řadu let kritizováno za jednostranný postoj a neschopnost či spíše neochota plnit úlohu prostředníka je dalším důvodem ho této úlohy zbavit.

Minimální variantou v tomto smyslu je formalizace role EU ve stávajících formátech a omezení role Ruska v nich. Ideální variantou je nastavení nových vyjednávacích formátu a nahrazení stávajících „mírových jednotek mezinárodními silami s mandátem OSN, pod vedením EU a za účasti třetích stran, které projeví zájem (s vyloučením Ruska a Gruzie).

Tento scénář má tři zásadní překážky. Prvním je notorická neschopnost EU shodnout se na jednotné pozici, zejména pokud jde o Rusko, když v tomto případě je nezbytné zaujmout silnou a jednoznačnou pozici.

Druhou překážkou je neochota Ruska se na takovém vývoji podílet. Rusko vyzbrojené petrodolarovou sebejistotou a nacionalismem se rozhodlo Západu udělit lekci o tom, jak budou v budoucnu vypadat reakce na vměšování se do jeho sféry vlivu a ignorování ruských politických zájmů. V posledních dnech Moskva prohlašuje, že reakce západu ji neovlivní, tím spíš že jsou nekoordinované a slabé Rusko nebude motivováno na takovém scénáři spolupracovat. Rozhodujícím v tomto směru bude středeční mimořádný summit EU. Jen bezprecedentně rozhodný postoj EU může tomuto scénáři dát jakoukoli naději na realizaci.

Třetí překážkou je hluboká nedůvěra Abcházců a Osetinců jak vůči Gruzii, tak vůči jejím západním partnerům, kteří jednoznačně podporují teritoriální celistvost Gruzie. Po operaci Gruzie v Jižní Osetii je bariéra mezi Tbilisi a Suchumi, resp. Cchinvali, obnovená v nejhlubších rozměrech. Stereotypy etnicky motivované nenávisti se probudily v plné síle a válečné trauma vyplulo na povrch. EU a zejména USA, vnímané jako jednoznační zastánci Gruzie, jsou pro Abcházce a Osetince nedostatečným garantem bezpečnosti.

Scénář 2: Změna orientace Gruzie

Poslední vývoj naznačuje, že se Rusko bude snažit o změnu režimu v Tbilisi na režim vstřícný k zájmům Moskvy. Alternativa vývoje z let 1992-94 kdy Gruzie přistoupila na nerovné podmínky příměří výměnou za de iure uznání teritoriální celistvosti Gruzie není ve světle posledních události pravděpodobná (de facto by se jednalo o obnovení stavu před zahájením bojů 7. srpna 2008). Tento scénář předpokládá nastolení loutkové či vůči Rusku maximálně vstřícné vládě v Tbilisi, a následnou legalizaci vztahů Ruska s Abcházií a Jižní Osetií, či jejich plnou de facto anexi. Pokud je Rusko skutečně rozhodnuto porušit dosavadní tabu a přistoupit na nezávislost obou separatistických regionu tak se z hlediska Moskvy jedná o ideální scénář. Ruský argument, že zásah byl motivován „genocidou proti Osetincům, a srovnání Saakašviliho s Karadžičem, nasvědčují tomu, že Kosovské příměry ještě nejsou vyčerpány.

Tento scénář má opět několik překážek. Za prvé je to neexistence proruské alternativy na současné politické scéně v Gruzii. Situaci by ovšem mohla změnit totální vojenská porážka a následný politický chaos v zemi. Druhou překážkou je, že tak zásadní změna není plně v souladu s dosavadní politikou Moskvy, která oba konflikty využívala zejména k tomu, aby torpédovala prozápadní směřování Tbilisi. Moskvě poslušná vláda by nemusela vydržet dlouho a paradoxním důsledkem by mohlo být, že Gruzie „zbavená problematických regionů by měla otevřenou cestu do NATO. Rusko navíc nemá dlouhodobý zájem na naprostém rozpadu mezinárodního uspořádání a absolutním odcizení západních partnerů – stejně jako Evropa potřebuje ruský plyn, potřebuje Moskva evropské trhy. Pro Rusko navíc není jednoznačně výhodná existence mikro-států na jeho již tak nestabilní jižní hranici. Gruzie se navíc s odtržením těchto dvou regionů nikdy nesmíří a stabilita takového uspořádání by byla minimální. Lze rovněž očekávat, že USA a EU by použily všechny dostupné mechanismy, aby takovému vývoji zabránily.

Scénář 3: Nový status quo

Tento scénář se jeví nejvíce pravděpodobným. Scénář předpokládá, že současný ruský postup je snahou o dosažení maximálně výhodné pozice před uzavřením nového příměří, destabilizace Gruzie a silná politická zpráva Západu i celému SNS. Gruzie a Západ tváří v tvář fait accompli a neexistence silného tlaku na Rusko přistoupí na pouhé stažení ruských jednotek na území Jižní Osetie a Abcházie. Posílená vojenská přítomnost v obou regionech povede k de facto anexi Jižní Osetie s méně pravděpodobnou alternativou uznání její nezávislosti a následného připojení k Severní Osetii. V případě Abcházie by mohlo dojít k podobnému stavu jako je v současnosti na Severním Kypru, tedy silná vojenská přítomnost Ruska a pozdější uznání nezávislosti. Tento scénář nevylučuje ani dočasnou okupaci přilehlého území jako „nárazníkového pásma. Nevylučuje ani změnu režimu v Gruzii, ačkoli by se nejednalo o silně pro-ruského politika

Překážkou je mimo ambivalentního postoje Ruska k nezávislosti obou regionů (viz scénář 2) i otřesení legitimity Ruska jako rozhodčího v obou konfliktních regionech (viz scénář 1). Nejednota EU a nedostatek silných diplomatických a ekonomických pobídek je naopak umožňující okolností.

Autor: Magdalena Fričová, Michal Thim, Luboš Veselý