Luděk Niedermayer, Respekt, 7. července 2009
Spor mezi Francií a Německem může být pro eurozónu velkou zkouškou
Mezi dvěma hlavními tahouny eurozóny – Francií a Německem – se schyluje k nepříjemnému střetu ekonomických idejí, které stěží mohou žít v rovnováze a harmonii. Německá kancléřka Angela Merkelová má v úmyslu výrazně snižovat deficit státních financí, a Německo dokonce přijalo zákon, který vládám přikazuje hospodařit od roku 2016 prakticky s vyrovnaným rozpočtem. Naopak francouzský prezident Nicolas Sarkozy tvrdí, že některé deficity, zejména ty současné, jsou „správné“ a není důvod je překotně odbourávat.
Rozdíly mezi oběma zeměmi v pohledu na zadlužování jsou známé a tradiční, ale v současné ekonomické krizi může jít o zárodek konfliktu, který by mohl otřást stabilitou Evropy, a především eurem.
Deficity rok poté
Dluhy států rostou v důsledku rychlého a neočekávaného poklesu ekonomiky rychlým tempem a hospodaření států se zhoršuje takovým způsobem, jaký v mírových časech historie nepamatuje. Je to způsobeno poklesem příjmů – který navíc následuje po ekonomicky neobvykle příznivém období – a snahou vlád podpořit své ekonomiky finančními stimuly, včetně mnohdy drahých injekcí do oslabených bank. Důsledkem jsou v některých případech až dvojciferné deficity, jako v případě Velké Británie nebo USA (Česko míří k oblasti pěti procent).
Jistě se dá diskutovat o tom, zda všechna záchranná opatření byla potřebná a účinná, nicméně snaha vlád zabránit volnému pádu ekonomiky je rozumná. To však neznamená, že není riskantní. Nejde jen o hrozbu nárůstu inflace, která může rychle vystřídat současný pokles cen (v eurozóně v červnu poprvé v historii ceny meziročně klesly). Řada hlavně menších zemí může mít například problém najít dostatek investorů, kteří budou ochotni za přijatelnou cenu financovat jejich deficitní hospodaření.
Proto se ekonomové stále více zajímají o to, jak jsou vlády připraveny a ochotny přejít od velkorysých výdajů a zadlužování k úspornému režimu. A z tohoto pohledu nesoulad mezi postojem Německa a Francie nevěstí nic dobrého.
Hospodaření v Evropě
O tom, zda evropské země mají mít velké deficity, či ne, by se přitom teoreticky neměla vůbec vést diskuse. Podle pravidel EU by totiž neměly překročit limit tří procent, jinak jim hrozí sankce. A navíc, reforma Paktu stability a růstu už před několika lety uložila státům udržovat veřejné finance v rozmezí jednoho procenta deficitu anebo přebytku.
Není tedy pochyb, že vlády zemí EU by se v těchto dnech, kdy se zdá, že krize buďto pomalu ustupuje, nebo se alespoň zastavil propad ekonomik, měly připravovat na to, že začnou deficity odbourávat a přibližovat se k vyrovnaným rozpočtům. Z tohoto pohledu je politika kancléřky Merkelové jen potvrzením toho, na čem se evropští lídři již dávno dohodli.
Naopak, nevůle k takovýmto krokům nastoluje otázku, jaká že to pravidla v EU dnešních dní platí a jaký je osud měnové politiky. Náš bývalý ministr financí Miroslav Kalousek by pak jistě nebyl jediným politikem, který by euru nevěstil dobrou budoucnost a varoval by před jeho přijetím.
Úskalí dluhů
Co se stane státu, který se nadmíru zadlužuje, vidíme na příkladu Maďarska. Když maďarští socialisté – ostatně za vydatné pomoci předchozí vlády rádoby konzervativního Fideszu – koncem 90. let roztáčeli spirálu vysokých deficitů, možná měli na mysli blaho své země a věřili, že díky ekonomickému růstu se dluhů později „zbaví. Realita však dostala Maďarsko dnešních dnů na okraj ekonomické propasti, kde o rychlém oživení ekonomiky či posílení sociálních jistot si lidé mohou nechat jen zdát.
Problémem vysokých schodků však není jen to, že peníze „kamsi mizí a dluhy jen rostou. Nárůst zadlužení totiž notně komplikuje sestavování rozpočtů, protože rostoucí dluhy zvyšují sumy, které je nutno splácet. České ministerstvo financí očekává po dobu dvou tří let vysoké deficity (nad čtyři procenta HDP), což v kombinaci s pravděpodobným růstem úroků na státní obligace zvýší roční náklad na úroky z dluhu na zhruba dvojnásobek loňského stavu, tedy až k 70 miliardám korun.
Není to jen abstraktní číslo. Znamená to, že prvních 70 miliard příjmů státu bude použito nikoli na jeho „viditelné výdaje, ale na placení úroků za předchozí dluhy. Těm, kteří sledují roční tahanice o miliardy či stovky milionů na různé bohulibé účely, musí tento rozměr účtu za rozmařilost předchozího vládnutí vyrážet dech.
Nejen euro v ohrožení
Pokud se vlády zemí, jako je ta naše, nepokusí s deficity něco udělat, bude jim hrozit, že finanční trhy budou stále méně a méně ochotné státu půjčovat velké objemy peněz. Může se to projevit růstem domácích úrokových sazeb, což by zkomplikovalo návrat ekonomiky k růstu, nebo také propadem hodnoty domácí měny, což přináší hrozbu inflace a opět vyšších úroků.
Trochu jiná situace je v případě zemí eurozóny. Jednotlivým členům devalvace měny nehrozí a úroky jsou stanovené pro celou oblast Evropskou centrální bankou (ECB) z Frankfurtu. Problém ovšem je, že zatímco měnová politika je v eurozóně jednotná, fiskální politika je prakticky v rukou jednotlivých států.
A ty mohou mít na věc jiné pohledy, jak právě ukazuje příklad Francie. Její názor na to, co je dnes zodpovědná správa státních financí, je jiný než u fiskálně zodpovědného Německa, skandinávských zemí, států Beneluxu a dalších zemí eurozóny, které se snaží držet své dluhy pod kontrolou a tím posilovat kredibilitu společné měny.
Těmto zemím hrozí, že budou doplácet na Francii (ale třeba i na Itálii nebo Řecko), které svými velkými deficity budou stabilitu eura ohrožovat a také tlačit vzhůru úrokové sazby nejen pro sebe (zřejmě se jim mírně zvedne takzvaná riziková přirážka, která ukazuje, o kolik jsou jejich cenné papíry méně bezpečné než třeba ty vydané opatrnou vládou Německa), ale i pro ostatní země. Trest za rozmařilost pak hrozí všem a jen o málo více viníkům než jejich obětem.
Znamená to, že finančně zodpovědné země nebudou vůbec ochotny svou obezřetností tyto „černé pasažéry podporovat. A ještě méně budou připraveny tolerovat, že z vysokých deficitů si někteří politici mohou stavět svou domácí politickou pozici. Navíc, zkušenosti nejen zmíněného Maďarska ukazují, že život na dluh k dosažení prosperity opravdu nevede.
Pokud tedy francouzský prezident nahlas uvažuje o dalším zadlužování země, je nejvyšší čas hledat mechanismy, jakými posílit fiskální zodpovědnost v EU a hlavně v eurozóně. Lze jen litovat, že ministři financí se nikdy neodhodlali uvést v život finanční sankce pro hříšníky, jak to předpokládá Maastrichtská smlouva (zřejmě se báli, že dopadnou brzy na ně). Současně používané „veřejné výstrahy před vysokými deficity již ve 21. století neplní svůj účel.
Možná by fungovaly lépe alespoň symbolické tresty, jako například dočasné vyřazení zástupců nezodpovědných zemí z ekonomického hlasování v Radě EU či zástupce národní centrální banky z rozhodování ECB. I když i v tom by se jen velmi těžce hledala politická shoda. Který ministr může dnes dát ruku do ohně, že se mu veřejné peníze nevymknou kontrole?
Kompromis jako tradice
Francie by svou politikou trvalých a vysokých deficitů státních financí mohla opravdu odstartovat první skutečně vážnou krizi evropské měnové unie. Bylo by to paradoxní, protože právě ekonomická krize ukázala, jak důležitá je měnová unie pro Evropu. Zamezila zemím roztočit spirálu vzájemných konkurenčních devalvací a eurový trh, nepochybně druhý nejlikvidnější finanční trh na světě, je vůči krizi odolnější než desítka trhů menších.
Nezdá se však, že by kdokoliv v eurozóně chtěl takovou krizi riskovat (ukázalo se to například tehdy, když někteří italští politici koketovali s myšlenkou opuštění eurozóny, ale veřejnost byla proti). Bylo by ovšem také velkým překvapením, kdyby současný vývoj přispěl k utužení fiskální disciplíny a koordinace. Situace proto zřejmě skončí typicky evropským kompromisem, kde se ukáže, že shoda na zodpovědnosti v oblasti státních financí existuje, ale čas pro naplnění tohoto cíle se bude v různých zemích notně lišit. A finanční trhy budou zřejmě tuto reálnou a osvědčenou evropskou metodu alespoň určitý čas tolerovat.
Autor: Luděk Niedermayer