Hana Kopecká, EUROSKOP, 29. října 2010
V muslimském světě představuje Turecko zářnou výjimku demokratické vlády s funkčním právním řádem a prosperující tržní ekonomikou. Doba „nemocného muže Evropy“ je dávno pryč; Ankara se stala regionálním tahounem, co do hospodářského růstu mnohonásobně převyšujícím Evropu. Je však Západ připraven přijmout Turecko jako muslimskou demokracii s odlišnou kulturou, liberální ekonomikou a svobodomyslnou vládou? The Economist doufá, že ano.
Úspěchy Ankary děsí
V zahraničně politické sféře představovalo Turecko, které dnes disponuje druhou největší armádou na světě, odjakživa záštitu Evropy, tedy alespoň v moderní historii. Spolu s Norskem bylo za studené války jedinou zemí, která sdílela hranici se Sovětským svazem. Před pádem komunismu vedla jeho místy až extrémně prozápadní orientace k opomíjení blízkého zahraničí, včetně zemí, kterým Turecko kdysi šéfovalo v rámci Osmanské říše. Dnes se jako „regionální diplomatický gigant stará nejen o ně, ale angažuje se i na Balkáně, na Středním východě a v rámci ekonomické diplomacie především v Africe.
Chtělo by se věřit, že západní mocnosti silné Turecko uvítají, ale opak je pravdou; úspěšný, a dravější maloasijský tygr vyhovuje málokomu. Evropa se třese při představě, že by se turecká populační bomba kdy mohla stát součástí Evropské unie. Spojeným státům, které integrační obavy starého kontinentu dříve kritizovaly, zase nevyhovuje dobrodružný a stále sebevědomější charakter maloasijské diplomacie. Všichni západní kritici se nadto shodují v obavě, že Turecko balancuje nad propastí islamizace.
Hagia Sofia v tureckém Istanbulu, dříve křesťanský chrám, pak mešita a dnes kompromis: museum. Foto AP
Diplomatické přešlapy demokracie
Hypotézy Západu se prozatím naplnily v oblasti zahraniční politiky, která stále více připomíná oběť muslimské solidarity. Ta se projevila nejen v ignoranci válečných zločinů súdánského prezidenta Omara Al-Bašíra, ale především v podpoře iránského jaderného programu, kdy Turecko jakožto nestálý člen Rady bezpečnosti letos hlasovalo proti zpřísnění sankcí vůči Teheránu. Mezinárodní image nepomohly ani výpady vůči Izraeli, kdysi blízkému spojenci, naposledy letos v létě, kdy se mezinárodní flotila snažila pod tureckým vedením „osvobodit okupovanou Gazu.
Na obhajobu této poněkud svérázné diplomacie však musí být řečeno, že svou reflexí veřejného mínění je paradoxně znakem větší demokratičnosti Turecka. Jeruzalému se přirozeně nelíbí, když jej za porušování lidských práv na místo arabských diktátorů pro jednou kritizuje řádně zvolený premiér. Daly by snad Amerika a Izrael raději přednost „muslimskému hlasu od autokratů z Egypta, Saudské Arábie, či snad iránských klerikálů?
Budoucí evropská Čína
Zatímco se Američané obávají turecké islamizace, Evropou cloumá panika případného členství v EU. Formální vyjednávání započala před pěti lety a dlužno říci, že všechny země, které se do nich kdy pustily, obdržely dříve či později nabídku regulérního členství. Možnost, že by situace mohla zajít tak daleko, si však Francie, Německo, Rakousko i Holandsko zarputile nepřipouští. Pokud však Brusel odmítne svou „evropskou Čínu, ukáže svá záda nejrychleji rostoucí ekonomice v regionu a k tomu ztratí i naději na jakýkoli vliv na Blízkém východě. Jak uzavírá The Economist, v době, kdy Evropa čelí hrozbě globální ignorance, by se odmítnutí Turecka rovnalo fatální historické chybě.
Autor: Hana Kopecká, Euroskop