Michal Romancov, Lidové noviny, 19. srpna 2008
Rusko-gruzínský konflikt o Jižní Osetii se dostal na pořad jednání Rady bezpečnosti OSN. Protože všichni aktéři předem vyslovili ochotu k jednání a souhlasili s nutností nalézt mírové řešení, může se zdát, že se věci konečně začnou vracet k normálu, ale velký optimismus rozhodně není na místě.
Očekávaným kamenem úrazu je klíčová otázka územní celistvosti Gruzie, kterou ruská strana ústy ministra zahraničí Lavrova označila za „mrtvou záležitost a s představiteli Abcházie a Jižní Osetie již začala vyjednávat, zatímco Gruzie a Západ mají zcela opačný názor. Připomeňme, že neschopnost, resp. neochota znesvářených stran dohodnout se na teritoriálním uspořádání již po desetiletí brání normalizaci poměrů například v Kašmíru, na Blízkém východě nebo na Kypru. Rusko, které se v mezinárodní aréně v posledních měsících začíná chovat čím dál tím asertivněji – byly obnoveny permanentní hlídkové lety strategických bombardérů, uvažuje se o návratu na Kubu a od Huga Cháveze přišlo pozvání do Venezuely – má zcela unikátní možnosti, jak tuto kartu hrát a na mnoha citlivých místech vyvolat neklid.
Uvědomit si tuto roli Ruska v mezinárodních vztazích, zejména v souvislosti s debatami o americkém radaru v Brdech a s nostalgií části našich spoluobčanů po zlatých časech budování reálného socialismu, je více než prospěšné.
Jako po Krymské válce
Pokud budeme souhlasit s klasickým tvrzením, že opakování je matkou moudrosti, pak jistě nebude na škodu připomenout si několik historických analogií, které (snad) umožní současnou situaci zasadit do širší prostorové i historické perspektivy. Rusko interpretuje rozpad SSSR a jeho vlivové zóny jako největší geopolitickou katastrofu minulého století. SSSR byl díky vítězství ve druhé světové válce globální supervelmocí a to bylo „dobře bez ohledu na cenu, kterou za to Rusové a jejich „blízcí museli platit. V okamžiku, kdy se privilegované postavení zhroutilo, se Rusko ocitlo v situaci, kterou již jednou zažilo – v 19. století po neúspěchu v Krymské válce.
Tehdy bylo donuceno rezignovat na pozici nejsilnější evropské mocnosti. Díky politice knížete Gorčakova, jehož klasický výrok „Rusko se neurazilo, Rusko se soustřeďuje je jedním z nejfrekventovanějších citátů současného ruského zahraničněpolitického diskurzu, se ale dokázalo vrátit na výsluní. Z obhájce statu quo se stala expanzionistická velmoc par excellence.
Výsledkem tehdejší „koncentrace byly zásadní změny politické mapy světa, kdy se ruská imperiální zelená rozlila po celém Kavkazu a pronikla hluboko do Střední Asie. Pravda, Rusko roku 1867 prodalo Aljašku, ale teprve poté, co se ukázalo, že na její efektivní obranu a exploataci nemá potřebné zdroje. Posílené a konsolidované Rusko se pak znovu vrátilo do evropské arény a až do začátku první světové války si velmi aktivně počínalo ve všech pro něj zajímavých oblastech.
Řada atributů dnešního Ruska se dá přirovnat k Rusku druhé poloviny 19. století – ekonomická i politická liberalizace (jakkoli nedostatečná), růst životní úrovně obyvatelstva, otevření se okolnímu světu… až dosud však chyběla imperiální expanze, kterou Rusové považují za nezbytný atribut svého velmocenského postavení. Jsou totiž přesvědčeni, že si z historie odnesli jedno krví zaplacené ponaučení: Rusko bylo významné pouze tehdy, když jeho nesmírná rozloha byla vhodně doplňována použitím síly. Je-li Rusko slabé, příroda (rozlehlost) je nechrání…
Ukrajina rozdělená ve dví
V této chvíli se pochopitelně nedá odpovědně tvrdit, že imperiální expanze byla zahájena, ale pro mnohé Rusy je vyhlídka na znovudobytí historickostrategických pozic více než lákavou představou. Pokud Západ nebude schopen rychle a adekvátně odpovědět, čehož se je třeba obávat, Moskvu to bezpochyby povzbudí k dalším pokusům o změnu poměrů. Jaká teritoria tedy připadají v úvahu?
Ponechme teď stranou nároky vznášené na pustou, jakkoli asi surovinově bohatou Arktidu, a zaměřme se na prostor bývalého SSSR. Jedním z důvodů zásahu v Jižní Osetii byla tamější ruská menšina, což okamžitě přitahuje pozornost k dalším „oficiálně neuznaným státům na území bývalého SSSR, tedy k Abcházii, Adžárii a k Podněstří. Velmi lákavým soustem je bezpochyby Krym a potenciálně i celá levobřežní Ukrajina. V úvahu přicházejí i některé oblasti ve Střední Asii, zejména v severním Kazachstánu.
Představa o rozdělení například Ukrajiny na dvě části, z nichž jedna by byla v EU a NATO a druhá se stala součástí Ruska, sice v tento okamžik zní velmi nepravděpodobně, ale připomeňme dva historické precedenty. Rusko se totiž vždy bylo schopno s „Evropou dohodnout; roku 1807 ji „reprezentoval Napoleon, roku 1939 Hitler. Dnešní „Evropa je naštěstí na hony vzdálená kterékoli ze shora zmíněných předchůdkyň, ale stejně jako tenkrát i dnes potřebuje „klid a stabilitu, což je totéž, po čem volá i Moskva. Pokud vám to stále přijde být fantasmagorické, dovolte jeden novější historický precedent: Koho by na počátku listopadu 1989 napadlo, že už v listopadu toho roku padne berlínská zeď?
Autor: Michal Romancov, autor je politolog