Hana Kopecká, Euroskop, 10. prosince 2010
Debata o turecké účasti na evropském projektu má dlouhou a krkolomnou historii. Ankara projevila zájem o členství už v roce 1959, tedy jako vůbec první země mimo zakládající šestici ESUO a o šest let později podepsala asociační dohodu s nástupnickým EHS. Tehdejší prezident Evropské komise Walter Hallstein to označil za průlomovou událost a zároveň za důkaz, že Turecko je právoplatnou součástí starého kontinentu. Tento hlas byl však historicky spíše ojedinělý a ani dnes by nenašel mnoho zastánců.
Navzdory slibnému startu podala Ankara formální přihlášku až v prosinci 1987, aby byla o dva roky později zamítnuta Evropskou komisí. Devadesátá léta ukázala, že ačkoli turečtí představitelé myšlenku na členství odložili, nevzdali se jí docela. Start celní unie roku 1996 to jen potvrdil a Turci tak poprvé získali volný přístup na jednotný trh.
Předběhlíci z východu
Pád východního bloku způsobil masivní rozšíření počtu zájemců o členství a evropští představitelé tak na summitu v prosinci 1997 vedle Malty a Kypru přizvali k rozhovorům celkem osm zemí, mezi kterými však Turecko chybělo. O dva roky později se ho unie pokusila odškodnit prohlášením, že je regulérním čekatelem, pro kterého platí stejná kritéria, jako pro ostatní země. Po splnění potřebných reforem tak přístupové rozhovory v říjnu 2005 s velkou slávou konečně odstartovaly.
Ačkoli se zdálo, že plnohodnotná integrace je jen otázkou času, personální změny v čele předních států EU nepříznivě zamíchaly kartami. Do křesla německého kancléřství po socialistovi Gerhardu Schröderovi usedla křesťanská demokratka Angela Merkelová, zatímco Nicolas Sarkozy nahradil v úřadu Jacquese Chiraka. Zatímco Francie ze zásady odmítá jakoukoli tureckou přítomnost v EU, Spolková republika prosazuje formát zvláštního partnerství. Poslední dobou se protiturecké a anti-islamistické nálady se čím dál častěji zvedají i v Rakousku a Nizozemsku.
Kdyby bylo po vůli britského premiéra, byli by Turci už dávno v Evropě. Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy jsou ovšem zarputile proti. Na snímku osamocený přítel Ankary, David Cameron, s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem. (Foto: Reprofoto)
Kypr, islamisté a recese
Tureckou cestu do Evropy postupně zatarasily celkem tři překážky. První a největší z nich představuje Kypr, který do EU přišel roku 2004 spolu s východoevropskými státy. Kofi Annan, tehdejší generální tajemník OSN, udělal nemožné, aby ostrov před vstupem do unie sjednotil. Jak však ukázal výsledek následného referenda, zatímco kyperští Turci sjednocení téměř jednohlasně podpořili, tamní Řekové byli stejnou většinou proti.
Zásadním vnitropolitickým problémem jsou rozepře mezi sekulární vojenskou organizací a islamistickou vládní Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP). Hrozba převratů se stala takřka rutinou, stejně jako zasedání ústavního soudu, který pravidelně řeší politické spory. Jejich vysoká frekvence pak jenom podporuje image Turecka jako země zmítané politickými nepokoji.
Situaci v neposlední řadě notně zkomplikovala i hospodářská krize. Zhoršující se ekonomika, fiskální problémy eurozóny a odpor vůči další imigraci z nových členských zemí jenom potvrdily hledisko, že státy střední a východní Evropy přišly do unie příliš brzy, což dalšímu rozšíření sedmadvacítky přirozeně nepomohlo.
Kdo koho potřebuje?
V současné době je 18 z celkem 35 kapitol přístupových rozhovorů zablokováno Kyprem, Francií, nebo rovonu celou EU. Často bohužel zahrnují oblasti, ve kterých může Turecko unii mnohé nabídnout, jako jsou například vnější vztahy, nebo energetika. V tichosti byla otevřena pouze jedna z kapitol a další byla uzavřena, přičemž předpovědi analytiků říkají, že příští rok se možná nepodaří ani to.
Není proto překvapivé, že členství pomalu ztrácí podporu i u samotných obyvatel Turecka. V roce 2008 ho schvalovalo 68% z nich, přičemž 27% bylo proti. Dnes už by vstup do unie podpořilo pouze 54% Turků, zatímco v opozici je už plných 40% z nich. Z Ankary tak čím dál hlasitěji zaznívají ne zcela neopodstatnělé hlasy, podle kterých potřebuje Evropa Turecko čím dál více, zatímco Turci Evropu den ode dne méně.
Autor: Hana Kopecká, EUROSKOP