Hana Kopecká, EUROSKOP, 2. listopadu 2010
Srbské perspektivě evropské integrace se blýská na lepší časy. Unijní ministři zahraničí se minulý týden rozhodli postoupit bělehradskou přihlášku Evropské komisi. Ačkoli pro laiky představuje tento krok jen suchý byrokratický úkon, ve skutečnosti se jedná o akt velkého významu. Srbsko však ještě nemá vyhráno. The Economist ve svém posledním čísle analyzuje, jak mohou staré i novější balkánské křivdy ohrozit srbskou cestu do Bruselu i jinam.
Bruselské vábení
Za téměř roční vyjednávací prodlevou stojí holandské stanovisko, které po Srbsku požadovalo zadržení minimálně dvou válečných zločinců, kteří se ukrývají před tribunálem OSN, zejména Ratka Mladiče, bývalého velitele bosenských Srbů obviněného z genocidy.
Za prodlevu jsou však do jisté míry zodpovědné i letní bělehradské provokace. V červenci tamní vláda požádala o rezoluci OSN s vidinou dalšího jednání v kosovské otázce. Britský a následně i německý šéf diplomacie navštívili srbského prezidenta Borise Tadiče, aby mu připomněli, že Unie Srbsko ke členství v žádném případě nutit nebude a jsou to naopak Srbové, kdo se do Evropy hrnou. Důsledkem bylo, že Tadič nejen že vycouval, ale k velké radosti Bruselu i Washingtonu rovněž svolil k zahájení otevřených rozhovorů s Kosovem. Nedávné povýšení členské přihlášky je tak výsledkem právě tohoto manévru.
Cesta z krize do Unie
Jakkoli jsou srbské šance unijního členství reálné, faktem zůstává, že země potřebuje hospodářskou pomoc i politickou očistu. Lidé silně pociťují finanční tlak, který rozhodně nepřidává na popularitě elitám, které přišly k moci po pádu Slobodana Miloševiče před deseti lety. Rovněž nelze skrýt, že přes sedm set tisíc Srbů z celkem sedmimiliónové populace žije pod hranicí chudoby. Kdysi spolehlivá finanční podpora z rozsáhlé diaspory vinou hospodářské krize citelně poklesla a očekávání letošního růstu HDP nepřesahují skromných 1,5%. Jak poznamenává The Economist, to jsou hlavní důvody, proč Srbové v kosovské otázce otočili – mnozí si od členství v Unii slibují zahojení hospodářských ran.
Postavení Kosova je neuralgický bod Balkánu. Na snímku demonstrace odpůrců odtržení Kosova od Srbska 4. dubna 2008 na Václavském náměstí v Praze. Foto čtk
Během následujícího měsíce pošle Komise do Bělehradu seznam ne méně než čtyř tisíc otázek, které mají posoudit jeho připravenost ke vstupu do EU. Očekává se, že jejich zodpovězení Srbsku zabere několik měsíců, po kterých si Unie výsledky ověří v praxi a teprve za rok vydá stanovisko, zda je s to stát se jejím členem. Pokud bude odpověď kladná, očekává se, že Tadičova moc i strana výrazně posílí – navíc před volbami, které se mají konat nejpozději roku 2012.
Kompromis, nutné zlo
Dotazník se bude z větší části týkat formálních technických záležitostí, ale jak už to tak na Balkáně bývá, politika nebude daleko. Například v otázce srbské populace a lokaci hranic bude odpověď záviset na statutu Kosova. Jak známo, Unie od svých budoucích členů vyžaduje dobré sousedské vztahy. Vzhledem k tomu, že Srbsko kontroluje severní, převážně srbskou část Kosova, problém je tudíž jasný. Podle diplomatů představují přímé praktické rozhovory jedinou možnost, jak se odpíchnout od současného patového stavu. Jejich cílem je právě podpora dobrých sousedských vztahů s Kosovem. Ty se budou hodit především v momentě, kdy dojde na choulostivé otázky politického statutu.
Znovu se ale ukazuje, že na Balkáně není nouze o komplikace. Když už se zdálo, že se srbská vláda dokázala dohodnout, její kosovský protějšek zkolaboval a na obzoru jsou nové volby. Je jasné, že každý kosovsko-albánský vůdce, který bude jen trochu ustupovat Srbsku, bude neprodleně označen za zrádce. Jak ale uzavírá The Economist, vyjednávání jsou nezbytná a jisté ústupky nevyhnutelné. Bez nich budou Srbové a Albánci jako dva spoutaní rukojmí, neschopni odstřihnout se od minulosti a nastoupit cestu do Bruselu.
Autor: Hana Kopecká, Euroskop